Nikdo mě nemá rád

Málokdo se dokázal podívat na své mládí přes poetiku filmového hledáčku a neztratit přitom hlavu. Truffaut dokumentárně zachycuje pařížský svět špinavých činžáků a jejich obyvatel na jedné straně, a snový svět blýskavých bulvárů plných zážitků a zábavy na straně druhé, přičemž nad vším tím se nezúčastněně tyčí Eiffelova věž (viz úvodní titulky), ale i v těch nejtěžších ranách potkávajících Doinela nachází skrytou poetiku, skrytou krásu okamžiku (za vše třeba cesta noční Paříží policejním antonem do vězení či závěr filmu) spojující každodennost s vznešeností i s tragičností. (30.05.2009)

Truffautov prvý veľký film rozpráva o generačnom nepochopení duše mladého chlapca, ktorý má problémy doma aj v škole. Jeho vzdor a nepochopenie ho napokon bez prekvapenia nesie na cestu delikventa, ale takého s tou ľudskou tvárou, bez zásadného nebezpečenstva pre okolie. V tomto duchu je film skvelý. Problémom je silná popisnosť scén, ktorá budí dojem, že sa nič nedeje a zbytočne snímok naťahuje. (22.01.2017)

Na svět jsem zanevřel, protože mne nikdo nemá rád. Proto zapaluju svíčku pro psavce Balzaca, proto se uzavírám do sebe a utíkám po pláži. Tak tedy Truffaut? Pán filmu? Napadne mě to ve chvílích, kdy se koukám na filmy, které nemají duši. Jeho snímky v sobě nosí pomátku na něco nezapomenutelnýho. Snad ho i podezírám, že má pod bundou křídla. Čtyřista ran směřovalo na mou hlavu, pak na city. Někdy jsem nechápal, někdy se zdráhal uvěřit, ale vždycky se přilévala otázka, proč filmy z let minulých mají větší hodnotu lidskou, než filmy dnešní? Hodnocení tomu neodpovídá, jasně, ale když přemejšlím, tak přemejšlím. Mnoho lidí mě za to odsoudilo, ale pokud budu sledovat filmy podobného kalibru, budu v tom pokračovat nadále. Ten klučina taky nechtěl životně zakrnět, já taky ne! (26.03.2010)

Malý Antoine - Jean Pierre Léaud - mi byl víc než srozumitelný, pochopitelný, sympatický a svým způsobem i milý, rošťáctví a rebelie mu koukala z očí. Dospívání je složité období samo o sobě a když takový pulec nemá zázemí, oporu, rádce, průvodce, pere se s tím vším dost těžko. Kladně hodnotím i to, že tvůrce netlačí na pilu, podává to způsobem mně lehce stravitelným, přestože hořkým soustem. Krásná, leč trpká záležitost. (14.06.2019)

A tak sa rodí zločin... po francúzsky. Pozor, komentár obsahuje potenciálne spoilery. Z určitého dôvodu je mi čiernobiela etapa Truffautovej tvorby bližšia, a na prvý pohľad príťažlivejšia než neskorší náskok do vlaku farebného filmu. Ale možno je to len mojim doterajším výberom jeho filmov. Vo filme Nikdo mne nemá rád sa venuje svojej obľúbenej téme - deťom a ich vnímaniu sveta dospelých, podané s jeho typickou gráciou a ladnosťou, ktorá nám lepšie dovoľuje stotožniť sa s jeho hrdinami. Drží sa pri zemi a formou komornej drámy nahliada pod vonkajšiu škrupinu "takej normálnej francúzskej rodiny", skúma vnútorné vzťahy aj interakciu s okolím pričom sa neznižuje k melodráme (ako napr. v Hebkej koži). Narozdiel od iných jeho detských snímkov tento nie je tak krikľavý, má jedného centrálneho hrdinu, je celistvejší, ale aj temnejšie ladený. Dalo by sa povedať, že je príbeh chlapca, ktorého rodičia zanedbávajú a stavajú do popredia svoje vlastné problémy na úkor syna, metaforou bujnejúceho podhubia zločinu v kontraste s romantickou víziou parížskych uličiek, ako ich poznáme z pohľadníc. Na jednu stranu tak Truffaut kritizuje modernú francúzsku rodinu a poukazuje na jadro problému, na stranu druhú je samotný záver mierne zarážajúci, pretože by sa dal interpretovať ako oslava absolútnej slobody, vyprostenia sa z osídel sociálnych vzťahov, systému a spoločnosti. Po formálnej stránke Trufffaut prílišne neexperimentuje, využíva svoje obľúbené výškové zábery zo striech a okien obytných domov. Zaujmú najmä dve špecificky technicky riešené scény, v ktorých hrá hlavnú rolu pohyb - tou prvou je záber z vnútrajška zvláštnej púťovej atrakcie, ktorá sa krúti, chlapec sa pomaly vznáša nad zem, porušuje fyzikálne zákony a opúšťa fyzický svet - v tejto scéne sa zračí všetka krása a fantasknosť detstva a spomienok naň, a je prosto úchvatná. Druhou je scéna úteku z nápravného zariadenia, konkrétne horizontálne snímaný beh popri plotoch a lese v úplnom závere filmu, ktorý symbolizuje niečo ako "absolútny útek", ako som spomínal už vyššie, a dosiahnutie dokonalej slobody. Tento formát, ako po stránke technickej tak obsahovej, Truffautovi nesmierne svedčí, a odteraz mu budem venovať väčšiu pozornosť. 100% (15.03.2014)