Život před sebou

Když jsem na ten film na Netflixu narazil, působilo to na mě dojmem, že to bude něco jako vykradený Kaurismäki, to jsem ale Pontiho dost přecenil. Ve skutečnosti totiž nepřichází s ničím víc než s "lákadlem" v podobě jedné zestárlé filmové legendy, a tento Pontiho jediný trumf ve smyslu "ber Sophii Loren nebo nech být" mi je dost protivný, protože jsem odjakživa alergický na to, že bych měl chtít nějaký film vidět jen proto, kdo v něm hraje, protože to obzvlášť v tomto případě podle mě navíc maskuje nedostatek jakékoli filmařské invence. Strašně mě nebavilo to sledovat, ten příběh je slepený ze samých ohraných motivů a dramaticky je zcela nezajímavý a předvídatelný, a závěrečný zvrat v Momově vztahu k madam Rose je nevěrohodný, protože není z předešlého děje zřejmé, kdy si ten mladík s nulovou obličejovou mimikou stihl k Rose vytvořit jakýkoli jiný vztah než lhostejnost. Mám Sophii Loren opravdu strašně moc rád, a možná o to víc mě mrzí, když musím napsat, že mi tenhle film bohužel přišel jako ztráta času, a radši si ji budu připomínat v mých oblíbených filmech z 60. a 70. let. Btw. v závěrečných titulcích mě zaujala informace, že film byl dokončen během pandemie Covid-19, a režisér a producenti by chtěli poděkovat celému štábu, že udělali maximum pro to, aby film vzniknul. (16.11.2020)

Italská židovka, šlapka na penzi, se stará o fracka ze Senegalu, jehož cílem je živit se jako drogový dealer. S výchovou malého nezvedence ji pomáhají arabský obchodníček a stále v prostituci aktivní transka. Multikulti? Jak blázen! Nemám vůbec nic proti sžívání se různých etnik a minorit, dokonce takové filmy vyhledávám, ale tenhle je prostě a jednoduše kýč, který se snaží použít všechny možné dojímavé atributy, ale nic navíc nedává. Ano, Sophia Loren, i ve svém věku, stále na sebe dokáže strhnout divákovu pozornost. Malý Ibrahima hraje velmi dobře. Ale o čem to jako celé bylo? ____ Na mě to působilo, jakože film chce zabodovat na co nejvíc fesťácích, takže odškrtává povinné položky, které se v něm nutně musí objevit a přitom vůbec nerozvádí, jak je smysluplně zapojit. Tomu filmu chybí příběh. Jde o sled scének bez nějakého dramatu, zlomu nebo pokusu o nějakou výpověď. SHRNUTÍ: Když má film pochopení pro lidské slabosti, ať už starého či mladého věku, ale nemá pochopení pro diváky. (04.12.2020)

Tie podprahové vsuvky Netflixu mi mimoriadne prekážajú. Prečo tam musí byť transsexuál a ešte aj s dieťaťom? Sú na to už nejaké kvóty? Odpudivá zvrhlosť sa stáva normou. To sme v oskarovom filme z roku 1978 La vie devant soi našťastie nemuseli trpieť. Pretože tento film je len jeho kopírkou. Len prináša nové kultúrne až pakultúrne obohatenie v podobe africkej imigrácie a samozrejme ponecháva večnú tému holokauzy. Príbeh chlapčeka má svoju silu, ale celkový dojem je u mňa negatívny. Predovšetkým kvôli nekonečnej slniečkársko-libtardskej agitke. (17.11.2020)

Úprimne, Sophiu som nikdy moc nemusel, a dojem na mňa určite nespravila ani ako 86-ročná babička. Každopádne, námet vyzeral sľubne, no ako celok to malo presne nalinkovanú schému, ktorá ničím zásadným neohromí. Mám pocit, že absolútne tu nebol využitý potenciál postáv, na ktorých minulosť určite zanechala stopy (ako u starej Rosy, tak aj u mladého Moma). Celé to bolo také mdlé, a keď už vyzeralo, že sa niečo bude diať, tak sa nedialo nič zásadné. Najsympatickejšou postavou celého filmu bol Hamil, škoda, že s ním Momo netrávil vo filmu viac času - mohlo to mať v sebe väčší kus symbolizmu... Je to max. na 2* (a nemienim tu pridávať nič navyše len preto, že to je asi posledný Sophiin film). (13.01.2021)

Jestliže existuje něco jako multi-kulti propaganda – a hořká italská tragikomedie 'Život před sebou' se k ní nejpravděpodobněji řadí, přeci jen ústřední trio židovská chůva/transgender matka/muslimský imigrant je raritka – přívětivě ji vítám do svý náruče.... Kulturní progres za každou cenu? Ano, jdeme přes mrtvoly. (09.09.2021)