Dubček

Filmová rekonstrukce srpnových událostí v osmašedesátém se dokázala pod vedením slovenských tvůrců proměnit v atraktivní podívanou, zcela akcentující skutečné historické reálie. Pokusy reformních komunistů prosadit v tehdejším Československu změny, které by umožnily svobodnější život, byly sovětskou stranou předem vyhodnoceny jako nežádoucí a je tedy téměř s podivem, že se alespoň necelých osm měsíců podařilo vytvořit iluzi toho, v čem o jedenadvacet let později pokračovali účastníci listopadové revoluce. Pražské jaro, období plné euforie, velkých nadějí a ještě větších zklamání. Socialismus s lidskou tváří je dnes již dávno mrtvý, ale hrozba ztráty občanských svobod přetrvává dodnes. Agrese, vyvolávaná tuzemským i celosvětovým politickým vývojem, neustává a stává se stejně nebezpečnou jako před padesáti lety. / Z ryze diváckého pohledu si zaslouží pochvalu herecký výkon Adriana Jastrabana v roli Alexandra Dubčeka i záměrné prolínání dokumentárních a inscenovaných záběrů. Opravdu silný dojem. (01.09.2018)

Pamätám sa, ako pred rokom českí novinári písali na margo filmu Masaryk, že taký film si Jan Masaryk nezaslúžil. To isté by sa dalo povedal v prípade filmu Dubček, no len v opačnom význame. A to preto, lebo Dubček naozaj nebol taký hrdina, ako film predstavuje. A práve preto nemôžem akceptovať, že v roku 2018 sa tu stavia pomník komunistickému politikovi. Ak by som odhliadol propagandu, tak by som aj tak dal max. 3 hviezdičky, keďže s výnimkou hlavného predstaviteľa hrali všetci herci teatrálne ako v markizáckych seriáloch. Celkovo, svojim poňatím je Dubček jednoduchý film. (23.04.2018)

Myšlenka snímku je dobrá, ale celé je to bohužel nějak nedotažené. I když se jedná o ryze televizní projekt, celý film působí spíše jako hraný dokument. Docela vadilo už na začátku Dubčekovo vnitřní filozofování, neboť to jakoby předpovídalo značnou televizní nudu. Co se týče událostí a osudů politiků včetně Dubčeka, kteří byli uneseni do Sovětského svazu se zodpovídat a být přinuceni podepsat tzv. ´Moskevský protokol´, je z historického hlediska velice přínosné, neboť o tomto se nijak zvlášť nemluví ani nepíše a tak současná veřejnost neví co si prožili a myslí si o nich ve své naivitě své. Jenomže nejenže není zohledněno vše, ale mnohé scény nic neosvětlují a tak neznalý divák neví, jednoduše řečeno, co, kde, jak a proč. Jako příklad lze uvést scénu z letiště, kde byl odmítnut start k návratu do Československa, dokud nebude přiveden František Kriegel. Kde byl a proč byl zadržován se ze snímku prostě nedozvíme. Osud Františka Kriegela je sice kapitolou samo o sobě a taktéž by si zasloužil svůj film, neboť jako jediný odmítl ´Moskevský protokol´ podepsat, což byla na tu dobu neskutečná odvaha a následky samozřejmě nenechaly na sebe dlouho čekat, ale když už je o něm, zmínka, tak tedy se vším všudy. Nic naplat, za komunismu se také točily takovéto politické snímky o politických jednáních a je neoddiskutovatelné, že byly daleko napínavější. Jejich ideologii protentokrát ponechme stranou. Jde jen o to, jak byly natočené. Ale zpět k Dubčekovi. Scénář se věrně drží historie a jak je psáno výše, mnohým osvětlí, co se s těmito představiteli vlády po únosu do Moskvy vlastně dělo a čím si museli projít. Ale je to hodně málo. Místo toho vnitřního filozofování, které spíše zdržovalo a nudilo, se měl dát větší důraz na okolnosti všeho dění a hlavně patřičnému vysvětlení pro lepší orientaci. (16.09.2018)

Historicky celkem přesné, byla z toho cítit maximální snaha o autenticitu. Oproti jiným filmům prolínání mezi hranými pasážemi a dovovými záběry díky sépiovým filtrům bylo téměř neznatelné a to velmi chválím, protože jindy je skok z barvy do černobílé opravdu pěst na oko a divák hned vidí, že sleduje jen ,,reprízu'' něčeho dodatečně uplácanou v ateliéru bez řádného rozpočtu znemožňujícího to celé natočit bez dobových vsuvek. Jastraban - matador nekonečného seriálu TV Nova Ulice na takovouto roli asi čekal dlouho a těžko říci zda mu někdy přijde pod ruku další taková osobnost. Toliko k filmu, protože je to tu hlavně o něm, nikoliv o Dubčekovi samotném. Já osobně jej beru náhledem dvou optik. Jednou na něj koukám optikou šedesátých let, kdy po šílených padesátých letech jakýkoliv závan svobody a reforem působil v zemi těžce spoutané komunismem opojně a nádherně. Určitě nebyl svině jako Husák nebo Bilak a spol., možná byl i trochu naivní, ale také určitě nebyl v Kremlu takový hero jak ukazuje film aby tam bouchal před Brežněvem do stolu takovým způsobem, že se soudruhu Leonidovi rozechvělo jeho husté obočí a z neodklepnutého cigára odpadl popel... Vzdálenější optikou jej beru jen jako mladého komunistického aparátčíka - jakousi podivnou serebritu totality i s celou tou skvadrou soudruhů odvezených do Moskvy, který se nezříkal ideálů komunismu, socialismu, dělnického vedení a diktatury proletariátu. Koneckonců sám se tím v Moskvě opakovaně hájil a to i ve filmu. ,,Socialismus s lidskou tváří'' možná pootevřel stavidla svobody slova, revidoval sem tam nějaký ten šílený proces z dob Gottwalda, pořád se však opíral o nepropustnou hráz komunismu. Je otázkou, kam by to vše došlo, nebýt srpnové invaze. Určitě ne tam, kde jsme dnes. Nejsem Slovák. Není to můj hrdina a ani to není můj hrdina srpna 1968. Je to prostě komanč, který byl tehdy u toho. Jsem rád, že se nestal prezidentem ČSFR, protože by to bylo opravdu podivné navázání na cosi, čemu se v listopadu 1989 snad definitivně odzvonilo klíčema na náměstích. Souhlasím s Enšpíglem, že pokud mluvíme o hrdinech byl to opravdu především František Kriegel, který nepodepsal Moskevský protokol ačkoliv věděl co to znamená. A znamenat to mohlo všelicos. Jen ať si někdo nemyslí, že v srpnu 1968 byla v Rusku už jiná doba a nemizeli lidi jen tak jako dříve... A tak tedy dávám za tři kostky cukru kdyby bylo třeba, protože jako politické drama si to udrželo moji pozornost v tento památný den padesátiletého výročí od okupace bratrskými armádami až do konce. * * * (21.08.2018)

„Verit a důfat je lúdské, ludské a naivné…“ Asi by bylo trošku naivní očekávat od tohoto filmu nějaké plnokrevné životopisné drama, z něhož bychom se o životě Alexandra Dubčeka dozvěděli trošku víc než jen to, jaká byla jeho role v období Pražského jara a především pak těsně po okupaci Československa v srpnu 1968. Třeba by bylo zajímavé vidět Dubčeka v okamžiku, kdy v roce 1969 podepisuje coby předseda Národního shromáždění tzv. pendrekové zákony. Přesto oceňuji to, že je film postaven na věrném popisu historických faktů, o čemž svědčí i použití některých doslovných dialogů nejen Alexandra Dubčeka, ale i Ludvíka Svobody či Gustava Husáka. Osobně se mi též líbilo, jak film místy (zejména při projevech samotného Dubčeka) přechází z podoby hraného filmu do podoby dokumentu a divák tak může naslouchat autentickému Dubčekovu hlasu. Co mě překvapilo a rád bych si ověřit, zda to aspoň trošku odpovídá realitě, byla scéna z veřejné plovárny, kde měl Dubček coby 1. tajemník strany skákat ze skokanského můstku do bazénu. Motiv plovoucího či topícího se Dubčeka je posléze ve filmu párkrát použit a tento osobitý filmařský motiv mě přišel vcelku zajímavý. Dubček se v tom období po okupaci od Sovětů skutečně musel cítit totálně ztracený a mohl prožívat pocity nepodobné tomu, když se někdo topí. V jistých chvílích mi přišlo, že se film snaží Dubčeka ukázat jako vcelku odvážného člověka, který dlouho vzdoruje tomu daný protokol (diktát Moskvy) podepsat a říkal jsem si, co by se asi stalo, kdyby přeci jen dokázal dále vzdorovat (jako nakonec František Kriegl). Možná by se po roce 89 nestal jen „talismanem, kterým se chtějí lidé pochválit“. Možná by se z něj nestala jen „pomlčka mezi dvěma epochami“. Ale on podepsal a ustoupil, čímž se z něj postupně stala v zásadě tragická postava našich novodobých ději. Tragická i způsobem svého skonu, což autoři snímku vcelku dobře vystihli tím celkovým zarámováním filmu (patrně) poslední a tragické Dubčekovi cesty autem po dálnici z Bratislavy do Prahy v roce 1992. (04.12.2020)