Dekalog II (E02)

Přestože jsem viděl první část Kieślowského filmového ztvárnění Desatera, která mě uchvátila, před více než rokem, zklamání, které mi přinesla část druhá, bylo ohromné. Jakkoliv je zpracovávaný příběh či spíše skladba několika příběhů, ten skličující akord několika životních stanovisek, lišících se měrou pevnosti, lability, zatvrzelosti…, silný, celek vyznívá nesoustředěně – a nepřípadně relativisticky. Jako by zde nešlo o hřích proti jednomu přikázání, ale naráz o přikázání všechna, jak tomu ovšem v životě často bývá: dokážeme-li se prohřešit v maličkosti, jsme schopni i horších činů. No, kdo z nás by to nedosvědčil svým vlastním – smutným – případem? Zde se přes všechno utrpení převalují mlhy odcizenosti. Chlad medicínského světa, bolestínství i mučitelství trpící ženy, sebezaujetí všech, propadlo minulosti, tma nadcházejících dní, to jsou parta paternosteru, který by se tak rád zastavil nebo alespoň rozbil o vysněný strop a všechen svůj obsah slisoval. A když dojde na onen ústřední či titulní hřích, najednou nevím, jestli je skutečně hříchem… Ba spíše jsem přesvědčen o tom, že hříchem by bylo promluvit pravdivě, nechat nevěrnou ženu své dítě popravit – a přežívat právě v tom odcizeném světě, které plodí hříchy na běžícím páse… Co s tím? Snad jen, že se musíme zamýšlet nad slovy. Ta, která zaznívají v zákoně pro nás nejzávaznějším, jsou na jednu stranu příliš úzká, na druhou příliš široká. Mělo by je převážit jedno – láska. Měli bychom ji pocítit tak, jako když hledáme v záhonku volné místo pro nenápadnou trvalku a všude kolem cibulky dvouletých zamilovaných květin, tedy jako svobodu a na tomto poli, sebeútlejším okrsku, vystavět svůj dům, byť by se rovnal jen stvolu. Ale i za toto zamyšlení jsem vděčný, Nepřišlo by, nebýt těch několika nejasných rozhovorů a toho krásného dialogu lékaře a uzdraveného pacienta, který film pointuje a poselství vší svou silou problematizuje . Budu-li mít příležitost, postoupím začas o přikázání dál. Kolik jen hříchů mě do té chvíle zatíží… (02.03.2019)

Tak komu pověsíme na krk mrtvého králíka! Kieślowski zde zhušťuje děje do symbolů, z nich konstruuje schémata, která - jako v životě - nikdy nemají úplnou platnost. Nakonec se vše vyvine přirozeně nepřirozeně a zákonitě bez zákona. Příznakové schéma: 1. Doktor se bojí o svůj kaktus, lže, ale nepatří mu mrtvý králík; 2. Andrzej Geller vidí vodu na stropě a zdech (symbol zkázy), ale potom včelu, jak se pomocí lžičky dostává ze sklenice s nápojem. 3. Dorota brutálně ničí fikus a s rozkoší odsouvá sklenici ze stolu až padne na zem a roztříští se. Z toho je ovšem možno poskládat nekonečně mnoho příběhů - buďme tedy vděčni za tento jediný. (17.05.2017)

Spočiatku to vyzerá na drámu dvoch veľmi rozdielnych ľudí; jedného osamelého staršieho muža a ženy s umierajúcim mužom a novým milencom, no a tou je vlastne až do konca. Žena len tak medzi rečou podotkne, že by radšej zrazila suseda lekára, ako jeho psa. Veci sa ale značne skomplikujú a Kieslowski pripravil pre postavy sofiine voľby par excelence, ako z pera najväčších dramatikov. To, prečo epizóda dokazuje na konkrétne znenie jedného z desatora, sa dozvieme až v samotnom závere a bude ma z toho ešte dlho mraziť. (29.01.2023)

Při sledování tohoto dílu si uvědomíte, že to není prostředí, které nutně působí negativně, ale že to jsou lidé, kteří v něm pracují, kteří jím procházejí. Jako kdyby žádná z postav, které zde jsou, v sobě už neměla radost, jako kdyby v každé něco více umíralo, než žilo, což je v kontrastu s tím, že hlavní hrdinka je těhotná. Opět silné a nepříjemně depresivní. (05.02.2016)

Druhé přikázání se může pyšnit tím, že se jeho vlastní interpretace dá reflektovat v souvislosti s tou "oficiální", kterou nabízí renomovaná profesorka etiky v osmém díle. Kvůli ní je pak ještě o kus těžší porozumět, nebo spíš soucítit s motivací některých zdejších postav, ale o to víc bezradně pak působí ponaučení, kde individuální odůvodnění mravních názorů naráží na realitu a konfrontuje se s cizími názory. Ve výsledku je to tak hořkostí i dobrými úmysly rámovaná povídka, která se díky zdařilému a nejednoznačnému zkombinování reality a poučení řadí mezi ty nejlepší celého cyklu. (23.12.2014)