Krátký film o lásce

Film přesouvající formální motiv snímku Okno do dvora z klasické narace do art cinema narace tematizuje samotné voyeuristické sledování na několika rovinách - vizuální, audiální a bezprostřední, přičemž nezůstává jen u žánrového využití, ale po důkladné ritualizaci celého mladíkova sledování celý koncept komplikuje jeho prozrazením druhé straně. Z jednostranného Hitchcockova konceptu „pozorovat a nebýt pozorován“ tak postupně přechází do mnohem problematičtější formy „pozorovat; být pozorován; toužit být pozorován“, kdy se komunikační model s mluvčím, který oslovuje hypotetického adresáta, jenž na druhé straně vůbec nemusí být (snaha ženy kontaktovat chlapce prostřednictvím dosavadních „kanálů“). Formální systém navíc celý model ještě komplikuje postavou chlapcovy bytné, která poté, co se pasivní „jen pozorující“ hrdina stane „aktivním pozorovaným“, přejímá roli voyeura - pasivního pozorovatele, který je ve struktuře nezbytný, protože konvenuje s pozicí nás jako diváků filmu. (22.04.2007)

Je krátký ... ale vypráví o LÁSCE ? Možná je spíš zjitřeným poetickým příběhem o POTŘEBĚ lásky - nebo jakéhokoli blízkého vztahu ... o závislosti ... a o strachu ze samoty ... jako když se předčasně zestárlá žena bojí usínat, pokud je vedlejší pokoj prázdný. V chování všech protagonistů lze najít určité chorobné znaky - ale co je vlastně měřítkem normálnosti ? Na každý pád se jedná o velice zraňující a traumatizující historku - o iluzi lásky, která ubližuje jak objektu své touhy ... tak i sama sobě. Na mě působila dosti depresivně - možná víc, nežli zamýšlela. (18.11.2013)

Meditace o dvou podobách lásky z Kieślowského seriálu o Desateru? Ale konečně, když vás to baví. Je zde více problematických rovin, například paralela s Oknem do dvora - táži se, nač? A pak samozřejmě ty výklady motivací jednotlivých postav, zda láska vyvzdorovaná a vynucená pokusem o sebevraždu má vůbec nějakou hodnotu. Žádný uspokojivý výsledek, pouze nastolení banality z krajiny dospívání. Je nutno cítit vinu, pokud nemiluje toho, kdo by si to přál? Není nutné se tímto problémem hlouběji zabývat na půdorysu biblického seriálu. (20.06.2017)

Už před dvaceti lety, když jsem tento snímek viděla prvně, jsem byla okouzlena. Není moc filmů, na které se s potěšením podívám znovu. Tento jemný, citlivý, poetický příběh, kde se málo mluví a většina emocí je vyjádřena pouze obrazem, mne připoutal znovu k obrazovce. Skromná výprava a dokonalé herecké umění, jednoduchost a pravdivost jsou hlavními devizami tohoto snímku. Znovu se mi to moc líbilo. (11.12.2015)

Krátký film o lásce má podobné pozadí jako Krátký film o zabíjení. Pořád jsme v tom stejném depresivní socialistickém polsku, kde vládne zejména šedá. Teplé a veselé barvy zde skoro nenajdete. Ono se není ani čemu divit, ten film totiž není moc veselý. Spíš naopak, je smutný, ale narozdíl od "Zabíjení" skýtá v sobě tolik naděje. Naděje na happy end, na změnu života a hlavně na lásku. Sice se zde jedná o lásku, tak trochu postavenou na hlavu, ale pořád je její podstata stejná. Láska nenaplněná, toužebná, hravá, despotická, obsesivní, mateřská anebo ryzí a čistá. To vše se vešlo do jednoho špinavého sídliště kdesi v Polsku. Stejně jako Zabíjení otřáslo mou dušičkou, to samé se povedlo i tomuto filmíku, ovšem zde zcela v pozitivním slova smyslu. (24.01.2007)