Faust

Možná, že polovina (možná i víc...) mých komentářů k filmům němého období, po nichž občas pro doplnění filmových obzorů sáhnu, se podobají z hlediska vypsaných dojmů jako vejce vejci, ale nic se nedá dělat. U Fausta jsem obdivoval úžasné výtvarné a scénické nápady, poutavé triky, působivě expresionistické černobílé obrazy, z nich sálající atmosféru... minimálně scéna s podepsáním vlastní krví na mě zapůsobila horrorově i z dnešního pohledu, líbilo se mi, že i ve vesměs temném filmu dochází kdesi v druhé polovině na pár příjemně osvěžujících poetických scén a jistý zážitek, na základě něhož bych Murnauova Fausta označil za dodnes pozoruhodné dílo, se určitě dostavil. Na druhé straně u téměř dvouhodinové stopáže jsem se občas nevyhl ani pocitům vaty a přehnané délky některých scén či možná i celku, v kombinaci se stylem z dnešního pohledu již tak specifickým a do jisté míry hůře ztrávitelným... ač talentovaný tvůrce své doby za to tolik nemůže. Emoce ve vyhrocené chvíli i s příchozí depresí se zvláště ke konci dostavily, ale zároveň jsem se párkrát přistihl, že během sledování, ač na jedné straně dostatečně pohlcen silnou atmosférou, přemýšlím také nad x dalšími různými věcmi (přestože jsem si na tak náročný film vyhradil specifický čas) a že s výjimkou závěrečného osudu Markéty mě podaný obsah díla nezasáhl takovou měrou, jak by zřejmě měl... Nevadí, němá 20. léta se holt nadále nestanou mým oblíbeným filmovým obdobím, přestože v nejednom snímku vnímám i nadčasové klady a jistě zásadní odkaz pro tvorbu budoucí. [70%] (08.01.2024)

Zfilmovaný Faust zaujme i dnes. Zejména první třetina filmu je velkolepá a až megalomanská. Sázka anděla s ďáblem, morová rána a první setkání Mefista s Faustem jsou natočeny vizuálně podmanivě a ve velice záživném tempu. Jako fanouškovi filmového umění se mi při některých pasážích tajil dech. Jediné co je ke škodě je fakt, že energie jež z úvodu se z filmu postupně vytrácí. Například dlouhé minuty námluv Fausta s jeho vyvolenou Gretchen jsou přetažené a střední část filmu je tak slabší. Závěr je pak ale opět hutný ve stylu navozeném úvodem filmu. Filmařsky skvělé dílo, zejména po vizuální stránce, u kterého mi trošku vadilo kolísavé tempo filmu. (24.09.2012)

Na počátku byl doktor, kouzelník a dobrodruh Georg Faust, žil asi v letech 1480-1540 a jeho současníci o něm tvrdili, že je sice blázen, chvastoun a opilec, vyzná se však též v černé magii, je nadán nadpřirozenou mocí a má spolky s peklem. Kromě této postavy se vytvořila lidová legenda, která došla zpracování snad kolem roku 1575 a vyšla tiskem 1587. Byla přepsána a převyprávěna snad nesčetněkrát, byla degradována na úroveň frašky, až po ní sáhlo i nové umění - film. Režisér se v tomto svém zpracování faustovského tématu mnohem více přidržoval staré německé legendy než klasického Goethova díla. V prologu se však vsadí ďábel s archandělem, že se mu podaří zničit to božské ve Faustově duši. Mefisto sešle na město mor a tak se dají události do pohybu. Faust (Gosta Ekman) upíše svoji duši Mefistovi (Emil Jannings) a obdrží od něj ztracenou mladost. Pak prožije nějakou dobu ve smyslných radovánkách v Itálii a vrací se domů, kde se zamiluje do nevinné Markéty (Camilla Horn). Zatímco většina německých kritiků film srovnávala s Goethovou předlohou a dokazovala režisérovi nedostatek filozofické hloubky, film byl v ostatních zemích přijat vřele. zásluhu na tom mělo především skvělé vedení herců, promyšlené obrazové řešení i využití působivých trikových efektů, čímž se režisérovi podařilo vytvořit ucelené a sugestivní dílo. Jeho jednoznačně největším přínosem je dokonale využitá možnost působení filmu jako čistě vizuálního umění. Významný francouzský režisér Eric Rohmer psal svou disertační práci právě o Murnauově Faustovi. Dle něj tajemství autorova úspěchu tví v tom, že nám vytváří přímý vstup do jiného světa, "který spočívá v malířství. A ještě něco více, nechá nás objevit, že tento vesmír, tento náš každodenní život je ve své nejhlubší podstatě obrazový". A opravdu lze ve Faustovi nalézt přemnohé odkazy na díla světového malířství. (14.10.2004)

Podle mě hodně nadhodnocený film. Asi do poloviny je výborný a lze mu jen máloco vytknout. Ale to vše bezpečně zkazí nudná dlouhá pasáž romance s Gretchen, která je natočená jako to nejlacinější melodrama se spoustou klišé a stereotypů. Alespoň závěr pak naváže na styl začátku, což výsledný dojem trochu napraví. Jinak mě zas až tak nenadchl ani Emil Jannings jako Mefisto. Charisma Maxe Schrecka nebo Caligariho je jinčí kafe. Celkově se film s Goethovým Faustem nedá vůbec srovnat. S Goethovým dramatem má velmi málo společného nejen děje ale hlavně celkové působivosti. I když závěr byl docela povedený. (30.10.2007)

Goethův Faust byl pro tento film zjevně jedním z inspiračních zdrojů, avšak pojmout byť zlomek jeho myšlenkové bohatosti do dvouhodinového němého filmu by byl úkol přetěžký a Murnau se o to ani nepokusil. Společný je jim základ v podobě staré legendy o dr. Faustovi a v zásadě i celkové vyznění, byť Murnau jasně preferuje roli lidskosti před touhou rozumu po poznání. Z pohledu dějového je pojí zde nešťastně rozvleklé námluvy Fausta a Markétky, jejichž význam pro film hrubě neodpovídá více než třetině stopáže, které se jim dostalo. Za pozornost stojí Faust především pro svou obrazovou stránku (opět s výjimkou části s Markétkou) a doprovodnou hudbu Timothy Brocka; ty jsou ovšem natolik fantastické, že ponechávám nejvyšší hodnocení, ač skutečným filmovým kvalitám nejspíš neodpovídá. (30.10.2006)