Šťastný Lazzaro

Zvláštní film, který se - zcela vědomě a úmyslně - dělí na dvě poloviny. Ale i vnitřně má několik vrstev. Jedno z nich je dořečení úpadku italské šlechty, naznačené v románu a posléze filmu Gepard. Kam až ty první změny nakonec dospěly. Pak je zde rovina člověka a jeho sepětí s přírodou - lidé v první polovině sice otročí na políčkách zadarmo a jsou vykořisťováni, aniž by o tom věděli, ale na druhou stranu jsou šťastní, smějí se, dělají si legraci. Ve městě bez přírody (s jen jedním stromem a mizernými plodinami podél zdi, které jen tak tak že rostou) se vlastně jen hádají, kradou, podvádějí, lžou si, a nežijí jeden pro druhého jako kdysi. Což je další rovinou příběhu - lidská pospolitost. Dokážeme být šťastní i v mizérii, když jsme jedna velká rodina. Ale jak se začneme hádat, je pospolitost rozbita, společenství nefunguje, nejsme, jak se říká "jedno tělo". Ano, je to církení termín, ale to je zase další (a velmi silná, vzhledem k vlkovi a závěrečné scéně) rovina příběhu - ta o víře. Neříkám náboženská rovina, protože náboženství je politikum se všemi klady, ale především zápory, ale o víře v Boha a o jeho otiscích v přírodě, o lásce. Proto postava prosťáčka spíše než idiota (ať z Dostojevského, nebo od Saši Gedeona) připomíná svatého Františka, který žil v chudobě, v onom sepětí s přírodou a děkoval za vše. Lazzaro neboli Lazar zde má funkci nejen štístka (jako tomu bylo ve filmu I na kamenech rostou stromy), ale i lásky a jakéhosi svědomí. Je poslán, aby připomněl svému lidu ty pravé hodnoty. A jak je to v Novém zákoně, "přišel ke svým, a nepřijali ho". Dokonce je vyhnán i z kostela. Ale hudba jde za ním, jde za čistým srdcem. Nedávám plný počet, protože některé scény jsou zbytečně dlouhé, a ne vždy je vyprávění konzistentní a drží se dané linie. Ale ten kontrast čistého srdce s realitou je velmi silný a má hodně co říct. (14.02.2020)

Příliš přímočaré podobenství, z nějž v divákově mysli nakonec zůstane hlavně souhlasně soucitný pocit a pár pěkných obrázků. Jestliže se coby filmař pouštíte do podobných projektů, tj. alegorických příběhů, musíte se snažit, abyste na diváky nepůsobili příliš konejšivě. Pokud se nad filmem tohodle druhu kritika ve svornosti rozplývá, a spokojené diváctvo blaženě pomlaskává nad emocionální silou a myšlenkovou hloubkou, přičemž k závěru uroní slzu, tak je něco špatně. Ovšem na druhou stranu, talentovaná Alice Rohrwacher rozhodně je. (14.03.2019)

Lazzaro ve mně nezanechal žádnou emoci, což by tolik nevadilo, kdyby byl snímek nějak zásadně myšlenkově podnětný. Problém je, že první alegorická rovina je až moc přímočará a doslovná (kolik různých variací na téma "prosťáčka Františka", který je vzdálen světu lidí, ale blízko přírodě - a tedy bohu - už jsme tu měli?), zatímco tu druhou (přerod rurální Itálie v divoký kapitalistický západ, o kterém mluví režisérka) nemá tuzemský divák možnost odhalit. Předvídatelný konec výslednému dojmu taky příliš nepomáhá. (19.03.2019)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)

TENHLE FILM MĚ ZASÁHL JAKO DLOUHO NIC A EVOKOVAL MI TOLIK VĚCÍ A SOCIACÍ - ŠKODA, ŽE NEVIDĚNO VE VARECH. Co by se možná stalo Otíkovi Rákosníkovi, kdyby začal bydlet na sídlišti - to by se přidali české reálie, ale tady jsme v Itálii. Nebo kdyby v Hroznech hněvu banky nechali splácet hypotéku mizernými výnosy s hospodaření na poli. Kdo je Lazzaro? Nezničitelný, neúnavný panáček, který se zhmotnil ze starodávného apokryfu? Metafora na ekonomickou transformaci? Tichý revolucionář? V baráku na venkově, kde lidé mají 1 žárovnku na celý barák, žije podržtaška Lazzaro, který nemá ani vlastní postel a je otrok "hej nebo počkej". Pak se dozví něco, co ho naprosto vykolejí a stane se něco, co se stát možná nemělo, ale k čemu se schylovalo, ale on u toho není. Do toho mu hrála píseň "Dream on", moje oblíbená devádesátková píseň, která ho bude provázet po zbytek putování. Přemístění do současnosti, provázené povinně zbytečnými obrazy - viz dále - trochu ubírá na síle vyprávění, ale přesto stále drží pozornost, protože je divák zvědavý, co se bude dít. Něco člověk čeká, něco ne a podle toho může posoudit, jestli se film láme v půli nebo ne. Celková atmosféra, materiál a formát, na který a ve kterém je film natočen, evokuje moje milované staré italské filmy a styl natáčení, krajina, výprava, prostředí mě naprosto pohlcuje pořád. Vyvrcholení pochopí ten, kdo má něco načteno, zná biblické vyprávění a apokryfy nebo vidí za horizont či si to dokáže vyložit. Ne, nevyšumí to do ztracena, protože pocity, nálady a dojetí přetrvávají, hold když se srazí ideály s realitou....podle některých i mě, je tohle částečně dosti reálný obraz dnešní Itálie než Zlovolné historky z předměstí - Tady Vary 2020 Co se mi nelíbilo: nějaká samozvaná vládkyně po celý den kouří a předčítá nějakým dětem, které do příběhu nepatří, bibli či co? Zbytečný záběr. Další je ta povinně zbytečná vlna nabalených uprchlíků. HLÁŠKA FILM: I KDYŽ JE TO DUCH, MUSÍ PRACOVAT. (11.04.2021)