Vlčí jáma

Tento film jsem viděl 3x. Šejbalová si tam s gustem zahrála pěknou hysterickou svini. Všimnul jsem si velmi dobových detailů. Ve filmu se mluví česky, šlonzácky a německy. Opravdu reálné zobrazení Slezska té doby. Exteriéry jsou vybrány nesmírně pečlivě a působí kompozičně. Jana Brejchová na svůj věk podala skvělý výkon. Toto není jen film, je to umělecké dílo. Miroslav Doležal, málo obsazovaný to zvládl na jedničku. Jak toto mohlo vzniknout v r. 1957 je mi záhadou!!! (15.02.2021)

"Womans liberation / Came creeping all across the nation - Osvobození žen / prosáklo celým národem", zpívá Frank Zappa ve své pop písni o "Bobby Brownovi", karikovaném hrdinovi, v mnohém podobnému (a v mnohém nepodobném) Robertu Rýdlovi (také takovému Bobíkovi). Osvobození žen (tedy feminismus) je zde také základním stratem. Jana (Brejchová) se sama z vlčí díry nedostane, Robert se z ní jakž takž vyštrachá fyzicky, ale na pomoc Janě už mu nezbývají síly (hlavně psychické). Janu v ní poutá starost o naprosto nesamostatnou Kláru, a tak promrhá i svoji poslední šanci (odejet ze Sobotky do Brna). A tak odjíždí teprve po její smrti, a Roberta tak nechává ve vlčí jámě samotného. Pozn.: V případě Kláry mi přišlo na mysl slavné přeřeknutí (Sigmund Freud: 3 přednášky o chybných úkonech (Fehlleistungen)): "Vžyť přece může jíst a pít všechno, co chci" (citováno z koule). Přepsání ( viz hned první slovo) k tomu patří rovněž. (27.10.2019)

Právě ona černobílá dělá z filmu syrovější materiál než je kniha. A samozřejmně také herecké výkony, obzvláště tetička Klára Jiřiny Šejbalové, ta nemá "chybu" . Tedy to ztvárnění ne ta postava, neboť její psychopatické (či první senilní nebo dementní) výstřelky ničící všechny kolem jistě chybné jsou. Závěrečná katarze, byť trochu nepřesvědčivá, dává celkem lidský smysl. (21.09.2005)

Vlčí jáma nepôsobí ani náhodou ako to, čo si predstavujeme pod pojmom český film 50tych rokov. Skôr pripomína kostýmové drámy klasického Hollywoodu, alebo z Británie. Ako niečo od Wylera alebo Leana. Bohužiaľ je tento film takmer neznámy a včera som o ňom tiež počul prvý krát. Jednoduchú zápletku dokázal Weiss spracovať veľmi hutným a dusivým spôsobom, so zameraním sa na prepracovanú psychológiu postáv (dnes už pôsobí možno príliš naivne, ale sme v inej dobe), podporenú kvalitnými hereckými výkonmi a skvelú kompozíciu záberov. Keď si ju budete všímať, občas vás možno zamrazí. Mužská postava je veľmi pasívna, čo som spočiatku chápal ako vadu, ale nakoniec to bol odôvodnený scenáristický zámer. (23.01.2014)

Nakonec dám jen čtyři, protože si myslím, že pan režisér měl paní Šejbalovou víc ukočírovat. Hraje skvěle, o tom žádná, ale někdy až tak přehnaně expresivně, že jí tu postavu přestávám v těch chvílích věřit... Jinak už od úvodních záběrů - tak dokonalý příjezd vlaku do nádraží jsem dlouho neviděl - kameramanská krása, nádherné záběry, a to i v interiérech, je vidět, že každá scéna byla do detailů promyšlená. Příběh je nadčasový, nakolik se zdá, že jde jen o 50. léta. Tady hraje všechno - každé gesto, pohled, vyřčené věty dostávají za čas nový význam a způsobují nové posuny v chápání postav. Ty samy nejsou jednoznačné - u každé najdeme její klady (ano, i u té starší manželky), tak zápory. Dokonce některé postavy, jež se jeví jako kladné, časem přejdou na druhou stranu rovnice. Ale vše zcela pochopitelně, logicky, protože to vyplývá z jejich charakterů. Zdařilý, byť trošku depresivní kousek, i když pro mne ne - ta naděje tam na konci je myslím jasná. Když se člověk dostane z okouzlení a bludu, prohlédne a jde dál posílen a je víc sám sebou.Když se člověk dostane z té vlčí jámy samolibosti, šalby a dalších negativních vlastností. Otázkou je, nakolik spokojen je s tím otčím, který některé věci bral jako jistotu, ale i u něho chápeme, že se cítil nepochopen, manželkou vlastně zrazován a zrazen (jak ta dovedla zničit atmosféru při zpěvu písničky blbým chloupkem! Jako bych v tom narušování soukromí a klidu viděl vlastní ženu.), a tak není divu, že si chtěl něco dokázat. Což se mu povedlo, ale za cenu hodně velké oběti. Jak říkám, právě ta nejednoznačnost postav je hodně realistická, a nic a nikdo nejsme ani černí, ani bílí, ale každý si v sobě neseme různé vlčí jámy. Mimochodem, ta písnička Jiřího Srnky V úzké uličce je zde geniálně použita - jak pro vykreslení charakterů postav, tak při následném návratu až po poslední zpěv na hřbitově, kdy konečně - ale za jakých okolností - už konečně zazní celá. (09.02.2019)