„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Pozoru hodný 43letý rumunský režisér Radu Jude natočil nepříjemně ostrou satiru - a zároveň fascinující podívanou s názvuky Americké noci (ale po svém) - o našich obranných mechanismech před nepříjemnými pravdami. Snímek o mladé režisérce chystající v rámci oslav veřejné divadelní představení o oděském masakru Židů z rukou Rumunů nese univerzální sdělení, které se vám zažere pod kůži... Světovou premiéru měl u nás, na KVIF 2018. *** Následující komentář obsahuje SPOILERY, ač možná u tohohle typu filmu to ani nevadí: Podvratnost jako princip, jímž se obyčejným lidem pokoušejí ti empatičtější, svědomitější a odvážnější jedinci poodhalit nečernobílost dějin psaných hrdiny, a to i pokud jde o ty vlastní, v touze po společnosti spojené pochopením a reflexí, po očistné katarzi, či přirozeně alespoň po tom, aby se svým vědomím nezůstali izolovaní, ale mohli je sdílet a sdílením si ulevit. *** Snímek, sám několikaúrovňově podvratný, zaznamenává všemožné obranné reakce před nepříjemnými pravdami, které problematizují zažitou skutečnost, od těch bezprostředních a bezelstných lidových, až po ty nejvíce se vykrucující akademické, politické a PR-ové, a mrazí z nich ze všech stejně. Hlavní hrdinka, režisérka s kvalitním humanitně-filosofickým základem, čelí bagatelizacím a zlehčováním historických faktů, překrucováním argumentačních řetězců a vzpírání se dialogu, a protože se nepodvoluje, obrany pořadatelů oslav, kde má předvést své divadelní vystoupení z historické vojenské minulosti Rumunska, stejně jako angažovaných neherců, postupně stále zřetelněji přecházejí v osobní útoky ad hominem, počínaje oslovováním přes zpochybňování jejích režijních kompetencí, po sexismy a šovinismy, až po finální výhrůžky mocenským zásahem. *** Dokonce ani kolegové, kteří stojí při ní, a ani ona sama, nakonec nepřistupují k tématu vyvraždění 380 000 Židů Rumuny tak vážně a upřímně, jak si na začátku představovala, ve štábu kolují zlehčující vtípky, někdy hodně přes čáru, jak se psychika brání být s holou děsivou pravdou v plném kontaktu. *** Během vystoupení nakonec režisérce připraví největší překvapení reakce diváků, mrazivá a bohužel pochopitelná. Ať už řečem podněcujícím k zločinům proti lidskosti tleskají z roztržitosti, hlouposti, lhostejnosti nebo ze zvyku, protože vlastně nedávají pozor nebo proto, že tleskají druzí, nijak na tom nesejde, v tom všem má původ největší masové zlo, a právě z toho nedostatku pozornosti a soucitu nejvíc mrazí... *** V rozpačitém závěrečném vyznění, kdy ani režisérčiny kamarádky se na vystoupení nedostanou včas, jako by na tom zase tolik nesešlo, a kdy i v samotné režisérce už ve chvíli, kdy ještě dohořívají kulisy a figuríny oběšených Židů se pohupují na oprátkách, nezůstává ani stopy po původním tvůrčím zápalu, s nímž se do krve hádala o pravdu a nutnost reflexe, a teď už je myslí jinde, u další práce, Čechovovy povídky, kterou pozítří pojede režírovat zas jinam, jako správná grantová umělkyně, a ještě si domlouvá schůzky na pivo a u vína, než zvedne kotvy, vnímám nejsilnější moment ironie a hořkosti Judeho snímku... Mohlo to být ještě vyhrocenější, debaty mohly mít mnohem větší grády, ale právě ta civilnost, uměřenost, nedůslednost, smířlivost a přelétavý zájem i samotné režisérky nejvíc prozrazují, co si Jude přál zachytit: v celém snímku nezbývá nikdo konzistentní, kdo by doopravdy dbal. (Kino Pilotů 2020, jediná projekce, dva lidé v sále plus promítač. 2. srpna, v den, kdy si připomínáme evropský romský holokaust)*~ (02.08.2020) (méně) (více)