Terče

Byron Orlok (Boris Karloff) versus šílený odstřelovač. Velice zvláštní film, který se mi moc líbil. Na jedné straně tu máme zahořklého a do důchodu odcházejícího herce Orloka (jméno podle hraběte ze snímku Nosferatu) a na straně druhé vyšinutého floutka s hodně nesympatickým ksichtem, který má krásnou ženu a bezproblémový vztah s rodiči a žije v hezkém domě a jednoho dne mu prostě přeskočí a rozhodne se zabít co nejvíc lidí. Scény bez hudby navozovaly opravdu tísnivou atmosféru a celkově bylo jeho vraždící počínání ztvárněno hodně syrově a působivě, i když jenom to nejhorší jsem mu přál od tý chvíle, co se poprvý objevil na plátně. Kromě děje samotného mě bavily taky odkazy na jiné filmy. Musím si sehnat ten Criminal Code a konečně se podívat na Cormanův Terror. (12.01.2014)

Dva filmy v jednom. Peter Bogdanovich evidentně rozpracoval dva náměty a zjistil, že jejich natažení na celovečerní metráž by bylo násilné, pročež se je rozhodl spojit. A to je možná ještě násilnější. Jak dějová linka s pošahaným ostřelovačem (na svou dobu nezvykle syrová a věcná), tak ta konverzační se starou hvězdou horrorů jsou zajímavé, jenže tak neslučitelné, že celou dobu musejí probíhat paralelně a protnou se až v závěru. A to ještě způsobem, který je hodně křečovitý. Myšlenkou filmu je evidentně vliv filmového násilí na chování mladistvých diváků, ale řekněte sami: pokud si někdo koupí pušku, jezdí po městě a střílí lidi jako plechovky od piva, je to proto, že viděl Frankensteina s Borisem Karloffem? To asi ne, viďte. 70% (12.08.2005)

Postava Byrona Orloka vo filme tvrdí, že už nebudí hrôzu, ale že tá pravá hrôza je tam vonku. A rozhodne netuší, akú má pravdu. Rýchlo napredujúci snímok, pri ktorom nemáte čas ani vydýchnuť ( hlavne vďaka dynamickej réžii ), ale predsa len má nejaké tie chybičky ( minimálne záverečné zúčtovanie doslova z rúk pána Orloka ). 90 minútová stopáž, je ale presne to pravé, aby ste nad nimi veľmi nerozmýšľali. (07.03.2019)

Roger Corman finančně zaštítil Bogdanovichův debut s tím, že v něm musí najít místo pro nepoužitý materiál z hororu The Terror (1963) a zároveň zaangažovat Borise Karloffa, který Cormanovi dlužil dva natáčecí dny. Důkazem ojedinělosti skloubení obojího budiž mimo jiné Karloffovo odmítnutí peněz za natáčecí dobu přesahující ony zaplacené dva dny. Terče sice mohou budit dojem dvou filmů v jednom, závěrečné střetnutí hrůzy fiktivní a reálné (nejenom perspektivou psychopatického snipera) by ale bez předchozích minut tak perfektně fungovat nemohlo. Ač místy připomíná béčkový horor (Cormanův vliv je poznat), výběrem tématu a formální, takřka hitchcockovskou precizností zapadá mezi filmy nastupujícího Nového Hollywoodu (jehož nástup jakoby film zároveň reflektoval). Námět Terčů se ke smůle tvůrců zčásti přeměnil v realitu, neboť jeho uvedení následovalo krátce po atentátech na Martina Luthera Kinga a Bobbyho Kennedyho. V době svého vzniku nebyl snímek pro přílišnou nekompromisnost plně doceněn. Dnes jde o nadžánrový klenot stejně jako o nejdůstojnější možné rozloučení Borise Karloffa (který film obohacuje nečekaným cynickým humorem). 85% (07.08.2009)

Již na samém začátku své producentské dráhy Roger Corman odhalil praktické výhody najímání nadšených začátečníků, kteří budou radši ochotni pracovat za málo peněz, než aby marně s nabídkami obcházeli velká studia. Tato praxe se mu osvědčila především během šedesátých a sedmdesátých let, kdy zaměstnával čerstvé absolventy nedávno ustanovených amerických filmových škol či erudované filmové nadšence. Jedním z nich byl také filmový kritik Peter Bogdanovich, který se z New Yorku přesunul do Los Angeles s plánem se prosadit u filmu po vzoru francouzských novovlnných tvůrců. S Cormanem se seznámil na jedné filmové projekci a záhy se zapojil do natáčení jeho přelomového motorkářského filmu Divocí andělé (The Wild Angels, 1966) coby výpomocný scenárista, asistent režie a režisér druhého štábu. Následně dostal od Cormana legendární nabídku na režii celovečerního filmu, která měla jen jeden malý háček. Cormanovi totiž na základě starší smlouvy dlužil dva natáčecí dny ikonický představitel klasických hororů Boris Karloff. V typicky hokynářském stylu tedy Corman Bogdanovichovi nakázal, že má natočit za ony dva dny nové záběry s Karlofem, které budou tvořit čtvrtinu filmu. Další čtvrtinu materiálu měl vzít z předchozího Karloffova angažmá na poeovsky stylizovaném hororu Hrůza (The Terror, 1963) a zbylou polovinu natočit s jinými herci. Debutující režisér si se zadáním lámal hlavu především proto, že podle něj na papundeklový kostýmní horor už nikdo nebude zvědavý. Nakonec právě z tohoto dilematu vyšel a spojil jej s odloženým námětem na film inspirovaný Charlesem Whitmanem, který v roce 1966 z věže Texaské univerzity postřílel šestnáct lidí. Onen rozpor mezi naivitou filmových hororů a pochopení se vzpírající reálnou hrůzou dal vzniknout fenomenálnímu a mnohovrstevnatému thrilleru, který spíš než po bok dobové brakové produkce adekvátněji náleží mezi díla nového Hollywoodu. [psáno pro LFŠ 2016] (03.07.2022)