Léto s Monikou

Sledovanie tohto ranného Bergmana ma mimochodom extrémne bavilo, pretože je viac než očividné, že medziľudské vzťahy boli jeho hlavnou doménou už odjakživa, skrátka, zapodieval sa nimi až do naprostej hĺbky, perfektne ich rozpitvával, ako keď „sa patológovi dostane na stôl ďalšia mŕtvola, tak sa do nej doslova zahryzáva” ... Spočiatku to vyzeralo tak, že medzi Monikou a Harrym to nebude škrípať. Dlho sa hľadali, až sa našli, v práci ich to bohvieako nebavilo, lebo jeho stále džubali, a ju zase vkuse obchytkávali, a tak už pohár trpezlivosti musel dozačista pretiecť, že obidvaja dali výpovede, a tak zakrátko odchádzajú na člne do šírych vôd, kde sa veľmi zbližujú... Všetko sa začína meniť, keď sa domov vracajú, bývajú v prenajatom byte, či aj dieťa na svet prichádza, Harry sa i vzdelával na ING. , alebo na týždňovky chodí, a to v žiadnom prípade nemal ! Nechať ženu samú, bezprízornú, tak je už iba otázkou času, kedy svojmu chlapovi zahne, podvedie ho, sklame ho... A ako to všetko skončilo, nechám na divákoch, ktorí asi už dávno vedia... ? _ Strašne moc som si obľúbil Harriet a Gunnarovu d.p. Ingmar Bergman bol majstrovský, mám taký dojem, že odkedy začal vôbec režírovať, ešte zo skorých, ranných liet ! (06.07.2019)

Zřejmě první zralé Bergmanovo dílo přináší svou poetikou nový pohled na švédskou realitu jak ve formě, tak v obsahu. Syrovost pohledu a až naturalizující způsob jeho podání prokazuje - pro někoho překvapivě - známý fakt. "Dno" evropského "zlatého věku" (1945-1975) bylo ve všech zemích v zásadě srovnatelné. Hedonismus-požitkářství, charakterizující v mnoha ohledech naši dobu, nespadl z nebe. Lidé nejsou ani ďábly, ani anděly. Ale právě - naštěstí - lidmi. Zdánlivě prostá psychologie obou hlavních postav je ve skutečnosti většinovou charakteristikou naší doby. Protože všechny Bergmanovy snímky jsou tak či onak osobní zpovědí, lze důvodně i zde předpokládat, že mistr hraného autorského filmu i tady využil buď svou, nebo v blízkém okolí pozorovanou životní zkušenost. Výrazná kamera, provázející Bergmana až do konce jeho nedávno uzavřené životní dráhy, i některé další náznaky prokazují, že zvládnutí neorealizujícího námětu je pro velkého Švéda jen zastávkou na cestě k jeho zralým dílům. (25.08.2007)

Jeden z mála filmov, kde sa Bergman opiera o sociálnu situáciu hrdinov, zrejme silne ovplyvnený neorealizmom. Príčiny neskorších zlyhaní však možno hľadať nielen v nelichotivom zázemí domova. Bergman vytvára čím ďalej od mesta, tým krajšie a idylickejšie zábery, čím vyjadruje iluzórnosť, ale aj skutočnú krásu onoho leta, ktoré sa už nikdy nevráti. Možno polemizovať nad Monikinou premenou v záverečnej tretine filmu, či je dostatočne pripravená a či Monika bola počas dovtedajšieho deja až tak nesympatickou postavou. Celkom by som privítal nejaké pokračovanie ako Druhé leto s Monikou po 15 rokoch, kam obaja protagonisti dostali... (25.04.2016)

Adaptace stejnojmenného románu P. A. Fogelströma ukazuje ideové rozpory švédské mládeže. Harry je sympatický kluk, zabředlý v nudné práci ve skladu, která nemá budoucnost. Proto je doslova nadšený, když ho pozve do kina místní krasotinka Monika a vytáhne ho tak z hrůzy všedního dne. Monika touží utéct z města, pryč od všech nápadníků a opilého otce. Spolu s Harrym se přestěhují na loď a zkouší spolu žít. Neuvědomují si kolik to přináší zodpovědnosti, a když Monika otěhotní, musí se kvůli nedostatku jídla vrátit zpátky do města. Zde se jich ujme Harryho teta, zařídí jim svatbu a občas hlídá malou holčičku. Monika je přesně ten typ ženské, se kterou nevydrží téměř žádný chlap. Neustále si stěžuje, chce pořád víc a víc peněz a neudělá nic proto, aby se měli lépe. Když jezdí Harry na služební cesty, vodí si domů milence, neustále brečí nebo řve po ostatních. Konec je tedy lehce odhadnutelný...Monika rezignuje na svou funkci manželky a matky...z domova odchází. Léto s Monikou patří do tzv. růžové série, kde se Bergman objevuje na počátku mužské zralosti. V souladu se svými osobními zkušenostmi vnímá milostné vzplanutí jako pomíjivý sen, ze kterého se partneři po čase společně probouzí. (15.08.2006)

Studie naivní dětské lásky a jejího následného rozkladu. Bergman je zde až cynicky klinický a neštítí se vztah od prvního momentu předurčený k zániku, chladně sledovat až do hořkého konce. Není to klišé, je to prostě jen realita tak běžná, že je to až groteskně otravné... Na několika místech to působí poněkud nešikovně (např. náhle se odněkud objevivší zlořád na ostrově a následná rvačka jak z Majora Zemana) ale ve výsledku je to myslím jeden z těch stravitelnějších bergmanů. (18.06.2023)