Jeanne Moreau

„Můj svět je film, herectví, divadlo, tvořivost, umění, malování, knihy, hudba, sochařství, krajiny, pohybující se lidé na ulicích. Všechno.“

Zamračená, mrzutá s plnými tvářemi a přitom s tmavýma očima a smyslnými rty, mohla být stěží považována za klasicky krásnou. Kdykoli však její osobnost prostupovala filmem, vznikal obraz intuitivní, inteligentní ženy, jež dokonale kráčí s vnitřním rytmem filmu. Potom se z ní stávala strhující, fascinující femme fatale schopná přesvědčit o své atraktivitě a schopnosti měnit výraz podle nálady. Svým rolím dodávala živou i zranitelnou duši, střídala zuřivé pohledy a cedila neskutečné výrazy skrze zuby. Nakonec se stala symbolem propojení neslučitelného. Její hrdinky byly kombinací zármutku, tragičnosti a surových sexuálních konfliktů. Sama Jeanne Moreau ztělesněním elegantní, blond intelektuálky.

Dcera anglické tanečnice a francouzského barmana vyrůstala v pařížské čtvrti kaváren, kabaretů a umělců Montmartre, kde měl její otec restauraci. Narodila se 23. ledna roku 1928 a vyrůstala za války, ale i tehdy ji obklopoval svět literatury a divadla. Samozřejmě studovala na prestižní pařížské konzervatoři a už v roce 1947 vystoupila na divadelním festivalu v Avignonu. Ve dvaceti byla nejmladší členkou v historii divadelního spolku Comédie française. Mladé herečce se ale nechtělo žít jen z uznávaných tradic a tak za čtyři roky přešla k více experimentálnímu spolku Théâtre Nationale Populaire. Stala se uznávanou divadelní herečkou své generace ještě před tím, než se ve filmu Louise Mallea proměnila v do té doby chybějící ikonu francouzského filmu. Ve Výtahu na popraviště (1958) měl přitom kameraman obavu z její nefotogeničnosti. Na filmovou hvězdu nebyla dost hezká. Světlo dopadlo na silně nalíčenou Jeanne u okna vedoucího na Champs Elysées a tento moment odhalil její zásadní možnosti. Mohla se zdát téměř ošklivá, a když o chvíli později otočila tvář, tak neuvěřitelně atraktivní a přitom zůstat sama sebou. Po Výtahu na popraviště byla už jednou provždy intelektuální ženskostí filmového plátna. V zápětí to Malle potvrdil Milenci (1958), kde Moreau jako znuděná manželka bohatého vydavatele hledá rozptýlení jinde. V polovině 60. let ještě hrála v Malleově Viva Maria, filmu založeném na její osobnosti konfrontované s osobností Brigitte Bardot. Zatímco svým filmům bezkonkurenčně samy vládly, vedle sebe působily provokativně. Stále ztělesňovaly dva ženské symboly filmu 60. let. Brigitte byla sebevědomou ženou – dítětem a Jeanne atraktivní dámou, u které si nikdo netroufl odhadovat, co si myslí.

Po období prožitém s režisérem Louisem Mallem, začala plánovat velký filmový projekt L’Amour Monstre s Ingmarem Bergmanem. Jeanne se nenaučila švédsky, Bergman francouzsky a snímek nikdy nevznikl. Další režiséři už úspěšně čerpali z Malleova objevu o možnostech Jeanne Moreau. Roger Vadim ji obsadil do své verze Nebezpečných známostí a vedle Gérarda Philipa jako Valmonta stvořila Juliette de Merteuil. V Godardově Žena je žena byla klidně ženou z baru, v Antonioniho Noci tragickou Lydií. Osudová Francouzka Eva s láskou k penězům přitahovala velšského novináře v Benátkách (Eva). Když Luis Buňuel točil Deník komorné plný surrealistických symbolů, navíc samozřejmě zakomponoval svoji studii tajemné podstaty démonického ženství. Moreau v roli komorné Celestine naprosto korespondovala s jeho záměry. Niky nedokázala oddělit tvořivost od svého ostatního života.

„Nikdy jsem neodcházela od filmu stejná, jako když jsem do něj přišla. Vždycky objevím nový rozměr pocitů, emocí, které jsem nikdy netušila, že mám.“
 
Když už byla dalším sexuálním symbolem, mohla si střihnout role, jaké by jí dřív někdo sotva svěřil. Ve filmu režírujícího Jean-Louise Richarda (Mata-Hari) zářila jako Mata-Hari. Od roku 1949 za něj byla krátce provdaná. Richard je otcem jejího jediného syna Jérôma. Během natáčení Moderato Cantabile měl její desetiletý syn autonehodu s Jean-Paulem Belmondem, který řídil. Dnes je Jérôme Richard malířem. Nicméně ještě se se scénáristickou prací Jean-Louise Richarda střetla tehdy, když natáčela Truffautovo drama Nevěsta byla v černém. Už v roce 1959 se mihla v jeho Nikdo mne nemá rád. Právě Truffaut se měl stát jedním z klíčových režisérů filmového života Moreau, která filmy považuje za zrcadlo světa. „Celých těch sedmadvacet let nás pojily knihy,“ vzpomínala po jeho smrti.

Je považována za jednu z nejsložitějších osobností filmového plátna. O jejích zásadních rolích se dá objektivně říct, že nebyly zrovna konvenční a prosté. Možná je jen mírně tajemnou bytostí, která se díky svým rolím dočkala výrazu komplikované herečky. Začala být ztotožňována zejména s Catherine z Truffautova Jules a Jim. Ženou fascinující pro oba přátele, spisovatele Julese a Jima, stejně jako pro Truffauta, kterého románová předloha pohltila. Catherine předznamenala jeho příští prototypy magických žen. Ztělesňovala touhu po svobodě, po absolutnu. Postava Catherine, to jsou pochybnosti o ideálnosti dvojice a současně její neschopnost patřit jen jednomu z nich. Silná hrdinka napodobuje chování mužů, přitom jim zůstává romantickým ideálem přirozenosti. Catherine pro oba hrdiny znamená symbol, který jimi nikdy nebude pochopen, a aby unikla své symbolické zátěži, objevuje vlastní novou existenci a svoji svobodu dokazuje jedině dobrovolnou smrtí. Nejdokonaleji hrála tyto extravagantní, ale v odhalení svých myšlenek rezervované ženy. Takovým poetickým, osudovým závěrům pak její přítomnost přidávala na silné neočekávanosti. Na svoji překvapivě zahranou roli byla Jeanne Moreau hrdá. Ráda už zůstala Catherinou a jen dodávala, že na jejím náhrobku bude stát „Milenka Julese a Jima.“

Na konci 60. let pro ni François Truffaut upravil ještě záhadnější bytost. Nevěstu, ženu oblečenou jedině v černé nebo bílé na své osudové misi pomsty. Ve svůj svatební den ovdovělá nevěsta Julie Kohler je opět silnější než muži, je pro ně okouzlující ženou. Záhadná a bezbarvá je ideální dáma pro pět mužských typů, zodpovědných za smrt jejího manžela. Odhodlána jít až do konce, zabíjí jednoho po druhém. Jeanne Moreau vzpomínala, že tentokrát respektovala technický scénář, protože Julie měla být bezbarvým objektem, se kterým se divák sice může ztotožnit, ale také musí odhalit ztrátu její lidskosti. Pochyby o výsledku její práce sdílela s vždy nejistým si Truffautem, přesto se oba pouštěli do dalších filmů. Byl to další hereččin zásadní film, k němuž se Quentin Tarantino vyjádřil, že jej nikdy neviděl...

Do filmografie Moreau se zásadním způsobem zapsala asi z nejznámější francouzská spisovatelka a filmařka. Jeanne Moreau, dvorní herečka románů Marguerite Duras hrála v pěti filmech podle jejích románů. Ze všeho nejdřív byla znuděnou Anne v Durasové nejcharakterističtějším a nejznámějším románu Moderato Cantabile (1960) s Jean-Paulem Belmondem, dalším hereckým objevem „nové vlny“.  Bylo jí téměř čtyřicet, když byla znechucenou slečnou skrývající vášně v dramatu Mademoiselle, dalším z řady zfilmovaných románů. Záhadná vdova, opět jménem Anna, se na jachtě plaví v okolí Afriky a hledá námořníka, jež existuje jen v její duši (The Sailor from Gibraltar, 1967) a v Nathalie Granger (1972) se už režie Gérarda Depardieu a Jeanne Moreau ujala sama Marguerite Duras. V Milenci z roku 1992 se naopak Moreau uplatnila jako vypravěčka autobiografického příběhu z mládí spisovatelky v exotické Indočíně. Samotnou Marguerite Duras se stala v Takové lásce (2001), dramatu o jejím posledním období života.

„Láska je jako polévka, první lžíce bývají příliš horké, poslední příliš studené.“

Snad díky tomu, že se zdála být pečlivě odměřená a rezervovaná, nestávala se zdrojem veřejného rozhořčení tak často jako její herecké kolegyně Brigitte Bardot nebo Catherine Deneuve. Přitom mezi její partnery patřil americký herec Lee Marvin, módní návrhář Pierre Cardina nebo řecký herec Theo Roumbanis. Na konci 70. let byla krátce vdaná za amerického režiséra Williama Friedkina, režiséra slavného Vymítače ďábla (1973). Právě v 70. letech se Jeanne Moreau pustila do vlastních režisérských počinů. Prvním z nich byl Lumière, k němuž si napsala scénář a režírovala se v roli čtyřicetileté herečky, pro kterou každý nový film znamená novou známost. V L’Adolescente, zařazeném do období druhé světové války sama nehrála a naposled stála za kamerou v roce 1983, při práci na dokumentu Lillian Gish. V posledních letech se s vášní, jí vlastní uplatňuje jako divadelní režisérka, před třemi lety dokonce režírovala Verdiho operu Attila.

Po tomhle výčtu zásadních rolí je už jasné, kde se vzala ta aura legendární herečky. Přitom její kompletní filmografie čítá víc než 120 filmů. Už dávno se sice netočí filmy s osudovými hrdinkami, jaké patřily jí. Vznikají takové, které rády čerpají z jejího obrazu a Jeanne Moreau s potěšením hraje staré dámy jako byla ta v Zamilované čarodějce, Má mě rád, nemá mě rád, Za mraky nebo Vzpomínkách na Paříž. V úspěšných televizních sériích konce 90. let s Gérardem Depardieuem, Balzac a Bídníci představovala nekompromisní starou matku spisovatele a odměřenou matku představenou.

Před rokem jí vykradli její pařížský byt, ale stará Francouzka stále plná energie se neohlíží a pokračuje dál a dál ve filmování. Užívá si své zájmy, pojící se výhradně s uměním, nejčastěji knihy a vaření. Sbírá čestné doktoráty z univerzit v Británii nebo v jejím milovaném New Yorku. Ten byl v roce 1984 jediným místem, kde uspořádala koncert s Frankem Sinatrou. Jen jakoby mimochodem úspěšná zpěvačka Jeanne Moreau během let vydala několik hudebních desek. „Život, který jste měli je ničím. Důležitý je život který máte,“ říká Pařížanka bez smyslu pro nostalgii. A tvrdí to s úsměvem, který nám odhaluje právě až ve filmech z poslední doby.

ČSFD.cz