Faust

Friedrich Wilhelm Murnau pojal příběh o Mefistofelovi, Faustovi a Markétce jako vrcholné dílo své německé kariéry, v jehož rozbujelosti, nespoutanosti, proměnlivosti a paradoxnosti jako bychom sledovali podobně nejednotný i podmanivý obraz expresionismu jako celku, jenž uniká konceptualizaci. ____ Vyjděme ze srovnání Murnauova Fausta z roku 1926 s jeho Upírem Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens) z roku 1921, mnohým jistě více známým. ____ Upír Nosferatu interpretoval v dobrém slova smyslu brakový příběh způsobem vysoce koncentrovaným, sjednoceným a úsporným. Pomocí prostředků, které v expresionismu působí spíše cizorodě, přitom dosáhl jednoho z vrcholných příkladů kinematografických možností této poetiky. ____ Oproti tomu Faust měl být ctihodným národním eposem, jenž adaptoval kanonickou látku známou od Ch. Marlowea či J. W. Goetha: příběh o smlouvě vzdělance Fausta s ďáblem i o Faustově tragickém vztahu k Markétce. Od velkého dramatu a velké literatury jej však přiblížil k bezprostřednosti, naivitě i vyprávěcím způsobům jeho lidových kořenů. ____ Grafické a plastické expresionistické prostředky tentokrát nenahrazoval stínohrou, nýbrž se k nim naopak otevřeně obrátil, leč způsobem nesourodým, tonálně rozmanitým a stylově hýřivým. Murnau překvapuje náhlými změnami v náladě, rytmu, hlediscích či herecké interpretaci týchž postav. Zarážejí kontrasty odlišných architektonických stylizací nebo mnohost přístupů ke kompozici obrazu. ____ Mohlo by se proto zdát, že jde o jedno z těch příslovečných nemocných velkých děl velkých umělců, jenže ono není vůbec nemocné. Všechny zmíněné nestejnorodosti jsou totiž nenáhodné a soustavně realizované. Navzdory či možná díky jistému diváckému diskomfortu jde naopak o mocné gesto uměleckého týmu s Murnauem v čele. ____ Zatímco v době převládání epizodického vyprávění Murnau přišel se sevřeným Upírem Nosferatu, v období vítězství sevřeného vyprávění kontroval epizodickým Faustem, svého druhu sumarizujícím sbohem jeho německé kariéře… a jak bylo řečeno, v jistém slova smyslu i německému filmovému expresionismu ve vší bohatosti a neuchopitelnosti. ____ Ano, ona cesta od mýtu přes frašku a tragédii zpět k mýtu může současnému divákovi připadat zrádná, jak už to u smluv s ďáblem bývá – ale tuhle je záhodno podepsat. [Napsáno pro katalog LFŠ 2021] (29.08.2021)

[LFŠ 2008] Nečekal jsem, že se film bude tolik věnovat Faustově vztahu k Markétce, ale vlastně proč ne. Pak jsem si na to zvyknul. Jako obvykle dokonalé byly nejrůznější trikové scény, které na těchto němých filmech uplně miluju. Závěr byl, na rozdíl třeba od "Unavené smrti", spíše veselý, když se přes celé plátno objevil nápis Láska, celé kino se rozesmálo:) (01.08.2008)

Mimořádná podívaná! Friedrich W. Murnau natočil velkolepé dílo kterému skutečně nic neschází . Vizuálně brilantní , emotivní , podpořené skvělým hudebním doprovodem . Největší esem filmu je však Emil Jannings v roli ďábelského Mefiseta který podává skutečně mistrovský výkon a je do své role neskutečně zapálený. Murnau mě po Nosferatovy opět nadchnul . (10.10.2007)

Do Mefistova zjevení jsem jen zíral s otevřenou pusou, působivost s jakou se Murnau vypořádal se silami pekelnými neznala mezí. Lucifera debatujícího v temnotách s archandělem či zahalujícího město černým pláštěm moru osobně považuji za jedno z nejlepších filmových zosobnění pána temnot. Kdo by to byl řekl, že téměř ve stoletém filmu něco podobného objevím. Ona vůbec ta zhruba první třetina byla měrou vrchovatou prošpikována atmosférou, hustou tak, že by se ani nedala krájet. Expresionismus v plné síle! K Murnauovým se zprávy o jeho úpadku v druhé polovině dvacátých let evidentně nedonesly. Zbývající dvě třetiny sice ztrácí na oné působivosti a do popředí se dere spíš klasické melodrama, ale díky vynikajícímu Emilu Janningsovi v roli Mefista či naivní, přesto svůdné kráse, Camilly Horn jako Markétky rozhodně neztrácí celkově a i divák dosud příliš nezasažený klasickými "děly" němého filmu, tedy já, je spokojen. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (21.11.2015)

Podle mě hodně nadhodnocený film. Asi do poloviny je výborný a lze mu jen máloco vytknout. Ale to vše bezpečně zkazí nudná dlouhá pasáž romance s Gretchen, která je natočená jako to nejlacinější melodrama se spoustou klišé a stereotypů. Alespoň závěr pak naváže na styl začátku, což výsledný dojem trochu napraví. Jinak mě zas až tak nenadchl ani Emil Jannings jako Mefisto. Charisma Maxe Schrecka nebo Caligariho je jinčí kafe. Celkově se film s Goethovým Faustem nedá vůbec srovnat. S Goethovým dramatem má velmi málo společného nejen děje ale hlavně celkové působivosti. I když závěr byl docela povedený. (30.10.2007)