Hal_Moore

Kdyby byl Dewey Cox skutečným muzikantem, jeho hudbu bych poslouchal nejspíše hodně často. S texty, hudbou a celkově s písněmi si tvůrci dali záležet paradoxně nejvíc. Je to trochu škoda, protože některé fórky nedosáhnou ani na metu průměrnosti a pár scén vyzní do ztracena (připomínky si nechte pro sebe, viděl jsem director's cut), ještěže krom hudby je tu překvapivě obstojný John C. Reilly, kterého bych si v podobné roli předtím představit nedokázal a chytrý humor, díky kterému se u mě Apatow (po 40 let panic) posunul zase trošku výše. Pár vkusných cameo roliček potěšilo, masochistická erotická scéna pobavila a Jenna Fischer okouzlila. Na film s tak nízkým hodnocením jsem se neskutečně bavil a nemůžu hodnotit jinak.

Wese Andersona mám celkem rád, nepatřím sice mezi jeho zaryté fanoušky, ale jeho tvorba mi nevadí. Andersonovy filmy jsou pro mě něco jako hamburger od McDonalda. Zasytí mě, zachutná mi, vím co od něj čekat a jeho pozření netrvá příliš dlouho na to, aby mě z něj začaly bolet žvýkací svaly, navíc se z něj nepřejím a klidně si jich můžu dát hned několik. S Darjeelingem je to to samé, spirituální train movie o sebenacházení s humorem, který sem odněkud jakoby zabloudil stejně, jako zabloudil samotný vlak (jediná scéna, která bude připadat vtipná i "obyčejným" divákům), který nenudí a uběhne strašně rychle. Já osobně bych bral vícero podobně pohodových filmů.

Chytrý, originální a ke všemu nemálo nepříjemný thriller s perfektní ústřední dvojicí Jessicou Albou a Haydenem Christensenem (kdo by to byl býval řekl). Během sledování jsem nevěřícně koukal na obrazovku s nepříjemným mrazením v oblasti hrudního koše. Už samotná skutečnost, že při transplantaci srdce jste při vědomí, paralyzovaní a vnímáte vše, včetně veškeré bolesti, je dost šílená (a zde tak perfektně a detailně převedená na plátno) na to, aby se člověk po zhlédnutí Awake začal bát i umrtvení u zubaře. Jsem rád, že Jessica i Hayden konečně něco uhráli, jen by Jessica občas ty šaty shodit mohla a Hayden by si mohl lépe vybírat role, nejlépe hodně podobné. Se zbytkem i lhostejným hudebním doprovodem jsem byl spokojen. Sice mi Probuzení způsobilo velmi nepříjemně strávený večer, ale naprosto zasloužené čtyři hvězdy.

Konečně jsem našel pořad, který budu každý týden netrpělivě očekávat. Konečně jsem našel pořad, kvůli kterému se po dlouhé době dívám na televizi. Trošku mě překvapilo, že se s takovým pořadem vytasila Prima, ale proč ne, mé mínění o ní trošičku stouplo. Bravo.

Michael Clayton je téměř bezchybný právnický thriller. Přídavku právnický se vůbec nelekejte, do soudní síně se divák nepodívá ani jednou. Prvotina Tonyho Gilroye se totiž odehrává pěkně v zákulisí, kde není nouze o velkolepá spiknutí, výbuchy automobilů, napíchnuté telefony a v neposlední řadě o chladnokrevné vraždy. Do detailu vypilovaný scénář spolu s velmi chytrými dialogy pronášenými ústy brilantně hrajících herců a ukázkovou režisérskou prací Tonyho Gilroye aspiruje na mé Top za rok 2007. Žádný z herců se nemusí za svůj výkon stydět, já bych však vysoko nad ostatní vyzdvihl George Clooneyho, který v Michaelu Claytonovi dle mého našel svou životní roli. Tony "Bourne" Gilroy je pak základním stavebním kamenem, bez kterého by to nejspíše takhle nefungovalo. Tento scénárista/režisér dokáže i u pomalu plynoucí scény u diváka vyvolat nejrůznější rozporuplné pocity, ani vlastně nevím, co jsem zažival při scéně nejchladnokrevnější vraždy za poslední léta, zda-li to bylo znechucení, či jen prostý úžas. Závěrečná půlhodina je zase šíleně intenzivní i přesto, že jak to vlastně dopadne nám prozradil samotný začátek. Scénu "Do I look like I'm negotiating?!" pak řadím mezi nejlepší filmové závěry tohoto milénia. Zcela jistě nezůstane u jediné projekce.

Zajímavý pohled na život Carla Brasheara, který to v něm určitě neměl lehké. Narodil se do rasistické povrchní ameriky let předválečných, kde devadesát procent američanů bylo rasisty jako poleno a se zbylými deseti procenty bylo nakládáno téměř jako s černochy. Název celého snímku Ten nejlepší nevystihuje samotné kvality filmu, ale hlavní postavu, který opravdu působí jako ten nejlepší ze všech, jako člověk, který v životě ani jednou nechyboval. To zní trochu nerealisticky, sice je film založen na životě skutečného Carla Brasheara, těžko ale uvěřit tomu, že se všechno odehrálo tak jako ve filmu. Cuba Gooding Jr. se hodně snaží ze sebe vytáhnout životní výkon, což se mu však nedaří a pro mě tak jeho životní rolí zůstává Frank Sachs z Lepší už to nebude. Bobby De Niro už hraje to svoje a na všechny ostatní to bohatě stačí. Zbytek herecké sestavy je trochu vyšachován díky tomu, že film se až příliš drží jediné postavy, moc to ale nezamrzí neboť ostatní herci ani za tu zmínku nestojí. Čekal jsem něco lepšího, něco ve stylu Annapolis. Ten je však o třídu výše, bohužel.

Jim Carrey ani schizofreniky hrát nemusí, on jím sám je. Jak jinak si vysvětlit jeho bezchybné proměny ve filmech Maska, Lhář, lhář nebo tady. Samotná idea schizofrenického Carreyho a ještě k tomu policisty by vydala na deset nejrůznějších komedií a všechny by byly koukatelné, tady je však Carreyho komický um využit jen na půl a to prosím až ve třetí třetině. Do té doby sledujeme klasickou televizní komedii, které občas běží ráno ve všední dny na Nově. Renée v další špatně vybrané roli výsledku moc nepomáhá a Chris Cooper má málo prostoru, aby dokázal alespoň něco zachránit. To se však podařilo trojici černých synků, kteří zdědili neuvěřitelný intelekt po svých rodičích - ředitelích Mensy. Jejich hádka nad neutrony, protony a elektrony je tím nejvtipnějším na celém filmu, a když máte v tomto případě ke všemu v hlavní roli Jima Carreyho, tak je něco špatně. Průměr, víc se Jimovi z Ireny vytřískat nepodařilo.

No, Prcičkovské sérii (původní trilogii) Road Trip sahá někam do pasu, v žánru teenage komedií je někde u středu a úrovní vtipů v těsné blízkosti She's the Man či českých Snowboarďáků. Vtipům se občas zasmějete, ale napodruhé už je všechno suché a v několika případech i krajně trapné. Herecké obsazení nenabízí krom nahé Amy Smart a Stifflerovsky božího Seanna Williama Scotta vůbec nic, navíc mi vypravěč přišel šíleně otravný a totálně mimo mísu. Scény s krmením hada mi vůbec vtipné nepřišly, když nad tím teď přemýšlím, nejvíc jsem se smál při zjištění, která videokazeta byla poslána a při skoku přes potok. Ne, od Road Tripu jsem čekal více a jeho status kultovní komedie nechápu, to bych spíše čekal u Eurotripu, kde jsem se bavil o poznání častěji.

Frekvence na tom, co se týče logiky, není úplně nejlépe, nicméně já si ji užil více než Osudový dotek, Svěrací kazajku či Dvanáct opic. Všechno jsou to u mě sice pětihvězdičkové zážitky, Frekvence však i díky hereckému duu stojí ještě o stupínek výše. Dennis Quaid patří stejně jako James Caviezel mezi mé oblíbence, a tak není divu, že jsem od Frekvence očekával hodně. A hodně jsem taky dostal. Časové paradoxy neřeším, jednak bych je musel řešit v každém podobně laděném snímku (včetně všech tří dříve zmíněných), navíc jde o žánr sci-fi, ke kterému předem přistupuji vždy s jedním okem přivřeným. Gregory Hoblit měl práci hodně ulehčenou, diváka dokáže vtáhnout do děje samotný příběh, a když ne, tak to za něj udělá ústřední dvojice či hudební doprovod Michaela Kamena. Hoblit tu je jen aby dohlédl na to, jestli bude film správně držet pohromadě. Konec je sice hodně přehnaný po logické stránce, ale mé přivřené oko tentokrát ztrátu půlhvězdičky zachránilo.

Pro mě osobně veliké překvapení. Hamburger Hill není v takovém povědomí filmového diváka jako třeba Četa či Olověná vesta, ale docela zdatně oběma i jiným konkuruje. Velice špinavý look (bojuje se prakticky jen v bahně) dokrášluje nádherný chaos v akčních scénách, kdy občas nevíme kdo na koho vlastně střílí (a občas to neví ani sami vojáci), ale přesně takhle se mi to líbí a líbilo se mi to i v Údolí stínů. Akční scény se průběžně prolévají se scénami s klasickou military konverzací, kam scénárista krásně dokázal zakomponovat realitu oné doby prostřednictvím jedné z postav, vyprávějící, proč se vůbec do Vietnamu vracel. Konec je sice strašně urychlený a nezapamatování hodný, stejně jako všechny herecké výkony, to mi však zážitek ani trošku nezkazilo. PS: Philip Glass !