Nikdo mě nemá rád

Málokdo se dokázal podívat na své mládí přes poetiku filmového hledáčku a neztratit přitom hlavu. Truffaut dokumentárně zachycuje pařížský svět špinavých činžáků a jejich obyvatel na jedné straně, a snový svět blýskavých bulvárů plných zážitků a zábavy na straně druhé, přičemž nad vším tím se nezúčastněně tyčí Eiffelova věž (viz úvodní titulky), ale i v těch nejtěžších ranách potkávajících Doinela nachází skrytou poetiku, skrytou krásu okamžiku (za vše třeba cesta noční Paříží policejním antonem do vězení či závěr filmu) spojující každodennost s vznešeností i s tragičností. (30.05.2009)

Malý Antoine - Jean Pierre Léaud - mi byl víc než srozumitelný, pochopitelný, sympatický a svým způsobem i milý, rošťáctví a rebelie mu koukala z očí. Dospívání je složité období samo o sobě a když takový pulec nemá zázemí, oporu, rádce, průvodce, pere se s tím vším dost těžko. Kladně hodnotím i to, že tvůrce netlačí na pilu, podává to způsobem mně lehce stravitelným, přestože hořkým soustem. Krásná, leč trpká záležitost. (14.06.2019)

Člověk by čekal, že film, který má ve svém úvodu věnování Bazinovi bude složitým a těžce stravitelným dílem, jenž je možné citovat, analyzovat či používat jako studijní materiál, ale v žádném případě se na něj nedá dívat laickýma očima či jen tak pro radost. To je ale chyba lávky, protože Truffautův počin je dokonalý ve své zdánlivé jednoduchosti. Minimalistické vyprávění (film jako reálné médium), které v některých pasážích působí jako syrový dokument o ztracených pařížských duších (dospělých i dětí) je celkem bez jediného slabšího místa. Odstup od kýče a zbytečné sentimentality je obrovský a snad jediná scéna, která na této hraně balancuje, je zlodějna s lahví mléka (ale i zde srdce cynikovo [mé] může zaplesat). Samotná podstata osamělosti, pulzující město ve kterém je jediným východiskem nejbližší kino, které je schopno rozvinout fantazii i u dávno zhrzených osob, je deziluzí převedenou přímo na filmové plátno. Je to jako když si přečtete Gogolovy Petrohradské povídky a následně se odrazíte k Dostojevského morální špíně a existenčnímu hnusu v Zločinu a trestu. Paříž, zbavena své veškeré krásy, v jejímž popředí se odehrávají reálné (zdůrazňuji) příběhy plné dokonale použitých symbolů (točící se atrakce jako symbol kinematografu, anděl ve výloze který nepřináší vysvobození či tabulka „Deratizace“ ve vězeňské cele) o kterých budete přemýšlet ještě dlouho po skončení. A Calvados v závěru opravdu nechutná sladce...... (09.03.2005)

Moje první setkání s Truffautem přineslo příjemný zážitek s menším dopadem na mě samotného (než jsem očekával). Přiznám se, že ke shlédnutí tohoto filmu mě inspirovala kniha Kafka na pobřěží od Haruki Murakamiho a taky jsem pochopil, proč se zmínka o tomto filmu do knihy dostala. K samotnému filmu - je podán s obrovskou lehkostí, děj je ale poměrně smutný (i když ne tragicky smutný) a toto dohromady diváka od příběhu trochu oddaluje. Je možné, že při druhém shlédnutí se dostanu o něco blíž a zasáhne mě to trochu víc, zatím jsem se dostatečně blízko nedostal. Přesto hodnotím vysoko (intuitivně :)) 8/10 PS: na druhý pohled naprosto skvělé - jdu shánět dalšího Truffauta 9/10 (01.05.2008)

Tak tohle vážně není jenom sentimentální vzpomínka na Truffautovo dětství. Režisér je přesně ten typ intelektuála-tvrďáka, kde rebelství se neměří skrze decilitry krve vyždímané z tváří nepřátel. Dokonce vypadá zdánlivě konformně. I styl vyprávění může připomínat jednoduché francouzské filmové jednohubky určené masám. Sofistikovanost sama. V jednoduchém příběhu je hloubka. Neopouštějme svět klišé a přidejme frázi, že tito režiséři točili život. Neubrečenost, temná krása Paříže, neobyčejné dětské hraní Leauda. Scéna, kdy se Antoine točí v tom kotouči je přesně metafora podle mýho gusta. A ještě něco, stejně jako DaViD´82ovi mi exteriéry hodně připomínaly Žižkov, což mě ještě víc vtahovalo do příběhu. (27.01.2011)