Dogman

City western adaptující příběh Davida a Goliáše. Ovšem vítězství Davida není sladké, ani hořkosladké, ale hořké. Garrone ukazuje sestup Marcella do pomstychtivosti neuvěřitelných rozměrů. Marcello Fonte i jako neherec dokázal zkřížit Buster Keatona a Petera Lorrema s nepříjemnou drásavostí diváckých očekávání. (30.10.2018)

Lidské a mrazivé zároveň. Chytlavé od prvního do posledního záběru. Jak osobitým námětem, tak zpracováním, adekvátním smutnosti příběhu a šedivosti prostředí, ve kterém se odehrává. Člověku se nechce věřit, že něco takové je soúčástí EU. Je záslužné, že se osobitý talent Garroneho formátu soustředí právě na tuto tvář Itálie. Od závěru jsem čekal malinko víc, ale i takhle dobrý. Pomohl pochopit zvláštní rozhodnutí hlavní postavy. Výkon Marcella Fonteho hodný ocenění. [Cannes] (17.05.2018)

Kdyby měl Gilles Deleuze ještě šanci vidět tento film, možná by řekl, že je to typický případ "stávání se zvířetem", "stávání se psem". Marcello (Fonte) se stává psem nikoli vzezřením či ústrojenstvím, jen prochází jakýmsi neurčitým životním stádiem, kdy v důsledku společného života se psy a z lásky k nim a vzhledem ke své psí situaci, začíná přejímat psovské reakce a psovské "uvažování", takže v závěru, kdy se snaží dokázat, že psem není, dokazuje jen, že jím už je - jako by pejsek pobíhající kolem něj, už předjímal jeho vlastní bytí (zatímco Marcello se jen tak bezradně tváří). Poměr mezi Marcellem a Simoncinem nelze objasňovat z pohledu agresor/šikanovaný ani mučitel/trpitel ( (tento poměr by musel projít nějakým vývojem, a scénáristé jej také záměrně neobjasňují). Zatímco obtížně pochopitelné úchylky (chování na policii - psí věrnost, rozbití motocyklu - psí vztek, přání zavřít psa do klece, nesmyslné nošení mrtvoly - pokus o nové zapadnutí do psí smečky, a další) jsou právě filosofií "stávání se zvířetem" snadno objasnitelné. Pozn.: Matteo Garrone zde navazuje na tradiční výrazové prvky italské kinematografie, které, jak i jinde, se osvědčily i zde. (11.01.2020)

Marcello chce žít poklidný život ve svém psím salónu, sem tam "dýlnout" trochu koksu, milovat svou dceru a hrát fotbal s přáteli. Jenže mezi kámoši je i psychopat Simone, necitlivý surovec, terorizující všechny kolem. A tak když Simoneho řádění překročí všechny meze musí přijít netradiční řešení. Až do Marcellova zatčení mě to bavilo na 5*. Druhá půle je trochu slabší. P.S. Takoví lidé, jako je Simone existují a ty je třeba nemilosrdně likvidovat, neboť je pokládám za jedno z největších zel tohoto světa. (03.12.2018)

Je nad slnko jasné, že Matteo Garrone patrí k súčasným veľkým režisérskym hviezdam talianskeho filmu. Je to patrné aj tu - nádherná kompozícia jednotlivých scén, pekná kamera, výrazné postavy, vynikajúce herecké výkony... Na druhú stranu mám ale trocha problém s obsahom, hlavne so záverom. Takmer celý film bol v tomto smere dobrý, už som si premýšľal nad pointou, myšlienky dával do súvislosti s realitou čo nás obklopuje keď.... keď prišiel záver a mne nič z toho nedalo zmysel. Vôbec som nič nepochopil, jediné na čo som sa zmohol bolo pozerať sa na obrazovku ako taký puk. Žiaden zmysel, žiaden význam... nič som si z toho neodniesol. Inak chcelo sa mi veriť, že Marcello bol dobrý a slušný človek (keď si odmyslíme tie drogy) a v súvislosti s ním ma preto napadla jedna pekná myšlienka - to najhoršie čo sa môže stať, je naštvať slušného človeka. Alebo ako sa vraví... hrniec raz vykypí. Tak rád by som dal aspoň štyri hviezdy, no nemôžem. Ten záver bol na môj vkus vážne dosť čudesný. 69/100 (21.11.2018)