Údolí včel

Fr. Vláčil přesně ztvárňuje historický film jako takový. Zlaté časy českého filmu (které bohužel dávno pominuly) a zlaté časy filmové hudby...smekám před Zdeňkem Liškou. Čepek, Kačer, Galatíková, bezchybné výkony. Hlavně Kačer hraje podle mě jednu ze svých nejlepších rolí, jeho postava není po většinu filmu fanatik, ale hluboce přesvědčený člověk, jeho myšlenky jsou mnohem výš, než Onřejovy, ale ani jednomu se nelze divit. Scénář, režie, hudba, dokonalý konec = jeden z nejlepších historických filmů, ne nějaký novodobý akční patlanec. Vláčila už těžko někdo překoná. (10.02.2008)

Tak tomuhle říkám filmový zážitek. Obraz středověku podaný takovým způsobem jakým to uměl jen génius českého filmu František Vláčil. Atmosféra snímku je dokonale budovaná a za pomoci dokonalé černobílé kamery a famózní hudby Zdeňka Lišky jsem měl na 90 minut pocit, že jsem se opravdu ocitl ve středověku. O hereckých výkonech je zbytečné se dlouze rozepisovat. Tehdy začínající Petr Čepek mě dokonale odrovnal a Jan Kačer, který ztvárnil Armina von Heiden, zde nejspíš odehrál nejlepší výkon své kariéry. Těžko se věří faktu, že film vznikl pouze na popud filmového studia, aby se upotřebily kostýmy z Markéty Lazarové. Pro někoho možná těžko snesitelný snímek, ale jedná se o dokonalé filmové umění............ (26.11.2008)

(2x) ,,S nepřáteli můžeš cítit, ale nesmíš odpouštět bratřím, kteří zradili..." Nadčasový příběh o příslušnosti k řádu i touze po svobodě, o citu a lásce, ale také o vině, svědomí a trestu. O dvou mužích, jež jsou si navzájem odlišný ve všech stránkách, ale život jejich osudy spojil v jednu dlouhou pouť a několikrát, byť se načas rozdělí. ,,Nedokáže se bránit, zbloudil, ale jeho duše se vrátí sem..." Zasazení do středověku může v tomto směru fungovat také pouze jako detail, který pak dodává na syrové i tajemné atmosféře drsného, ponurého středověku a samozřejmě v mistrovském Vláčilově podání i na uměleckých kvalitých a jedinečnosti. Fascinující... Vláčilovy opusy Markéta Lazarová a Údolí včel jako celek jsou divácky náročné, těžko strávitelné filmy, ke kterým si divák musí najít cestu, což někdy trvá déle, ale jestli má rád kvalitní domácí tvorby, rozhodně ho neopustí. Tvůrčí kombinace Vláčilově režii, Liškovy hudby, Uldrichovy kamery a bohaté věrohodné výpravy dokonale zastiňuje i Kačera v životním výkonu. Nezapomenutelný výkon krásné Věry Galatíkové a epizodní role Somra, Williga a Macháčka. Z drsné poezie Vláčilova snímku mě nejvíc okouzlila scéna u moře. ,,Také bych je chtěl vidět znova, jako ty, poprvé." 90% (24.02.2018)

Slovy klasika, my máme Údolí včel, Rusové Andreje Rubleva a Švédové Sedmou pečeť. Celkem názorně tenhle rozskřípaný mýtus kmene Čechů demonstrují stránky Nostalghia, věnované padlým andělům, rozuměje exponátům z řad kanonických vele-režisérů, jejíž autoři zařadili Vláčila velkoryse po bok Kurosawy či Felliniho, byť symbolicky až na konec lajny. Po dvou neuvěřitelně krvavých a krutých nacionalistických válkách je obtížné pochopit, jak může někdo brát takový rousseauovský romantický nacionalismus vážně. V devatenáctém století jej naši předkové, tápající po národní totožnosti, vážně brali, ale dnes? Zdá, že Češi stále nemají jasno v tom, jak se dívat na své dějiny. Byli husité hrdinové nebo „lupičská cháska"? Úpěli jsme za Rakouska nebo jsme se měli dobře? Bordwell dává podobným spekulacím útrum. Když si v Dějinách filmu vytipuje – především z řad proslulých Olympanů, bez výjimky neamerických – osm jakýchsi „super-auteurů“, které pojedná přednostně a nezávisle na kontextu národních kinematografii, jimž přináležejí, o Vláčilovi nikde ani zmínka. O Tarkovském pravda také ne, ale ten nenatočil své nejlepší dílo v 50. a 60. letech vyhlášených časopisem Cahiers du Cinéma za vzestup autorského uměleckého filmu a ke všemu se mu dostalo vrchovatě prostoru v kapitole ohledávající Nové kinematografie a nové směry v Evropě a Sovětském svazu od 70. let. Kdežto o naší národní pýše Vláčilovi nikde ani čárka. Když Masaryk kritizoval dva velké rukopisné podvrhy, s láskou a oddaností přijímané, ze kterých čerpali nejen Alois Jirásek a Mikoláš Aleš, nýbrž i František Palacký a na nichž náš rodící se národ založil své novodobé sebevědomí, známými slovy, že nic není veliké, co není pravdivé, plaval proti proudu. Krátkodobě ho pravicové Národní listy vyobcovaly z národa jako ohavného zrádce, kterého nejspíš neporodila česká matka, ale lítá saň. Ať si to přejeme nebo ne, ať je nám bližší ten či onen moment našich dějin, Vláčil na Bergmana ani Tarkovského neměl. Stál pod nimi. (19.02.2010)

Údolí včel považujem za jeden z najlepších historizujúcich filmov Františka Vláčila. Presné dobové reálie a kostýmy, nádherné obrazy a vynaliezavá kamera dokonale využívajúca možnosti čiernobieleho materiálu, už vtedy výborný Petr Čepek s Janom Kačerom a Věrou Galatíkovou, špina, surovosť a drsné spôsoby, napätá atmosféra dotváraná Liškovou hudbou, základný konflikt medzi hodnotami vyznávanými križiackym rádom a mimo neho, to všetko sa poskladalo do mimoriadneho filmu, ktorému čas neubližuje. Pomalšie plynutie deja, časť prechodov necitlivých k divákovi, ako vjazd z diaľnice na mostné teleso k vodičovi mi bránia dať plných päť hviezdičiek. (07.02.2012)