Lví král

Mechanicky vygenerovaná předělávka, která sice krásně vypadá a sem tam přijde s vlastním nápadem, ale nikdo, kdo z ní neměl očekávaný peněžní profit, ji opravdu na tomto světě nepotřeboval. Originál jsem od dětství neviděl a nemám na něj zase tolik živých vzpomínek, a zřejmě i proto jsem tuhle verzi přežil bez úhony a nemám potřebu zaplouvat do vyloženě podprůměrných hodnocení. A samozřejmě kvituji výtečný dabing všech postav, mezi nimiž pak vyniká vskutku věrně prasečí Seth Rogen (jen ten Jeremy Irons citelně chyběl). 60% (16.03.2020)

První polovina mě bavila hodně, byl jsem skoro až nadšený. Jenže v té druhé, jakmile se zbavíme malého Simby, se děj rozeskáče dopředu takovou rychlostí, až jsem měl pocit, jako by tvůrci vystříhali dobrou půlhodinu děje. Najednou je tu krátká scéna s přijetím vlastní odpovědnosti, šmahem odbyté kočkování s hyenami, a závěrečné titulky... Na to, jak jsem nejdřív hltal atmosférický úvod, mě uspěchané finále dost bolelo. Neřekl bych, že je to zbytečný remake a digitální efekty jsou úžasné, ale asi jsem čekal víc i po jiných stránkách. (16.03.2020)

Až se ten film dostane do videodistribuce, tak si ho pustím bez zvuku, abych se přesvědčil, že realistické ztvárnění zvířat je vykompenzované skutečně tím, že jejich emoce a osobností zprostředkovává mizanscéna (když to nemůže udělat cartoonově přehnaná mimika), nebo jestli se mi to jen zdálo a celé to stojí hlavně na dabingu. (19.07.2019)

Při sledování (staro)nového Lvího krále jsem si připadal trochu jako při návštěvě zoologické zahrady. I tam se mě obyčejně zmocňují krajně rozporuplné pocity - na jedné straně radost z toho, že mohu být nablízku zvířatům, která pravděpodobně ve volné přírodě na vlastní oči nikdy nespatřím, na straně druhé smutek z toho, že většina zvířat je jen matným stínem svých volně žijících příbuzných (byť jsem si vědom, že život v zoologické zahradě, jakkoli neúplný a omezený, nabízí mnoha živáčkům nesrovnatelně větší šance na přežití a může být dokonce jedinou pojistkou pro záchranu druhu v případě, že mu bezprostředně hrozí vymření). Zde podobné pocity vyrůstají z rozporu mezi tím, jaké astronomické výdaje a enormní úsilí se vynakládá na fotorealistické ztvárnění barvitého afrického života, který však ve skutečném světě pomalu a jistě mizí před očima. Jako by zde působila jakási nepřímá úměra - čím méně živáčků na světě zůstává, tím více jejich uměleckých (a spotřebních) simulaker vzniká. Nechávám na jiných, ať rozhodnou, zda jde spíše o projev kajícnosti, či naopak snahu bránit se před narůstajícím pocitem druhového osamění... (Malá poznámka ke stylu: Když Disney začal na konci čtyřicátých let produkovat tehdy průkopnickou přírodopisnou sérii True-Life Adventures, pracovali na těchto filmech stejní lidé, kteří zároveň stáli za Disneyho animovanou produkcí, což se samozřejmě promítalo i do jejich stylu. Tady je ale situace přesně opačná a film přebírá ledacos z výrazového slovníku moderních přírodopisných filmů - od způsobu rámování přes volbu objektivů po užívání zpomaleného pohybu v dramatických scénách. Kruh se uzavřel.) (12.12.2019)

Tam, kde jsem se měla smát, jsem se smála, tam kde jsem měla klepat nohou do rytmu jsem klepala, když se pakoníci hnali údolím, měla jsem o Simbu strach a když táta Mufasa umřel, tak jsem brečela. Všechno to funguje a přitom mám v puse zvláštní pachuť (naštěstí ne od toho svinskýho popcornu). Animace se mi líbila, byla fantasticky reálná, až jsem tomu nevěřila, hudba byla taky fajn a vlastně vůbec s celým filmem nemám žádný problém, ale nemám ten hřejivý pocit, který jsem měla u původního lvího krále, takový ten klasický disney pocit, že tohle je ta kouzelná pohádka, u které co chvíli ukníknu. A pravda, je to tak trochu (hodně) vykrádačka. (17.07.2019)