Poslední štace

Z Poslední štace utkví člověku v paměti hlavně dokonalá kamera, která i v dnešní době působí nápaditě, a jak to teprve muselo působit v době vzniku?! Absence mezititulků je zajímavá, ale přiznám se, že mi párkrát trvalo déle než jsem pochopil některé souvislosti. Tady se nedá v podstatě nic vytknout, kdo má rád němé filmy, není co řešit, tenhle patří k nejlepším. (13.09.2007)

Dokonalost odkazu Poslední štace kazí jenom drobnost - existence remakeu z 50. let, který celý příběh posunul někam úplně jinam. Zatímco tady je radost trávit čas s každým okénkem filmu. Někdo tvrdí, že skutečnou úlevu pocítil například na konci Resnaise, já jí pravidelně zažívám s Janningsovým Hotelportierem. (16.03.2012)

Raz si hore, raz zas dole, presne toto akoby bolo posolstvo tohto filmu. Film má geniálnu kameru s mnohými prvkami, ktoré ma milo prekvapili. Na začiatku tiež človek z toho zistí ducha doby a hlavne dej mu ukáže taký ten raný kapitalizmus alebo možno skôr ten jednoduchší, kde proste tie sociálnejšie filmy mali živnú pôdu rozobrať jeho nedostatky. Dej nie je veľmi pestrý, je dosť jednoduchý, ale zas je to Nemecko, čiže napriek tomu, že v USA ani nie za 10 rokov od tohto diela už boli bežné celkom záživné ľudskou rečou ozvučené filmy, tak tu si myslím sme niekde akoby ešte o 10 rokov späť od vtedajších filmov v USA. Záver je ozaj taký s nadhľadom a celkovo k záveru je to podľa mňa ja vtipné. Mňa to upútalo viac než jeho Upír Nosferatu. (28.03.2015)

Poslední štace představuje v rámci němé kinematografie ojedinělý případ civilního herectví, které by člověk od Emila Janningse vpravdě nečekal. Nicméně zapadá to do formátu velmi komorního sociálního příběhu, který hodně bojuje o divákovu pozornost, protože se soustředí především na duševní pochody ústřední postavy. To vše však ustupuje do pozadí ve prospěch formální stránky filmu. Skoro by se chtělo říct, že pokud by se z filmů této éry dochovala jen Poslední štace, Muž s kinoaparátem a Křižník Potěmkin, nebyl by třeba pro vývoj filmového média žádný další snímek. Murnau je tu zcela utržený ze řetězu - nápaditě experimentuje s různými typy záběru, s různými typy hledisek (přičemž zahlédneme i předchůdce steadycamového záběru), s rozličnými typy víceexpozic, které propůjčují prostředí fantaskní rozměr (ano, fantastická opilecká scéna), se skutečně geniální prací s oddělením popředí a pozadí (model vlaku, který projíždí nad městem), se segmentací obrazu (snímání skrze rozdělenou dveřní výplň) a pomocí poskočného střihu zvládne napodobit i průlet okenní tabulkou, k němuž se dnes využívá virtuální kamera. Ten happy-end nemám Murnauovi za zlé - je uvozen tak ironicky, že je jasně patrné, jak se k němu stavěl. Viděno s živou hudbou hranou na staré CASIO, která tomu dodala úplně nový rozměr. (10.08.2018)

Nedá se, nedá se. Ne a ne. Hodina a půl němého utrpení se senilním Jannigsem, jednou vesele na hotelových oslavách (skromně) řádícím, jindy stejně tak na opuštěné toaletě trpícím, nebyla opravdu pro mne. Nepopírám, že snímek oplývá zajímavou formální stránkou, díky jejíž propracovanosti nebylo určitě pro vybranou diváckou skupinu potřeba ani toho slova (překvapivě na němý film ani toho psaného v mezititulcích). Ale bohužel se nedokážu radovat nad precizností dobové techniky, na úkor poměrně nezáživného a zdlouhavě podaného obsahu. Nakonec s odstupem pár dnů od zhlédnutí filmu dávám symbolické tři hvězdičky, snad pro tu povedenou estetickou stránku, snad pro občasné záblesky emocí, které snímek nakonec nepostrádal (ač se u mne rozprchly v postupné znudění), snad pro možný tvůrčí záměr nechat prostor na fantazii diváka domyslet si nějaký ten kontext příběhu. Apropo, jsem jediný, komu připadalo, že závěrečný epilog (zmiňovaný jako nepatřičný happyend) by se mohl odehrávat klidně jenom ve snu? (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.12.2019)