Černé roucho

Francouzský jezuita (Lothaire Bluteau) se v 17. století vydává do neprobádaných území, aby tu šířil mezi indiány světlo víry. Jeho mise ztroskotá, ale vzájemné setkání bylo však pro obě kultury velmi poučné. Krásný ,,misionářský film" Bruce Beresforda se snaží konfrontovat a přiblížit nám tak dva úplně rozdílné pohledy na svět, přičemž z tohoto srovnání vychází mnohdy vítězně právě ten nadhled indiánů, jejichž filozofie získala v 80. a 90. letech minulého století a to sice v západních průmyslových zemích mnoho svých stoupenců. (26.11.2006)

Něco málo ke čtyřem hvězdám z mého pohledu tam chybělo, ale uznávám, že život jezuitů ve vytvořených misíich na indiánských územích nebyl žádný med a přinášel samé strasti. Dostane se nám sondy do života indiánů žijících v sepětí s přírodou a nepotřebujících k tomu Boha, ani jeho syna Ježíše. A nastávají střety, i když někdy vedené snahou o vzájemné porozumění.Kanadská příroda je překrásná....ale dost studená.-)) (24.05.2014)

Cesta do hlubin indiánovy/křesťanovy duše. V popisu je asi řečeno vše, já zůstávám indiferentní. Jistě je to dobrej film, ale s ohledem na rok a místo vzniku je pro mě teď v roce 2019 už maličko outdated a působí trošku odtažitě. Ono se tam taky nic moc nestane, film se soustředí na to, aby popsal střed dvou absolutně odlišných kultur. Za mě OK, pokud máte rádi filmy s touto tématikou, nebo prostě jen chcete vidět milující se mladé pěkné indiánky, neuděláte krok vedle. (18.06.2019)

Cesta skupiny indiánů a dvou misionářů skrze neprobádanou a drsnou panenskou přírodu Severní Ameriky. Vizuálním pojetím je to hodně raw a co do výpravy úsporné, ale poctivé. Z psychologického hlediska ale nejsou postavy zas až tak propracované a film působí ve vztahu k jejich charakterům celkem odtažitě a samotném závěru se mi to zdálo poněkud nedořečené. Závěrečná slova o osudu kmenu Huronů ale skrývají jednu zajímavou myšlenku a to, že snahy o asimilaci cizích kultur, byť třeba někdy v dobré víře, nemusí vždycky z různých netušených důvodů dopadnout jen výhradně dobře. Líbilo se mi i to, že tu nejsou indiáni vykreslováni, tak jak je v severoamerických filmech sebemrskačsky zvykem, jen jako oběti kolonizátorů, ale i jako docela krvelačná cháska. (24.03.2024)

Od mala mám ráda indiány. Zde jsou nahlíženi skrze perspektivu misionáře. Kamera krouží, chvíli se dívame na kněze, chvíli na indiány, někdy takřka nevidíme přes sněhové vločky, atmosféra je velmi hutná. Misionář ve mě vyvolával silný soucit. Hledět na svět jeho očima pro mě znamenalo vzdát se romantizujících představ a pohlížet na původní obyvatele Severní Ameriky jako na necivilizované a animální, s krásnými zvyky sdílení a přirozeností žít v přítomném okamžiku. Snad nespravedlivě hroziví jsou Irokézové. U ostatních kmenů (Huroni, Algonquini) barevné líčení, náhrdelníky a ozdoby ve vlasech dodávají jejich příslušníkům na vznešenosti, Irokézové jsou zpodobněni bez osobnosti, posedlí krvelačností. Není spravedlivé vynášet do nebes indiány a zatracovat všechny bělochy, kterým kdy čelili, a je tak škoda, že filmaři nepřekročili rámec nespravedlivě se opakujících klišé beze zbytku a nevěnovali více prostoru též lidské stránce Irokézů. A poznámka na závěr: ve spojitosti s indiány miluji snad nejvíce a sama sebe si tak též představuji, kterak na koni s větrem ve vlasech uháním po nekonečných prériích. Indiáni, symbol svobody. Teprve před pár lety jsem zjistila, že původní obyvatelé Ameriky do příchodu bílých tváří koně vůbec neznali… (24.06.2017)