Proti všem

Husitské revoluční hnutí za náboženskou, národní a sociální svobodu českého národa tvoří nejslavnější stránku našich dějin. Význační čeští spisovatelé mu vzdali hold svým dílem. Nejšíře je husitské hnutí zachyceno v díle klasika naší historické prózy Aloise Jiráska. Již dříve dalo Jiráskovo dílo několik námětů českému filmu a nyní se stalo podkladem k Vávrově velkoryse koncipované husitské trilogii. Můžeme směle říci, že tato mohutná freska slavné epochy našich dějin nebude v československém filmu tak brzy překonána. Vávrově trilogii lze leccos vytýkat jak v celkovém pojetí, tak i v jednotlivostech. Jisté však je, že všechny tři filmy dovedly přiblížit dnešnímu filmovému diváku vzdálenou dobu české historie, ukázat na naši slavnou minulost, v níž naši občané neváhali obětovat v boji za pravdu a právo své jmění i své životy. A v tom vidíme největší význam Vávrovy husitské trilogie. Filmový přehled 30/1957 (11.10.2007)

To samé, co platilo u předchozích dvou dílů - skvělá výprava, kulisy, kostýmy, plus dvě skvostné bitvy. Bohužel ty revoluční žvásty v tomto díle už přesáhly pro mě hranici únosnosti a navíc ten příběh byl takovej o ničem, takže za to strhávám dvě hvězdy. Nejlepší postavou byl pro mě asi sympaťák Zikmund. (31.10.2010)

Třetí díl epopeje O. Vávry o husitském revolučním hnutí vznikal ještě za období pozdního stalinismu, ale objevuje se v něm odvážná myšlenka. Radikální hnutí adamitů - pikhartů vedlo společně s rozpory mezi tábority a pražany k rozštěpení husitského hnutí, které bylo předzvěstí jeho konce. Vávra tu ukazuje, jak nebezpeční jsou fanatičtí vůdci, kteří dokáží strhnout část lidu na svoji stranu. Zvlášť osobnost Kánišova je zde zobrazena velmi pozoruhodně. Člověk by řekl, že se historie českého národa neustále točí v bludném kruhu krásných myšlenek a špatných konců (1948, 1989) a že z pravdy nakonec zbývá jenom blebleble... Vávra byl klasik velkých scén jako by namalovaných generací Národního divadla, ale někdy se jeho bojové scény utápějí střízlivým okem v dosti nepravděpodobnou melu. Proto zaostávají za myšlenkovou osou díla, kterou jsem naznačil. Opět škála vynikajících herců, ovšem pro obsazení třetího dílu opět Vávrovi chyběly nové tváře, a tak je tu Vojta, Lukavský, Krejča, Voska, Matulová (hle, co se stalo z královny Johanky!) zase v novém obsazení. Jinak mě zaujala Jana Rybářová v postavě mladičké novicky. Z jejího projevu (již i ve Stříbrném větru) jako bych četl její nešťastný konec... (25.06.2014)

Nejzdařilejší díl husitské trilogie. Jan Žižka zde sice hraje de facto druhé housle a objeví se až v polovině, je tu ale perfekně napsaná nečernobílá postava zemana (Gustav Hilmar), despotický páter Káliš (výborný Václav Voska) a bitva na Vítkově, jejíž ztvárnění nemá na svou dobu v našich končinách obdoby. 90%. (08.02.2005)

Původně jsem tu měl jen jednu hvězdičku, ale po nedávném shlédnutí se musím opravit. Jakoby opatrné politické tání v polovině 50. let zaznamenal i tandem Vávra-Kratochvíl, a na poslední chvíli je vtělil do filmu. Hlavní dějová linie se vůbec nezabývá nějakými husity, křižáky apod. Jsme plně soustředěni na tragický osud mladé ženy Zdeny, kterou pomýlí charismatičtí táborští kazatelé Kániš a Bydlínský. Jejich soustředění na sexualitu a blížící se svět bez tělesného hříchu Zdenu fascinuje a přitahuje, navíc se do Bydlínského zamiluje. Na poslední chvíli si oba uvědomí, že Kániš nemá budoucnost, ale je pozdě. Kto za pravdu horí... Je otázka, dá-li se tento příběh považovat za jakousi antitezi Husa, nebo jde-li o relikt tažení KSČ proti různým úchylkám, ale připadá mi to velmi odvážné. Vždyť táboři byli první dva díly neustále předváděni jako předchůdci komunistů, jako bojovníci za spravedlivý sociální řád a teď tohle. I mezi nimi byly černé ovce. Škoda jen, že ona sexuální přitažlivost charismatických kazatelů není kromě nějakého toho nahého ramene předvedena lépe... Kladem této hlavní linie je také poměrně životaschopné filmařské ztvárnění. Kamera se občas hýbe, střih je funkční a vůbec je vidět, že Vávra a jeho spolupracovníci se za první dva díly leccos naučili. Druhá linie je tradiční, Žižka, Zikmund, křižáci a bitva na Vítkově. Bohužel je tradiční i v provedení, zvláště dobře je to vidět na bitvě, srovnáme-li ji s přepadem tábora Rakušanů před Táborem. Vše je statické, bez invence a i herecké výkony se plně podřizují monumentální neživotnosti. V ní vyniká především Žižka, u kterého je jediným zdrojem vzrušení otázka, upadne-li či neupadne Štěpánkovi latexový nos. Z celé Vávrovy husitské trilogie je tento díl rozhodně nejlepší. (29.11.2007)