Nikdy výjimečně někdy vždycky

K filmu mě přivedl článek Martina Šrajera na A2larm, v němž mj. píše, že film "kromě dojetí a soucitu vyvolává také vztek z destruktivního dopadu patriarchátu na dívčí sebepřijetí", což bylo v mém případě velmi trefné. V podstatě všechny mužské postavy v tom filmu se chovají jak naprostí kreténi, snad kromě Jaspera, i když i u něj jsem měl určité pochybnosti kolem jeho motivace vetřít se dívkám do pozornosti. Každopádně film se mi hodně líbil, Autumn i Skylar jsem fandil, aby vše v rámci možností nějak zvládly, a celé to na mě působilo dojmem, že Eliza Hittman velmi dobře věděla, co chce natočit a jakým způsobem na to jít, a na mě to hodně zapůsobilo. Jen se mi tam občas vkrádala lehká nuda, protože to má hodně pomalé tempo, a potom mi taky vadilo, že film ponechává mnoho otázek nezodpovězených, jako například kdo je otcem toho dítěte (osobně jsem měl teorii, že by jím mohl být otec hlavní hrdinky, několik indicií na to poukazuje, především ten mimořádně emotivní výslech Autumn den před zákrokem, kdy jsou jí pokládány otázky typu "Tvůj partner ti vyhrožoval, nebo tě zastrašoval", a chce se po ní, aby odpověděla jednou ze 4 možností nikdy, zřídka, občas, vždycky, což je emotivně nejsilnější scéna celého filmu. Jinak trochu mi to připomnělo Reitmanův starší snímek Juno, který se ovšem vedle tohoto jeví neuvěřitelně optimisticky a pozitivně - Never Rarely Sometimes Always je v podstatě čistá depka, ze které je člověku hodně smutno. Přesto jsem za ten film hodně rád a přál bych mu co nejvíc pozornosti. (19.07.2020)

Film, ktorý sa nemôže tváriť, že prináša niečo nové, ale vie o tom a preto sa snaží sústrediť na to, ako bude o svojej téme rozprávať. Samozrejme ho môžeme odsúdiť ako snažiaci sa priamočiaro deliť ľudí na dobrých a zlých, ale to nie je celkom pravda, v tomto prípade sa môžu cítiť dotknutí najmä muži. Treba si však uvedomiť, že ono sa skoro všetko vážne točí okolo sexu a pre mladé skoro - ženy nie je jednoduché rozlíšiť, komu venovať svoju priazeň a dôveru. Z tohto hľadiska je najzaujímavejšou postavou mladík, na ktorého sesternice narazia cestou do NY. Pôsobí sympaticky, avšak na konci máme dojem, že predsa len tu išlo o istý deal v zmysle niečo za niečo. Ale zachoval by sa iný chalan v jeho veku inak? Odhliadnuc od mužského a ženského sveta a ich odlišného vnímania skutočnosti tu máme aj náboženstvo, tu však treba vziať na zreteľ fakt, že dej sa odohráva v USA a isté regionálne rozdiely so strednou Európou sú zrejmé. Hittman explicitne nekritizuje, všetko je akoby skryté pod povrchom, isté súvislosti treba precítiť, prípadne vyčítať z pohľadu alebo reakcií postáv. (26.09.2020)

Môj komentár bude obsahovať SPOILERY. V tomto prípade mi je ťažké hodnotiť film. Poviem to takto. Stále som dúfala, že si to dievča rozmyslí, do poslednej chvíle...a som sklamaná, že predsa do toho šla. Ak by si to predsa len bola rozmyslela, je možné, že by to ovplyvnilo aj moje hodnotenie a možno od radosti by som dala aj plný počet. Viem, že tu sa hodnotí film a nie konanie postáv, ale aj tak mi je ťažko sa odosobniť. Je poznať, že režisérka je žena a pravdepodobne feministka, lebo všetci chlapi tu vystupujú ako takí hmh ani neviem nájsť ten správny výraz. Vadilo mi, že dôležité veci tu boli iba naznačené, ale divák sa skoro nič nedozvedel. Chýbalo mi tu viac dialógov, nejaké vysvetlenie, ujasnenie, ako napríklad kto bol otcom dieťaťa? Bol to ten spolužiak alebo nebodaj šéf v práci, atď.? Never Rarely Sometimes Always mi nestačilo, chcela som sa dozvedieť viac. Tiež možno viac o rodine, o mame, atď. Naozaj som tak dúfala, že zavolá mame a vráti sa domov a dieťa dá aspoň na adopciu. Keby bol ten záver podľa mojich predstáv, brala by som to tak, že možno ten film niekomu pomôže a povzbudí, že možno pre mnohé ženy v rovnakej alebo podobnej situácii by to bolo skutočným povzbudením a odhodlaním. Ale takto? Neviem presne čo tým režisérka chcela docieliť, je tu pravdepodobne zobrazený štandardný postup, ale v 18. týždni, och veď to je hrozné, škoda, že tam nepremietli nejaké video, čo všetko už má také dieťatko vyvinuté. Smutný film, pomalé tempo, minimum dialógov, silná téma a neokukané mladé herečky. Komentár dopísaný, a stále neviem ako film ohodnotiť. Možno si to ešte rozmyslím, zatiaľ dávam také slabšie tri. (01.02.2021)

Malé drama o velkém a v Americe kontroverzním tématu. Spoustu času se (jako ve skutečném světě) jakoby nic neděje, než přijde několik velkých momentů. Nicméně nečekejte žádné velké emoci ani katarzi. Ve srovnání s rumunským 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je toto skutečně slabý odvar. Nicméně pokud jste pozorní, dojde vám, že se v životě hlavní hrdinky děje něco dramatičtějšího a ošklivější, než co na první pohled vidíme. Říká ostatně, že za poslední rok měla dva milence. Toho prvního, o kterém si myslela, že je otec dítěte, na začátku vidíme. Toho druhého na začátku vidíme taky... (26.03.2021)

Zdánlivě neokázalé female empowerement indie, které se vrací k tématu potratů a snaží se nezúčastněně, ale empaticky, sledovat pouť dvou dívek z rodného města do NYC, kde má jedna z nich podstoupit interupci. I když velmi cením typicky zrnité, anti-euforické a poeticky autentické snímání Hélène Louvart, dělá mi problém tenhle film přijmout jako skutečné působivé a naléhavé dílo. Jeho konstruovanost a tezovitost vyplouvá na povrch až příliš často (dívčí sounáležitost redukovaná na stylizovaná gesta, karikovaný svět plný toxické maskulinity), zatímco přirozená procedurální síla jen zřídka (skvělá pasáž, která filmu dala jméno). Navíc to celé vyznívá zvláštně inertně, unyle, rozvlekle, empatie se tu omezuje na blízké snímání fyzických detailů a důsledně utrápenou hrdinku, jejíž setrvalá apatie chvílemi vyvolává indiferentnost. Ani jednou nevidíme prolnutí prostředí a vnitřního světa hrdinek s takovou lehkostí, s jakou tuhle mystickou operaci dokáže provést Andrea Arnold. Výsledek je navzdory aktuálnosti a naléhavosti vlastně trochu jako karaoke o třídu lepších artových filmů. (15.05.2020)