Marijka nevěrnice

Okouzlení filmem bylo poutem a znakem, který charakterizoval snad bez výjimky všechny členy levicových avantgard První republiky. V době, kdy se stále konstituovalo filmové řemeslo a o umění se spíše dalo snít (tuto genezi na několik let rozhodil a více do času posunul nástup zvukového filmu), byli mnozí přesvědčeni, že nejsou jen povolanými, ale i vyvolenými (r. 1930 je např. rokem nástupu legendy našeho hraného filmu Otakara Vávry). MARIJKA je plodem těchto snah, úsilím o hledání a vytyčování nových cest. Kouzelník našeho jazyka a tragický národní hrdina druhého odboje Vladislav Vančura patřil také do této početné a rušné skupiny. Dobrý scénárista byl i ambiciózním režisérem. Fenomén Podkarpatské Rusi, exotického území Československé republiky, se v třicátých letech stával stále zřetelněji organickou částí tehdejšího československého vnitřního světa. Zájem vedoucího českého národa nebyl předstíraný; upřímnost a skutečná touha pomoci strádajícímu malebnému lidu byly vůdčími motivy jeho aktivit. Olbrachtova literární předloha umožnila zbraslavskému lékaři mimořádný ponor do tohoto dnes zcela zaniklého světa. Vznikl tak mimořádný hraný film, zdařile prolnutý dokumentárním etnografickým záběrem. Vedle průbojného filmu PŘED MATURITOU tak vzniklo další pozoruhodné dílo, jehož hodnotu v daných dobových kontextech nemohl snížit ani přerývaný Vančurův režisérský rukopis. První režiséři-umělci se tehdy - jak jsem již upozornil - teprve rodili. Filmová vlna třicátých let minulého století která již tehdy dosáhla na mezinárodní festivalová ocenění, je prvním nádechem k velkému rozkročení naší národní kinematografie v letech šedesátých. A krásná rusínská žena, nádherná příroda polonin a bída, tak dotírající na tento nejvýchodnější výběžek Masarykovy a Benešovy republiky, je i odkazem robustního sociálního cítění tří velkých mužů české kultury. (15.03.2011)

Něco jiného (nevšedního) než co bylo do té doby a vůbec v té době natáčeno a vyprodukováno. Konečně se zas do českého filmu dostal folklor a literatura. Viz. např. další podobně laděné a vesmě hodnotné hrané nebo nehanné dokumenty, Úlehlův "Mizející svět" 32', Plickova "Zem spieva" 33', nebo později Weissova "Píseň o smutné zemi" 1937'. Skvělý filmařský projekt, a dnes vysoce ceněný umělecký film, který byl natočen podle námětu od Ivana Olbrachta, který si ve filmu i zahrál, a sice epizodní roli turisty s fotoaparátem. Podkarpatská Rus, Kolčava a údolí Černé riky, byly věrohodné a jak už bylo psáno působily téměř autentickým dojmem, a celý film byl vůbec natáčen na způsob dnešního dokumentárního filmu. O filmu se také často hovořilo, jako o společném projektu tří spisovatellů. Hodnotím za 3.* a to především za ty všecky určitě těžce kočírovatelné neherce, ale také za poměrně kvalitní a ostrý obraz a samozřejmě i kameru. Pěkný baladický příběh ze života prostých lidí. (05.07.2007)

Najväčším prínosom filmu je jeho autenticita. Žiadni herci, žiadne kostýmy, žiadne umelé stavby či kulisy. Reálny obraz života v Podkarpatskej Rusi, ktorý sa snažili autori oživiť nejakým zaujímavým príbehom. Myšlienka to bola iste dobrá, ale bohužiaľ, nepodarilo sa im to. Veľkým nedostatkom je nezrozumiteľnosť dialógov. Napriek tomu, že divák príbeh aj tak pochopí, ostáva v ňom pocit nedokonalosti a následne aj rozladenia. Vyvrcholenie v záverečnej scéne je tak bez silného pocitového zážitku - a to je na veľkú škodu, pretože práve táto scéna by si to zaslúžila. Váham s hodnotením, celkom na štyri hviezdičky to nie je, ale prihliadnúc na rok vzniku, autentičnosť prostredia a príbehu, predsa pridávam jednu hviezdičku naviac. (16.04.2016)

Jak píše sportovec ****, bylo okouzlení filmem poutem a znakem, který charakterizoval snad bez výjimky všechny členy levicových avantgard, avšak nejen naší První republiky, jak dodává, ale významu filmu pro úspěch levicových hnutí se tehdy věřilo na celém světě. A také většina protagonistů se ve filmu angažovala, byť třeba jen teoreticky. Vančurou zpracovaný Olbrachtův román mi přišel jako skromný Tichý Don, a to nejen pro stejné jméno hrdiny, který se rovněž snažil odčinit ženinu nevěru. Líbilo se mii též závěrečné gesto odpuštění a zatracení při podávání a přijímání jídla. (20.09.2022)

Filmy podle předlohy Ivana Olbrachta mám ráda a když je režisérem ještě Vladislav Vančura, roste moje zvědavost přímo úměrně!! Na Marijku jsem byla hodně natěšená, zatím jsem jí neviděla ani neměla možnost mluvit s někým, kdo už měl to štěstí. Jako první jsem vnímala kameru. I když obsazení neherců spíš odpovídalo dokumentárnímu pojetí, kamera byla pojatá umělecký, s citem promyšlená. Obsazení rusínů dodalo snímku zvláštní atmosféru. Tuto autenticitu, ale ne každý ocenil. Nářečí znamenalo pro mnohé jazykovou bariéru. Je třeba vzít v potaz, že do roku 1929 byly všechny filmy němé a diváci uměli mnohem víc předpokládat, vnímat i beze slov. Tuto vnímavost jsme už bohužel ztratili. Pro ty, co jsou navyklí na rychlou akci a jasně dané dialogy může být Marijka nesrozumitelná. Pro mě to byl hodně zajímavý kus naší kinematografie, který hodně vypovídá o životě na Zakarpatské Ukrajině za první republiky. (21.02.2018)