Poslední štace

Poslední štace představuje v rámci němé kinematografie ojedinělý případ civilního herectví, které by člověk od Emila Janningse vpravdě nečekal. Nicméně zapadá to do formátu velmi komorního sociálního příběhu, který hodně bojuje o divákovu pozornost, protože se soustředí především na duševní pochody ústřední postavy. To vše však ustupuje do pozadí ve prospěch formální stránky filmu. Skoro by se chtělo říct, že pokud by se z filmů této éry dochovala jen Poslední štace, Muž s kinoaparátem a Křižník Potěmkin, nebyl by třeba pro vývoj filmového média žádný další snímek. Murnau je tu zcela utržený ze řetězu - nápaditě experimentuje s různými typy záběru, s různými typy hledisek (přičemž zahlédneme i předchůdce steadycamového záběru), s rozličnými typy víceexpozic, které propůjčují prostředí fantaskní rozměr (ano, fantastická opilecká scéna), se skutečně geniální prací s oddělením popředí a pozadí (model vlaku, který projíždí nad městem), se segmentací obrazu (snímání skrze rozdělenou dveřní výplň) a pomocí poskočného střihu zvládne napodobit i průlet okenní tabulkou, k němuž se dnes využívá virtuální kamera. Ten happy-end nemám Murnauovi za zlé - je uvozen tak ironicky, že je jasně patrné, jak se k němu stavěl. Viděno s živou hudbou hranou na staré CASIO, která tomu dodala úplně nový rozměr. (10.08.2018)

Alternativní název - Bez slitování, nu, ale takový je život... Já bych navrhovala snímek propašovat do parlamentu a promítnout jako protiargument k návrhům na ustavičné prodlužování důchodového věku (podvratné přeobsazení obsluhy v parlamentním bufetu, sekretářek, vládních řidičů a prezidentovy ochranky sedmdesátiletými osobami považuji už za trochu extrémní krok), i když je pravda, že portýr trochu přehrával - když nebyl právě v práci, byl navzdory své sešlosti mrštný dostatečně. Na druhou stranu chápejme majitele hotelu a jeho opatření nutná k udržení klientely, tím pádem i k zabezpečení mnoha pracovních pozic... No, to jsem se trochu rozvášnila, takže - už schopnost téměř sto let starého němého filmu udržet divákův zájem je sama o sobě úspěchem, k tomu skvělé snové sekvence, kouzlení s kamerou, hra se světlem a stínem, herecké výkony... i když na můj vkus bylo věnováno až příliš pozornosti k vyjádření vnitřního pnutí a v neposlední řadě i k stupňování napětí, kdy se portýr vyvrátí, případně kdy ho klepne... A mám ještě další postřeh (kruci, ten film mě normálně obohatil :-)), po dnešku mám důvod si myslet, že svět není stále horší, jak se to tak říká, naopak, už se tolik nenaparujeme, nelísáme se tak do přízně úspěšnějších a ani nedokážeme ostatními úplně nepokrytě opovrhovat... a nebo jsme se jen naučili všechno lépe skrývat? Líbil se mi i rafinovaný prostor pro dvojku, maskující se happyendem, jelikož s novou životní filosofií, jakož i stylem, náš hrdina nemohl dlouho vydržet, patrně byl nakonec zamordován některým z potulkářů, jo jo... Chtěla jsem dát tři hvězdy, za zub času a tak, ale abyste neřekli, že nemám žádné sociální cítění, jdu na čtyři, ani nemrknu :-) (14.03.2015)

Třetí Murnau, první kammerspiel mé divácké historie a především atmosférická pecka, která nepotřebuje mezititulky, aby vyjádřila emoce. Emil Jannings odvádí bravurní výkon, především v prvních dvou třetinách filmu, kdy se neustále stupňuje bezvýchodnost situace a tlak na postavu degradovaného portýra. Opravdu je mi líto, že film nekončí scénou v koupelně, ale naděje bylo v neradostných dvacátých letech třeba. (17.07.2012)

Stárnoucí hotelový portýr už není schopen unést kufry přijíždějících hostů a proto je ředitelem přiřazen na místo uklízeče toalet. Díky své uniformě vrátného byl pro celé okolí symbolem velkého světa. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, ukradne uniformu. Film Poslední štace je jedinečnou psychologickou studií. Na svou dobu neobvykle dynamicky vedená kamera umocňuje způsobem snímání složité proměny hrdinova nitra. Ve scénách, kdy se vrátný cítí silný a mocný ve své uniformě, je zabírán v monumentalizujících pohledech, jako uklízeč toalet se nám doslova ztrácí před očima, podoben stinnému přízraku. Poslední štace je jedním ze základních děl tzv. kammerspielu. Scénář napsal Carl Mayer původně pro Lupu Picka (významný německý režisér tohoto směru). Murnau viděl příběh šířeji a vnesl do něj nové prvky - dobové klima a kontext. Symbolika uniformy zde hraje významnou roli. Lze za ní vidět jakési autoritativní krédo - padnou-li uniformy (autority), padne i pořádek a nastane anarchie. Poslední štace ve své době přesáhla rozměr tragédie jedince a stala se metaforickým obrazem společenské situace v Německu (t.j. glorifikace autority) Samozřejmě je třeba zdůraznit vynikající herecký výkon Emila Janningse v roli vrátného. Jeho postava nabývá svých charakteristických rozměrů dle postavení kamery. Herec se pohybuje často velmi strnule (např. při vysvlékání uniformy), do pohybu se dává jako stín a celé jeho já je dáno více uniformou než jeho vlastní osobností. Jako v případě Upíra Nosferatu i zde je bohatý, fotogenický a výtvarný ve světle a stínu. Nesetkáme se zde s řečí-mezititulky, protože místo slov vystupují obrazy. Murnau v Poslední štaci staví do protikladu život lidí v luxusním hotelu a obyčejném činžáku. Netěží tolik ze vstupů a pádů ve smyslu sociálním, nejde zde v prní řadě o kritiku velkoměsta, ale film se stává spíše psychoanalityckou studií nebo alespoň výzvou k takovému pohledu. Právě posledními svými německými filmy s Emilem Janningsem (Poslední štace, Tartuffe, Faust) se stal Murnau zajímavým pro Hollywood, který oběma nabídl spolupráci. (08.10.2004)