Utøya, 22. července

Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50% (09.07.2018)

Důkladná lekce v laciném vypravěčském nátlaku na diváka. Věřím tomu, že pokud je sledující výrazně citlivé povahy, tak ho to skolí, a nemohu tomu upřít minimálně důrazné zobrazení zdánlivé nekonečnosti 72 minut hrůzy - to je ale možná způsobeno spíše tím, že je koncept filmu totálně nudný a řada pasáží nekonečných hlavně pro diváka. Takhle silné a objemné téma bylo přetaveno do plochého vyprávění bez argumentu, které se snaží publikum pouze vyčerpat a nepodněcovat v něm žádné interpretace ani zvědavost. Mnohdy je to díky zvolené formě správně autentické a mrazivé, ale většinou jen zdlouhavé, povrchní a nezajímavé - a to je u takového námětu prostě hrozně špatně. 22 July Paula Greengraase je daleko intenzivnějším zážitkem, neboť se svéhlavě nesoustředí jen na efekt a nebojí se zasadit celé události, včetně utrpení nevinných obětí (pro nějž nemohu nalézt dostatečně lítostivá slova) do značně naléhavějšího a vyzývavě argumentačního kontextu (a ne, film neobhájí ani námitka, že má jít jen o syrový popis drastických událostí na ostrově - i takový popis přece potřebuje osobitě komunikovat s divákem a nenechávat ho půlku dění odzívat). 50% (22.04.2020)

Konečne film, ktorý nestavia celú svoju pointu na digitálnych superefektoch a trápnych drsňáckych hláškach. Práve vďaka absencii týchto nezmyslov, ktoré tak nemám rád, sa divák má možnosť priamo vtiahnuť do prostredia deja a prežívať ho s postavami. Napriek tomu, že nie som zďaleka plne stotožnený s ľavicovými liberálmi, záverečný odkaz tohto filmu beriem na vedomie. (09.01.2019)

Celkem svižné seznámení s prostředím tábora a několika jeho účastníky včetně hlavní hrdinky, první výstřely a pak začal mazec plný křiku a utíkání. Jenže po čtvrthodině to začala být nuda. Ono se to totiž nikam nehýbalo. Pořád jen běh, řev, občas nějaké povídání v provizorním úkrytu a na pozadí toho všeho zněla neutichající střelba. Je sice moc hezké, že Poppe točil autenticky, ale pojmout to v reálném čase s omezením na jednu postavu, to byla podle mě chyba. Tedy všechna čest Andree Berntzen, která to všechno oběhala a odehrála, ale i přesto jsem názoru, že tato událost si zaslouží mnohem lepší zpracování. 50% (23.09.2018)

A já se ptám proč? Proč bylo nutné z toho udělat jednozáběrovku? Kdyby se to trochu nazáběrovalo a sestříhalo, mohlo by to být mnohem intenzivnější. Pár působivých survival momentů ze začátku filmu a na jeho konci nevyváží nudu uprostřed. Dramatická situace je šílená, ale to divácký zážitek automaticky nezajišťuje. Sledovat stále dokola, jak hlavní hrdinka někde x minut leží a nic se neděje, mi jako divákovi nedávalo vůbec nic. Jako představa o prožité hrůze dostačující, jako funkční dramatický tvar silně pokulhávající. V kontextu jednozáběrovek pak průměrné. 5/10 (22.02.2020)