Šťastný Lazzaro

Markýza Alfonsina de Luna (výborná Nicoletta Braschi) už dlhé letá vykorisťuje prostých obyvateľov uzavretej talianskej d-e-d-i-n-k-y Inviolata. Pre nič, za nič, určite nemá prezývku: „kráľovná cigariet“ ... Postava Lazzara je jedným z vyciciavaných občanov. Tancredi de Luna je synom vykoristovateľky, pričom je pravé opozitum svojej panovačnej maminy, čiže sa z neho onedlho stáva rebel s príčinou. Skamaráti sa s Lazzarom, vzoprie sa matke, zinscenuje svoj únos, a k tomu zavýja, ako vlk. Jedného dňa sa z čistého a jasného neba zjaví helikoptéra, keď hlavná postava zažije (prežije) krkolomný pád, a po prebudení sa, zisťuje, že všetci sú zrazu preč, zatiaľ čo on báda, čo sa vlastne stalo, počas toho stretáva ľupičov, že o nemalú chvíľu sa práve s nimi presúva do M-E-S-T-A, kde stretáva „starých-známych” . Zaujímavé je najmä to, že medzitým ani o deň nezostarol, keď ostatní zostarli o oveľa viacej rokov, než je vôbec prípustné. Dospeláka Tancrediho by v súčastnosti sotva spoznal, nebyť toho, že Herkules na malý moment zaštekal. Skôr Antonia bude dobre vedieť, odkiaľ vietor fúka. Býva v akomsi „bungalove” pri železnici spolu s ďalšími, medzi ktorými je i “krpatý” Pippo. A nedá sa povedať, že by si extra spokojne nažívali, ešte lepšie, ako predtým, ba naopak ! _ SESTRY Rohrwacherové, keď jedna hviezdi pred kamerou, druhá zase za kamerou, spoločne nakrútili pomerne vážny a realistický snímok, ktorý sa vo svojej druhej polovici pretaví až do akejsi fantasknosti, v ktorej zakaždým automaticky vyčnieva protagonista LAZZARO, a ten je vždy rovnaký. Jeho predstaviteľ Adriano Tardiolo je strašne zvláštny, ale iniciatívny. Úprimne : nevravím, že 2/2 je slabšia, než 1/2, a na moje počudovanie, majú toho obidve veľa spoločného, ale z môjho hľadiska bol film až príliš zahľadený do hrdinu Lazzara. (11.10.2019)

Vůbec jsem to nečekal, ale dostalo mě to. Neskutečně zajímavý film, který mě naprosto uhranul svojí poetickou atmosférou a jednoduchým, ale silným příběhem. Celé ty dvě hodiny jsem se nenudil ani na vteřinu, dokonce ani nesouhlasím s tím, co zde píše většina uživatelů - mě druhá polovina nepřišla nudnější, mě bavily obě dvě stejně. I když je ten film poněkud pomalejší, nemůžu říct, že by se mi zdál zbytečně natažený na dvě hodiny. Ono se tady totiž každou chvíli něco děje a vzhledem k tomu, že na mě ten film zapůsobil, nemůžu říct, že by mi ten vývin děje přišel bůhvíjak pomalý. Postavy mě něčím zaujaly snad všechny, stejně jako některé scény, navíc jich tu bylo i dost silných. Je to celé o lidech, kteří otročili na nějaké farmě, kde pracují pro jakousi markýzu vlastnící tabákovou společnost. Všechny je tam využívá, oni jsou nesvobodní, v chudobě a nevědí o tom. Při jedné události tam přijede policie a všichni jsou následně přemístěni do města, kde jsou ale stále v chudobě a aby se nějak uživili, musí prodávat věci, co někde najdou. Pro tuhle skupinu lidí nikde ten život nebyl ideální Celým filmem nás provází postava Lazzara (to jméno není náhodné), který je využívaní úplně všemi, ale je taky dobrosrdečný a ke všem hodný. Všem (hlavně pak v druhé polovině) zpříjemňuje životy, aniž by si to oni uvědomovali a docenili to. Vlastně jim i nosil štěstí. K ději víc psát nebudu, každopádně ten film je velmi podmanivý a je v něm mnoho zajímavých myšlenek k zamyšlení. A ten závěr to mělo fakt silný, akorát si nejsem jistý významem té poslední scény. Nějak jsem ji pochopil, ale nevím, jestli dobře. Tak jako tak, ten film mě naprosto dostal a to fakt hodně. Takhle silný film se nevidí tak často. Jo, a úplně jsem zapomněl napsat, že celý film je tak trošku poctou italského neorealismu, v druhé polovině i magického realismu a pár scén připomene i De Sicův Zázrak v Miláně. Každopádně - teď už to mohu říct na plno - je Šťastný Lazzaro jedním z nejsilnějších filmů, jaký jsem kdy v životě viděl a je tu i velká šance, že ho jednou zařadím mezi mých TOP 10. Rozhodně i jeden z nejsilnějších filmů posledních pár let. 5* (27.12.2019)

Zvláštní film, který se - zcela vědomě a úmyslně - dělí na dvě poloviny. Ale i vnitřně má několik vrstev. Jedno z nich je dořečení úpadku italské šlechty, naznačené v románu a posléze filmu Gepard. Kam až ty první změny nakonec dospěly. Pak je zde rovina člověka a jeho sepětí s přírodou - lidé v první polovině sice otročí na políčkách zadarmo a jsou vykořisťováni, aniž by o tom věděli, ale na druhou stranu jsou šťastní, smějí se, dělají si legraci. Ve městě bez přírody (s jen jedním stromem a mizernými plodinami podél zdi, které jen tak tak že rostou) se vlastně jen hádají, kradou, podvádějí, lžou si, a nežijí jeden pro druhého jako kdysi. Což je další rovinou příběhu - lidská pospolitost. Dokážeme být šťastní i v mizérii, když jsme jedna velká rodina. Ale jak se začneme hádat, je pospolitost rozbita, společenství nefunguje, nejsme, jak se říká "jedno tělo". Ano, je to církení termín, ale to je zase další (a velmi silná, vzhledem k vlkovi a závěrečné scéně) rovina příběhu - ta o víře. Neříkám náboženská rovina, protože náboženství je politikum se všemi klady, ale především zápory, ale o víře v Boha a o jeho otiscích v přírodě, o lásce. Proto postava prosťáčka spíše než idiota (ať z Dostojevského, nebo od Saši Gedeona) připomíná svatého Františka, který žil v chudobě, v onom sepětí s přírodou a děkoval za vše. Lazzaro neboli Lazar zde má funkci nejen štístka (jako tomu bylo ve filmu I na kamenech rostou stromy), ale i lásky a jakéhosi svědomí. Je poslán, aby připomněl svému lidu ty pravé hodnoty. A jak je to v Novém zákoně, "přišel ke svým, a nepřijali ho". Dokonce je vyhnán i z kostela. Ale hudba jde za ním, jde za čistým srdcem. Nedávám plný počet, protože některé scény jsou zbytečně dlouhé, a ne vždy je vyprávění konzistentní a drží se dané linie. Ale ten kontrast čistého srdce s realitou je velmi silný a má hodně co říct. (14.02.2020)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)

Všichni by asi chtěli znát šťastného Lazzara, ale nikdo by jím nechtěl být. Postava z minulosti, čistá, prostá, laskavá s naprostou samozřejmostí. Já brala i pomalé tempo filmu, výkony herců, kteří svou upřímností působili jako neherci, podivné soužití lidí na venkově jakoby vypadlém z jiné doby, ale když nastal mystický zlom, tak už se pro mě film stal příliš artovým a festivalovým. Příliš dlouhý na málo děje a epizody, ze kterých se skládal, začaly najednou působit příliš nesourodě. SHRNUTÍ: Když se toužíš vrátit tam, odkud jsi sám utíkal. (16.04.2019)