Mazací hlava

Mazací hlava je...jak to říct... je to lynchovina na el-tou... Na ploše devadesáti minut dokázal režisér tak neskutečným způsobem zamíchat filmovými konvencemi a divákovou hlavou, že hodně lidí tento snímek (a následně Lynche jako takového) nevydýchá hodně hodně dlouho. Potemnělý sál, na plátně jakýsi Henry Spencer toužící po buclaté zpěvačce, jež neodolatelně zpívá In Heaven Everything Is Fine, bizarní milostný vztah... Symboly, které mají anebo taky nemusejí mít smysl, jenž divákovi je důsledně skryt a k jehož odhalení autor nenechává ani minimum klíčů... Tohle všechno tvoří páteř a nosnou konstrukci surreálného světa dekadentní industriální společnosti, kde hlavní lidskou vlastností je frustrace a kolem vládne jakési postmoderní temno. Není nutné pochopit tento film (nebo se o to nějak přehnaně snažit) . Stačí na sebe nechat působit atmosféru tohoto podivného světa, který je nereálný, ale cosi živého v něm přesto je. Navíc ta fantastitcká zvuková kulisa... Viděl jsem Mazací hlavu dvakrát a pořád mě ten snímek svým způsobem fascinuje, byť to není úplná špička. 3 a 1/2 * (16.12.2006)

To jsem si dal. Čekal jsem ujetost, ale nevěděl jsem, že to bude tak divácky nepřístupné. Mazací hlava je zaměřená hodně na vizuál, kde v obvykle stísněných prostorech (především vidíme pidibyteček hlavního hrdiny) vidíme poměrně nápadité, ošklivé prostředí. Vše je nemoderní, zchátralé a špinavé. Deka v posteli je plná děr, výtah se rozjede s hlasitým řachnutím a pak jede nahoru pomaličku jak šnek a na nočním stolku roste větev z hromady hlíny. Rozhodně se tedy nejedná o veselohru. K celkově nepříjemné atmosféře přispívá to, že velkou část filmu jsou nějaké hlasité ruchy v pozadí, které ne a ne přestat. Už jen z těch by většině lidí trefilo. Asi tenhle film měl i nějaký ten příběh, možná dokonce i nějakou hloubku. Já viděl spíše jen řadu scén, které se předháněly v tom, jak moc budou nepříjemné a nechutné. Tempo je velmi rozvláčné už od začátku, ale ve druhé části se u mě film překlopil do neustálé nudy. Po celý film se dají obdivovat ty odpornosti, které zjevně nejsou laciné a prvoplánové, ale také už dnes nejsou kdovíjak šokující. Vizuálně zajímavé, jinak nuda. (4/10) (24.04.2020)

Eraserhead a David Lynch. Nebo spíš David Lynch a Eraserhead. Prostě když se řekne "Lynch", jako první se v mé mysli ohlásí obludný vjem, který se pokusil vymazat mi hlavu. Prý jsem v komentářích příliš popisná (ano, Gimpe, vzala jsem si to k srdci), ovšem tuto svou úchylku zde uplatnit nemohu. A nedovolím si ani interpretovat, co se na plátně přede mnou odehrávalo... Anebo jo, já se vyjádřím obojím způsobem. Charlosinino vidění Mazací hlavy: Děj je poměrně jednoduchý, jeho zobrazení ovšem radikálním způsobem narušuje běžnou narativní rovinu. Lynch prolíná reálnou sféru se sférou temných bludů odehrávajích se v temnotě lidské duše. Poněkud nervózní Henry přijde na večeři ke své přítelkyni Mary, kde se dozvídá, že je otcem. Jeho dítě je ovšem poněkud znetvořené a hlavně nechtěné. Matka nezvládá situaci, dítě stále brečí, cítí k němu jakousi nevoli a chce se vyspat - vyčerpaná a zoufalá odchází od Henryho, ať se taky postará. Viděno jeho očima je dítě vskutku netvorem, navíc nemocným. Snaží se o něj postarat, hledá odpovědnost sám v sobě, nicméně odpor je převládajícím pocitem. Je postaven do situace otce, který má na starost své dítě bez dozoru matky a není na to připraven. Veškeré jeho pochyby a stísněnost nabývají obludných rozměrů. Jakési rozptýlení mu nabízí sousedka od naproti, ovšem ta je také sužována pláčem dítěte. Zoufalství Henryho graduje do nejvyšších sfér - cítí se vinen, uvažuje nad sebevraždou, protože v znetvořeném dítěti vidí kus sebe (je přece jeho otcem). Odráží se v něm kus jeho samého, veškeré zlo se zrodilo a on je jeho sploditelem. Co na Charlosinu zapůsobilo: Lynchovo vidění a jeho pohrávání si s divákem. Kdykoliv se zdá, že děj nabírá racionální spád, kulisa se roztrhne a přichází něco nečekaného - jakési vstupy zdánlivě nesouvisející s dějem. Stísněná atmosféra filmu od prvotního záběru proniká přes plátno téměř hmatatelně, ovšem chvílemi ji prostoupí groteskní momenty. Stejně tak do děje vstupuje jakási halucinogenní rovina, která je napevno součástí příběhu. Na vzniklou situaci divák nahlíží očima hlavní postavy - veškeré myšlenky, pocity, vjemy a představy zde ožívají. Neodehrávají se jen v Henryho hlavě, ale přímo na plátně. Hustou a deprimující atmosféru podtrhuje šum z okolí, z bytu, z nitra postavy. A ta, zavřena v bytě s dítětem a hlavně sama se sebou začíná podléhat tlaku. Co Charlosinu uchvátilo: Dokonalé nastolení tíživé atmosféry prošpikované bizarními vsuvkami nabourávajícími stěžejní linii filmu. Divák se stále ptá: "Co to sakra má být?" A Lynch odpovídá: "Neptejte se." Závěrem: David Lynch je bezpochyby ojedinělým zjevem světové kinematografie. Netočí filmy, ale maluje obrazy. Na jeho plátně se neodehrává jakási vnější scenérie, nýbrž nejhlubší stránka lidské duše. Není na místě hledat v jeho filmech logiku či nějaký řád. Sám odpírá jedinou možnou interpretaci díla... navíc na každého to zapůsobí jinak, každý tam najde něco jiného. A v tom je Lynch vskutku mistrem. (02.09.2008)

Ako experimentálny film je Mazacia hlava dobrá. Treba ju brať ako debut slávneho režiséra, ako dielo, ktoré formovalo jeho kariéru a jeho slávne a omnoho lepšie a premyslenejšie diela v budúcnosti. Bál som sa nudy, lenže Lynch tou svojou svojskou experimentalitou dokázal zaujať už tu. Ak to nepochopíte, nevadí, ono to ani nebolo režisérovým zámerom. Alebo žeby predsa? (15.06.2012)

Režiséru Davidovi Lynchi se přes velké obtíže snažím vyhnout. Dnes jsem ale již neodolal a na mnoho doporučení jsem zhlédl jeden z jeho snímků, který mě zaujal především tím, že jeho mnozí obdivovatelé právě tento film nemají v oblibě, ale i tím, že David je na tento snímek nejvíce pyšný a jak trnitá cesta vedla k jeho vzniku a prosazení ve světové kinematografii. Moje pocity z prvního seznámení s Lynchem nejdou příliš popsat. Předčít očekávání jednoho z nejkontroverznějších filmů je téměř neuskutečnitelné, přesto se mu to podařilo. Po první scéně jsem čekal surrealistický snímek ve smyslu ponurejšího Andaluského psa, ale zařazení do žánru Fantasy / Drama / Horor je absolutně mimo. Jakýkoli žánr je pro tento film mimo, neboť si vytvořil svoji vlastní filmovou odnož. Již po scéně s kuřetem jsem věděl, že se mám na co těšit. Zdánlivě bezdějový obsah je podán tak psychedelickou atmosférou, vytvářenou především černobílou verzí, "hudbou", což je zničující bzučení / fičení větru střídané s kontrastní jazzovou oddechovkou a především dokonale zahranou hlavní rolí, Nanceho posmutnělý výraz po celou stopáž jen umocňuje výsledný podivný pocit z celého "filmu". Velmi povedeně zpracované zohavené dítě, a to i v závěru, bych vyzdvihl spolu s tak mrazivým úsměvem Allena Josepha, který byl podobně děsivý, jako iluze úšklebku Henryho v posteli při šťouchání do jeho manželky. Zdánlivě oddělené scény vytvářejí jakýsi příběh, jehož smysl si ale musí každý najít sám. Existuje totiž takové množství cest a point, že zkrátka nelze zjistit, jak to měl vlastně David na mysli. I přes to, že se na tento bizarní snímek již mnohokrát pravěpodobně nepodívám, do TOPky si ho zařadit musím, neboť tento nepříliš pochopený snímek si dle mého názoru zaslouží větší pozornost. Pocity po naskočení titulek se dají přirovnat k Requiem za sen. Svíravý špatný pocit, ať jste měli před začátkem jakoukoli náladu, po zhlédnutí je zaručená skleslá, pochmurná, přemýšlivá nálada, dokazující především Lynchův výrok na tímto snímkem: Eraserhead nevychází z hlavy, ale z břicha. Filmy hodnotím podle toho, jak silný ve Vás zanechal pocit, byť je jakýkoli, tudíž tento unikát by měl tedy dostat šest hvězd. In heaven, everything is fine... Vítejte ve světě tvorby Davida Lynche, kde i záběr na topení je psychotický. 100% (18.06.2012)