Zabití posvátného jelena

Problém s filmom je chladnosť. Hoci Kidman a Farrell sú vo svojich úlohách výborný, vzájomné vzťahy ustupujú chladnému, čístému a sterilnému priestoru a prostrediu. Vzťahové väzby sú tak určené cez akúsi tradičnú hierarchiu, aká je nastavená súdobou spoločnosťou. Ale poznať postavy nepoznáme. The Lobster bol viac založený na emóciach a pre mňa fungoval viacej. Rovnako aj grécke Lanthimosové filmy. Dôvod prečo to tu nefunguje, je druhá časť filmu, vyjadrenie zápletky a akési prijatie, celej situácie. To mi tam úplne nesedelo. Na jednu stranu chápem, že ako sociálna štúdia nemôžeme byť prehnane emočný a netlačiť na pílu, ale hlavná postava stojí pred rozhodnutím, ktoré má väčší dôraz na psychiku, než tomu tak bolo v tomto filme. Silné scény tu sú. Ale je tam veľa výplne práve s deckami, ku ktorým si kvôli tej chladnosti nevieme nájsť( aspoň ja som nemohol) cestu. Čo je škoda. Nepríjemné je to dosť. (05.01.2018)

Dokonale mimózní šílenost, která k (ne)dobru přidává artovou masturbaci coby přidanou hodnotu. A ve filmu se masturbuje i doslova. Poté, co se u Aronofskyho rozvinuly přemrštěné mateřské pudy, přidal se k áčkovým režisérům, kterým kvalitně mrdá v palici, i Yorgos Lanthimos, u něhož se pro změnu rozvinuly otcovské pudy. Jsme tak v podstatě svědky strastiplného příběhu špičkového a úspěšného kardiochirurga, kterého pojí s jistým mladíkem podivné, řekněme až posvátné přátelství. Vodí si ho domů, do práce, chodí s ním na procházky, nevynechá ani mladíkovo pozvání k němu domů, kde žije jen se svojí (oplzlou) máti. Tátu měl taky, jenže ten už je v pánu.Jak zemřel a že ho měl v péči právě doktůrek, to všechno vyplave na povrch. Doktorovo rodinné zázemí poznáme po všech stránkách, má manželku, s níž si užívá tak trochu úchylný sex, má dvě děti, je milujícím otcem. Přátelství s mladíkem nemá trhlinu, až dokud jednoho dne záhadně neochoří jeho dvě děti, a ten klučina by v tom mohl mít prsty. Pak se rozjede smrtící ruleta, z níž není úniku, dokud nepadne oběť nejvyšší. Režisér instruuje vše velmi pozvolna, pomalu až hypnoticky, za velmi zlověstného hudebního doprovodu. Chybou je film jednoznačně házet do hororového ranku, jeho chytře zákeřná a mnohdy až neuchopitelná mnohovrstevnost se brání jakémukoliv jednoznačnému žánrovému zařazení. A je to určitě jeden z nejpodivnějších filmů, jaký jsem viděl. Lanthimos má z pekla štěstí, že mu role v té bizarnosti vzali Colin Farrell (už podruhé) a Nicole Kidman, jejichž kreace jsou jednoduše špičkové. O něco hůře jsem pobral týpka Barry Keoghana, který mně osobně připomínal mladší verzi herce Joel Edgertona, kterého v suterénu před každým záběrem zpráskal boxer, následkem čehož mu opuchl oční prostor. Film to určitě není pro každého. Je to přímo obsesivní záležitost, v níž neuvidíte postavy upřímně se smát, nevykazují v podstatě žádnou radost, jde z nich depresivní chlad. Většina scén je postavena na specifických dialozích, pronášených (záměrně) nezúčastněnou formou, které už diváci důvěrně budou znát z předchozího Lanthimosova opusu "Humr". Netradiční kamera často snímá postavy hypnoticky staticky a zpovzdálí. Zapomeňte na tempo, dynamiku, vysvětlující doslovnost a racionální podstatu. Plazení děcek následkem choroby bylo hnusnější než detailní záběr na otevřený hrudník s tepajícím srdcem z úvodu filmu. A proč režisér zvolil pro svůj film netradiční název, když výskyt nějakého "dvanácteráka" nezaznamenáte, to už si jistě vyhledáte sami. Co třeba převedení řecké tragédie do netradiční filmové řeči, že. Zdráhám se napsat, zda se jedná o pozoruhodný film, nebo jen režisérovi excelentně ruplo v bedně. Pravda bude někde uprostřed. A přeci vám přeji s tímhle dílem (ne)příjemný hypnotický stav a pár spolykaných artových spermií k tomu. 7/10 (17.12.2017)

První třetina mě i přes jistou pachuť nad několika bizarními momenty celkem chytla, i dva slavní herci v hlavních rolích oplývali jistým kouzlem osobnosti a spočátku mě dokázali zaujmout. Ocitl jsem se v očekávání strhujícího rodinného či vztahového dramatu, ve kterém jsem cítil něco zneklidňujícího, zároveň však doufal i v jakousi hlubší výpovědní hodnotu. Ale pak... pak se z toho čím dál víc stávala jedna kolosální šílenost, s monotónně rozehranou sérií neuvěřitelných zvratů, u nichž režisér společně s herci zřejmě pod vlivem oněch nadpřirozených sil ztratil veškeré emoce. Přijde mi skoro až neuvěřitelné, jak zcela studeně, nezáživně a bez kouska přítomného napětí může působit film, který rozehraje nejednu vypjatou existenciální situaci. Navrch ta šílenost s nádhernou kamerou na mě působila strašně nudně, otravně a každou druhou chvíli byla naplněná úchylnými historkami (doktorovo vyprávění dceři o sexuálním zážitku se svým otcem). Odporný mladý spratek infiltrovaný do rodiny působil správně slizkým dojmem, ale jen kvůli němu navyšovat hodnocení nehodlám, když z celého filmu vypadlo to, co vypadlo. Zabití posvátného jelena je ve výsledku tak trochu filmem s případným „poselstvím“ nad moje chápání, ale hlavně filmem, z něhož i přes některé klady (včetně kamery) neplyne pro mě osobně žádný přínos, žádná fascinace něčím, ani trochu pozitivní zážitek. Vyvolání pocitu čistokrevního odporu, který byl spíše samoúčelný a který také stavěl na nelogičnosti a postrádal cititelné emoce, zkrátka neocením... prostě ne. [30%] (17.05.2022)

Zásadní sdělení letošního Be2Can je, že Farrell s Phoenixem si nechali narůst vousy a Schmarc svaly. Za mě to vyhrál Collin Farrell, protože svalům já nerozumím a vousů má Collin tolik, že ani nepoznáš, jestli se teda směje nebo co. Ale podle toho, co mu na talíř nakrájel režisér Yorgos Lanthimos se spíš nesměje, hele. Posvátný a porcovaný jelen je zlo. A všechno ve filmu je zlo. Hudba - zlo, kamera - zlo, špagety - úplný zlý zlo. Zlo, který je napěchovaný nespravedlností, i když se samo nazývá odplatou. Funny Games all over again. A víc k tomu ani slovo. Už k ději stačilo. Nechte vytáhnout karty film, protože ten hrozně moc chce vyprávět a umí to. Jasně, asi je tam strašně samoúčelnosti a na rozdíl od Humra to celé převyprávíte v jedný větě o šesti slovech, ale nějak mi to nevadí, nějak na to dlabu. Lanthimos ubral na divnosti a rozmáchlosti, za to přidal na ucelenosti. Vyšla mu z toho taková jednohubka, uvnitř který se lidi nemohoucně plazí po zemi a já na ni měl zrovna vohromnou chuť. Farrell se možná nesměje, ale já už to asi celý rozlousk. Yorgos Lanthimos se totiž směje ohromně. Houby horor, normální vtip je to...jen si celou dobu říkáte, jestli se teda taky můžete smát nebo budete za psychopata. Pan Kastner vždycky říkával, že si každý z filmu odnese, co unese. A já se teď trochu bojím, co jsem to teda za člověka a co že to nesu. (30.10.2017)

Yorgos Lanthimos, jméno které mi až do dnešního dne absolutně nic neříkalo a režisér od kterého jsem až dosud nic neviděl. Nicméně to se po zhlédnutí tohoto filmu jistě rychle změní. Sice nejde vyloženě o hororový kousek, ale má s tímto žánrem mnohem více společného, než lecjaký film. Mysteriózní psychologické drama však divákům nabídne značně znepokojující příběh, který jistě nejednoho diváka nepěkně pošimrá na žaludku. Přesto si myslím, že se tu dá najít několik slabin, které mohl tvůrce ještě mnohem více vypilovat. Hlavní problém vidím v celkové nevyváženosti příběhu, ve kterém občas jinak solidní atmosféra stávkovala a já se místy i trochu nudil. Souhlasím však s názorem, že jde skutečně o podivnost, která mi na nějaký čas jistě uvízne v paměti. Několik otazníků v mé hlavě zůstalo nezodpovězeno a pevně věřím, že v tom nejsem sám. Rovněž bych chtěl pochválit hudební doprovod, který se velkou měrou podepsal (pozitivně) na celkové atmosféře a ani herecké výkony nebyli vůbec špatné. (24.10.2018)