„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Hlavní myšlenkou filmu je zdůraznění, že je důležité připomínat stinná období a události národních dějin v celé jejich obludnosti – v kontrastu s opačným názorovým proudem, který se tyto hlasy snaží mírnit a zlehčovat. Toto je sama o sobě velmi důležitá a záslužná věc a proti této agitaci nic moc nemám. Bohužel mě to ale díky té – místy silně otravné – antidivácké formě z velké části nudilo. Film mě obohatil akorát některými střípky z dialogů, které obsahovaly pro mě zajímavé poznatky či filozofické myšlenky, ale nenalezl jsem tam nic tak zásadního, aby pro mne mělo velký význam, že jsem tento film viděl. Jako celek to je úmorně natahované a příliš složité. Vnímat někoho, jak x minut čte v rumunštině dlouhý úryvek z knihy, je pro mé udržení pozornosti opravdu nadlidský výkon. Film si své diváky určitě najde, mě si ale bohužel nezískal. I přes silné téma neobsahuje žádnou pasáž, která by mě vyloženě chytila pod krkem – nepovedlo se to ani slibovanému „epickému“ finále. Takže za sebe říkám: „Je mi jedno, že se zapíšu do dějin jako barbar, kterému se tento film nelíbil.“ BTW: Oficiální světové premiéry na KVIFF ze zúčastnil i sám režisér Radu Jude, který divákům před projekcí sdělil, že tento film věnuje Tomio Okamurovi, což vám o tvůrčím záměru režiséra leccos napoví. (03.07.2018)

Název zaujme na první pohled a Radu Jude se tak znovu vrací do rumunské historie, z níž si umí vyzobat pěkně nelichotivé momenty. Tenhle snímek v zemi svého vzniku určitě rozpoutá kontroverzi, neboť vzpomínat na temné kapitoly minulosti se chce málokomu. Jen si představte, kdyby nám chtěl někdo podrobit zdrcující kritice husity a jejich nepěkné aktivity. Jenže rumunská armáda pro našince takový zvuk nemá, a tak není pochyb o tom, že český divák spoustu narážek a historických rozborů nedocení. Přesto je zjevné, že se jedná o chytrý film, který má mezinárodní přesah minimálně v tom, že lidé se prostě nemění a co se stalo před sedmdesáti lety, může se klidně opakovat i dnes – když mase řeknete, komu má tleskat, tak to dělat bude. Tahle znepokojivá satirická linka bohužel není dostatečně protlačena, a tak pro nás, kteří netrávíme noci nad knihami o historii Balkánů či pogromů, ty dvě a půl hodiny nakonec zas tak silně nevyzní. (02.07.2018)

Radu Jude nejvíc! Podvratnost v brutální stopáži s mrazením a mrzením skrz neuvěřitelně dobře napsanou hlavní hrdinku. Vzkaz z Rumunska do střední Evropy. Na písmena o tom, že musíte znát rumunskou historii nalepte "Bullshit". Jasně, že to v Judeho domovině rezonuje víc, ale přenést ty zásadní pocity z davu přes hranice je ohromně snadný. Loznica na to jde hardcorem přímo z Donbasu, Radu skrz inscenaci bitvy. Oba maj na lakmusovejch papírcích stený výsledky nálady společnosti a ty dost děsí. Dialog je cesta ven a u Judeho je ten dialog obrovsky silnej a dost přepáleně dlouhej. Velká výměna názorů pro utříbení toho vlastního. Téměř za plnej košík švestek. Budu si chvilku rozmýšlet, jak moc jsem se zamiloval. Osciluju ve výsledným dojmu od dokonalý k hodně dobrý a vychází mi, že je to hlavně hodně. (05.07.2018)

Co je úplně nejvíc poslední věc, kterou chci vidět na filmovém plátně, a to i na MFF Karlovy Vary a dobrovolném výběru zrovna rumunského filmu? TOHLE. Samozvaně kreativní intouše v dlouhých záběrech přes dvě hodiny rozebírat morálnost a etiku historie své země a filozofovat nad důležitostí jejího rozpitvávání pro nové generace či připomínání generacím starším. Diváci, kterým by to mělo být "výchovně" nejvíce adresováno, na to naopak v této formě nikdy koukat nebudou. Jednu hvězdu dávám za formu - ty dlouhé záběry s doplňujícími prvky v pozadí vyžadovaly nějaký režijní planning. Jinak čirá otravnost. (05.07.2018)

Pozoruhodný film o vyrovnávání se s minulostí a o schopnosti dialogu názorově & hodnotově opozičních stran; o aktivismu a jeho korekci skrze diskuzi; o nutnosti mluvit "přes ploty" (jak by řekl Fedor Gál). Prostřednictvím provokativní historické rekonstrukce masakru v Oděse chce mladá divadelní režisérka vyvolat debatu o podílu Rumunska na holocaustu a o neschopnosti se s touto potlačovanou/popíranou zkušeností na národní úrovni nějak smysluplně vypořádat. Namísto nacionalisticky-konzervativní zvyklosti pouze oslavovat hrdinství rumunských vojáků, která je jí v průběhu zkoušek vnucována ze strany představitele pořádajícího města, se pustila do podrobného studia dobových událostí ve snaze demýtizovat rumunského vůdce Antonesca, poukázat na zvěrstva, která inicioval a která běžní Rumuni bez většího váhání páchali - a přitom mít každý detail své hry perfektně zdokladovaný. V zajímavých a obsáhlých debatách se však setkává s historickým relativismem, neochotou reflektovat svoji minulost, avyzaseismem, hluboce zakořeněným antisemitismem a rasismem... Zkoušená a nakonec i inscenovaná hra se sice týká rumunské historie, film samotný však má mnohem větší přesah. Problém reflexe vlastní minulostí je univerzální. Když teď - kdy píšu tyto řádky - např. vyhlédnu z okna, vidím Vídeňskou ulici, po níž se v květnu 1945 táhla od brněnského Mendlova náměstí na Rajhrad a Pohořelice několikakilometrová kolona tisícovek účastníků tzv. brněnského pochodu smrti, tj. události z období divokého poválečného odsunu německého obyvatelstva, která je stále předmětem vzrušených debat (v nichž se zvlášť agresivně angažují hlavně brněnští komunisté) souvisejících právě s národní sebereflexí. Tyto debaty mají v lecčems blízko k těm, které jsme mohli vidět v tomto filmu. Radu Jude natočil skvělý film v módu Truffautovy Americké noci a se skvělou Ioanou Iacob v hlavní roli. Formálně originální, spojující různé druhy uměleckého vyjádření (literaturu, film, fotografii, divadlo...). Film ale není pro každého: Kdo není schopen chvíli soustředěně poslouchat/číst pár stránek z knihy Isaaca Babela, trpělivě naslouchat argumentům všech stran, nebo si bez těkání prohlížet dobové fotografie, pro toho budou 2 hodiny 20 minut asi docela nesnesitelné. Mně utekly strašně rychle. (05.03.2019)