Kolem půlnoci

Film jako iniciační zkušenost jazzu. Rozkročený široce mezi Paříží a New Yorkem, dvěma nedomykavými, nemocnými srdci jazzu. Ale jen mezi několika málo místy a lidmi, s nimiž se lze o pokusit o souzvuk. Z ospalé, líné jam-session postupně nenápadně vzniká příběh: má téma, variace, leitmotivy, sóla, je oč se bát, v co doufat, nač být pyšný, o co se rozbít, v čem se už napořád zamotat, co ztratit. Postavy nastupují loudavě jako nástroje a s každou se film, skladba i život stává o linku bohatší. Stejně nenápadně se také vytrácejí, do noci, do smutku, do ticha, vlastní slabostí nebo náhodou, krokem vedle nebo mylnou touhou, tím, na co už nestačí, v Paříži nebo v New Yorku, se vytrácejí z pódia, ze života. Zůstává film, pro ty, kdo vydrželi, a mají sílu i vzpomínat na tu chvíli, kdy to nejsilněji znělo. Ta nostalgie potom je jazz. *** Skvostný kontrapunkt - ve všech ohledech - k Rittovu filmu Pařížské blues z 1961 s Paulem Newmanem a Louisem Armstrongem. (01.05.2011)

Abych pravdu řekla, nevím zda bych tento pro mně skvělý snímek doporučila i lidem, kterým jazz nic neříká. Příběh starého muzikanta a jeho nového přítele Francise je vlastně velmi prostý a více než samotným dějem Kolem půlnoci dýchá posmutnělou náladou, tesknými pocity a neopakovatelnou atmosférou, jakou dokáže vyčarovat právě jen jazzová hudba. Právě ona a Dexter Gordon jsou alfou a omegou celého filmu. Filmu, který se nijak nepodbízí, ale když jsem se do něj nechala vtáhnout, pohltila mně vlna jakési niterné euforie. Protože já jazz miluju. (27.09.2013)

This. Is. Jazz. Dexterovy lakonicky odsekávané, syrové a zároveň něžné tóny hrané na plátek Rico č. 3, přichycený absurdně až na samém konci hubice Otto Link Florida, tóny zadržované v čase na samou mez únosnosti. Jeho „Lady Francis“, „pak přišel Lester Young a bylo to, jako by spadl z Měsíce, protože hrál ty barevné noty, šestky a devítky…“, „Was I good?“ i zahánění běsů, které člověk potká, když se každý večer vydává do neznáma, a Monetovy obrazy, co zní jako Ravel. A to/ti ostatní okolo, v jazzu i v životě věčně znovu hledaná rovnováha mezi harmonií a disharmonií, z které při troše štěstí občas vznikne nedokonalá, prchavá, jedinečná krása. (02.10.2015)

Hodně silné melodie zahalené ve špinavých uličkách Paříže. O co špinavější prostředí, o to čistčí emoce..vášeň, tichá radost, bouřlivá zasmušilost. Jojo, tyhle modrý nálady nechoděj na pozvaní... a tahle je tak podivně, nově, jinak hořkosladká... Poválená na patře a plivnutá mezi kapky deště, který společně bubnují na parapet melodii, kterou jsem kdysi znal a která bolela a teď už prostě jen tak rozeznívá ozvěnu toho co bylo.. nebo toho co teprve bude...kdo ví, půlnoc už je dávno za mnou, ale novej den ještě neukázal svoji barvu... (11.09.2013)

Jelikož mám rád písničky, je pro mě jazz především Billie Holidayová s Lesterem Youngem, ale ze všeho nejraději mám blues neodlučitelně promýšený s jazzem, tak jak jsme to viděli a slyšeli v tomto filmu na house party (byť bez Dalea). Zhruba desetinu filmů, na které jsem se díval archivuji s různých důvodů s nadějí, že se na ně někdy ještě podívám. Důvod pro tento film je jasný! Jazz (a blues) není kříčení a skákání Be happy a We love you, ale je to pomalé umírání; a je tu snad někdo kdo pomalu neumírá? (07.04.2023)