Můj takzvaný otec

Taková ta typicky severská pohodička. I když je vlastně v žánru drama (sám nedokážu objektivně posoudit, jestli je to dobře), tak jsem si tenhle film maximálně užíval. Jako místy až tragikomické hledání, toho svého vysněného otce. A ať je jakýkoliv, je přece můj, jaký pak copak. A to největší překvapení není rozhodně Michael, ale jeho filmová dcera Vera Vítali. Zahrála to moc dobře a ten její kukuč, ten si budu ještě hodně moc dlouho pamatovat. A ať ten film nakonec dopadne jakkoliv, každé dítě by mělo mít určitě svého otce. A ne jen jednou za třicet let . (11.06.2016)

Dokázal bych si představit, že kdyby tu Michael Nyqvist hrál méně protivnou postavu, tak bych si tenhle film dokonce i oblíbil. Námět k tomu doslova vybízí. Ze začátku hrozný protiva, postupem času suprový taťka, kterého nelze nemít nerad. Přitom Michael na tu roli měl, jen ta představa režiséra byla asi někde jinde. K mému údivu méně zábavná. (30.10.2019)

Co se týče emocí, tam to pro mě bylo zklamání, nezapůsobilo to na mě tak, jak bych si přála (což je otázka subjektivní). Snímek je to rozhodně zajímavý, tragikomický a bizarní až hrůza ("Pojď se obejmout, vždyť se budeme vídat dalších 18 let." :D Proč ne?). Po filmu jsem sáhla kvůli Michaelovi, který mě opět nepřekvapil zvláštností svojí role a svým výkonem, a Vitali vůbec neznám, o to příjemnějším pro mě byla překvapením. Průměr. (13.06.2016)

Já se musím přiznat, že jsem byl spokojen. Herci skvěle vybráni a i zahráli, ale musím vyzdvihnout výkon Michaela Nyqvista, takto jsem ho ještě hrát neviděl. Navíc příběh je asi klasickým odrazem dnešní, bohužel, smutné reality. A to je na tom to špatné. Ačkoliv je na konci naznačeno, že věci mají k lepšímu, tak i tak to není úplně tak, jak by mělo být. Akorát, co s tím? (03.09.2017)

Trochu spoilovania!!! Musím priznať, že som trochu sklamaný. Emocionálne ma to veľmi nezasiahlo, možno preto, že nie som žena. Prišlo mi to smutné, dlhé a miestami bizarné. (Matka po pôrode nepomenuje dcérku, ale čaká, kým sa s otcom dohodnú spoločne na mene.) To ako vážne? Všetci sa tu snažia byť tichí a slušní (teda okrem takzvaného otca) a pritom sú veľmi naštvaní alebo frustrovaní. (Rozchádzam sa s tebou, ale objím ma, veď ešte 18 rokov sa budeme stretávať a podávať si naše spoločné dieťa pekne v mieri z rúčky - do rúčky.) Tomu mám veriť? Skrátka, čisto subjektívne hodnotené, videl som veľa zaujímavejších švédskych filmov. (06.06.2016)