Hořící Mississippi

"Já vám moc nesedím, viďte ?!" - "Ne, to ne !! Nesedí mi ten váš humor.." - "No, lepší než žádnej.." Naprosto skvostný film, v němž lze snadno vypozorovat Parkerovy nejsilnější zbraně a typické znaky jeho tvorby, totiž atmosféru hutnou stejně jako soundtrack Trevora Jonese, banální leč silný jako rána kladivem, a postupně budované napětí, které zpravidla s rozuzlením graduje, a činí tak snímek naprosto strhujícím.. Hořící Mississippi platí za velmi realistický a syrový snímek, spíš výbornou detektivku podpořenou energií mezi vyšetřovateli v podání výborných Genea Hackmana s Willemem Dafoeem než cokoli jiného, která rozhodně diváka strhne více než nějaké laciné melodrama plné moralit.. Zvláště ta nejednoznačnost charakterů potěší, zde o plytkosti nemůže být ani řeči, zejména fantastický Hackman, nesmírně citlivý herec, si svého stále nasraného zamilovaného agenta opravdu užívá.. Prakticky z každého záběru dýchá ta atmosféra šedesátek, nepamatuji žádný jiný film, kde by ta vášnivá síla rasismu byla přímo hmatatelná jako právě zde, navíc právě to věrné a citlivé vykreslení vztahů a poměrů buranského Jihu uvnitř městečka jej činí skutečným, živým, a dokáže tak vlastně diváka přesvědčit, že celý příběh vlastně sleduje přímo zprostřed dění, což tenhle jedinečný snímek dělá dokonale věrohodným.. (08.01.2016)

85%. Béčko, kterému nechybí přesně to, co nízkorozpočtový snímek potřebuje, aby se mohl rovnat drahým blockbusterům - atmosféra a emoce. Mississippi Burning obojím doslova srší a především emoce vyvolává na úrovni skoro až filozofické, přičemž do sebe plynule proplétá dvě narativní linie - na jedné straně analyzuje morální dilemata problematiky rasismu v USA v době, kdy už do jisté míry pokračovala Kennedyho uvolňující vize rovnoprávnosti, což je ta klíčová funkční linie; jakoby bokem navíc sledujeme "bonusovou" linii primárně charakterovou, která předkládá v návaznosti na vyprávění dvě postavy, které nejsou nijak významně vrstveny do hloubky, ale jejichž komplex neúplatnosti, byť třeba ne vždy směrován stejnou cestou (i když pořád ke stejnému cíli), je silně motivační a má hluboký přesah daleko za filmové plátno. Tato linie možná nebyla záměrem, aby inspirovala, a s největší pravděpodobností byla rozvíjena ve scénáři nahodile v nutné paralele s dějem samotným, nicméně přístup obou agentů k situaci bere dech a měl by se stát vstupním záznamem pro všechny veřejně činné osoby (a to zdaleka ne jen co se týče přístupu k menšinám a problematiky rasismu obecně). Nakolik je dnes tak dogmatická loajalita svému poslání realistická, je otázka, nicméně Ward s Andersonem jsou encyklopedickou ukázkou hrdinství, stejně jako Mississippi Burning je ukázkou precizní atmosferické tvorby, jejíž význam není komerční nebo ryze kinematografický, ale nabízí odpovědi na otázky, které západní svět často a na mnoha místech v různé míře trápí dodnes, ale zároveň ukazuje profilový fundamentalismus Američanům vlastní, který v mírnější a skrytější podobě vidíme i nyní, o 50 let později, kdy už se rasismus zdá být přežitkem, asi proto, že už se o něm nemluví a že jeho podoba je spíše symbolická. I tak ale stále existuje a filmů naprosto devastujících veškeré předsudky a iluzi nerovných hodnot mnoho není; a už vůbec ne těch, které mají moc skutečně inspirovat. Mississippi Burning patří k těm nejlepším z nich. Alan Parker zdánlivě neřešitelná jednosměrná morální dilemata umí, což dokázal později s trestem smrti v The Life of David Gale, ale právě Mississippi Burning je jeden z těch snímků, které by měl vidět a především vnímat každý a přesto ho v žádných filmových učebnicích nenajdete. (08.01.2016)

Překvapilo mě, kolik špíny se v tomhle filmu skrývá. Štvalo mě, jak se ti dva "vošmachtové efbíaj" agenti akorát hádaj a vočumujou kolem, ale jinak se nic neděje. Měl jsem sto chutí povolat tajně na pomoc armádu, domluvit se s černochama, že se všichni proklamovaně slezou v kostele a udělaj ze sebe volavky, a pak všechny, co tam v kuklách naběhnou, nemilosrdně rozmasakrovat brokovnicema. Kuklux klan je jedna z věcí, kterou nenávidím a který se fakt i teď ve svých šestadvaceti bojím, takže si pak trochu víc po bytě svítím .-) Zaujaly mě pasáže, kde zvuk z jiné scény ještě hodně dlouho překrývá děj, který ve stejné chvíli sledujeme. Skvělý výkon Gene Hackmana, byl snad ještě o špetku lepší než Willem Fafoe. I ten černošskej zpěv k tomu pasoval. (24.04.2008)

Willem Defoe a Gene Hackman bojují proti vidlácké tuposti a předsudkům v jednom z nejlepších filmů, které jsem za posledních pár týdnů viděl. Jak mě vždycky rozčílí, když je nějaká (nejen) filmová postava úplně blbá a ještě to dává okázale a hrdě najevo! Kdykoli se zde ke slovu dostali zkažení strážci zákona, krev mi v žilách úplně vřela. Za vyvolání takhle silných emocí dávám pět hvězd vždycky, ale i kdybych tu zlost nebral v potaz, zůstane mi maximálně kvalitní thriller, který si nezaslouží nic než pochvalu. (04.09.2011)

Nikdy by mě nenapadlo, že by mohlo tak skvěle ladit duo Hackman a Dafoe. Opravdu mistrovský tah režiséra. Příběh je poté trošku taková klasika o nelehkém životě opálených ve státech, kde lidé preferovali barvu bílou. Musím říct, že už mě trošku sere množství filmů ohledně černobílého konfliktu. Tento však rozhodně patří k vydařenějším. Násilí je zde požehnaně, ale tvůrci s ním rozhodně nepracují bezúčelně. Každý úder zde má své silné emotivní místo. Divácký dojem určitě umocňuje i to, že průběh vyšetřování působí velice realisticky. Závěr byl poté naprostou lahůdkou. Ani přes silné stránky se však snímek nevyvaroval spoustě slabších pasážích, kdy jsem propadal nudě. Zřejmě je to zapříčiněno obrovskou přesyceností filmového světa snímky se stejnou tématikou. (10.06.2018)