tombac

Čtyři strašidelné povídky v podání čtyř thajských režisérů specializujících se na horrory. Těšil jsem se především na třetí a čtvrtou od tvůrců Shutter a Alone... V Happiness se mladá nezaměstnaná dívka s nohou v sádře oddává v bytě smskové komunikaci. Příjemná bude jen ze začátku... Režisér pravděpodobně nevěděl, jakou podobu dát předpokládanému finálnímu elementu. Neměl vůbec šťastnou ruku... 6/10 _ Tit for Tat má na svědomí režisér Body #19, což je zásluhou digitálních bubáků, kamerových obletů a místy chaotického střihu pěkně poznat. Autor jakoby chtěl napodobovat styl bratří Pangů. Více vizuální střídmosti a krvavá okultní povídka by byla hned údernější... 6-7/10 _ Na In the Middle je vidět, kdo z režisérského tandemu stojícím za nejlepším thajským horrorem zřejmě tahal při natáčení za kratší provaz. Příběh 4 kamarádů sjíždějích na člunu řeku absolutně ničím nepřekvapí... 6/10 _ Režisérský čtyřboj vyhrává s přehledem Parkpoom Wongpoom! Řemeslně nejvytříbenější segment, Last Fright, o podivném pasažérovi a vystrašené letušce na palubě letadla zdobí asi největší porce napětí. Méně sázky na jistotu a více šoku a bylo by to lepší, než za 8/10. _ Celkově dobře koukatelné, ale vzhledem k tvůrčí sestavě mírné zklamání.

Sázka na všudypřítomnou voyeuristickou mobilní technologii (odlišnou od té v dalších "mobilních" asijských horrorech Phone a trilogii One Missed Call) se v případě podprůměrného thajského Video Clipu jeví zajímavě maximálně tak na papíře. Průhledný a unylý děj postupně infiltrují melodramatické prvky a ačkoliv film díky nim ke konci paradoxně nabývá na kvalitě, na výsledném rozpačitém dojmu moc nezmění.

Osobně mám raději Hellboye zamilovaného, neodolatelně tápajícho v lásce a bojujícího s nabroušenými tonfami ozbrojeným fašounem, než zamilovaného, s plechovkou piva řešícího naštvanost partnerky a rozdávajícího si to na férovku s elfím kopiníkem. Trochu zbytečného sentimentu, ale zato plus v podobě nové postavy ektoplazmáka, jenž jakoby vypadl z filmu o kapitánu Nemovi. O vtip druhý Hellboy nepřišel, takže ačkoliv mi připadalo, že disponuje menším šmrncem a Perlman nepředvádí znovu tak skvělé sólo, opět jsem se hodně bavil. Mám pro Rudocha prostě slabost...

Vyhypované až hrůza... Nehodlám tu opruzovat sáhodlouhým elaborátem a destilovat mnohokrát již řečené, jen stručně načrtnu, proč jsem u Dark Knighta nezažíval orgasmické stavy a neskočil oběma nohama do víru všudypřítomné nekritické davové hysterie... Těšil jsem se, moc jsem se těšil. Ale v kině jsem se musel rozpačitě ptát:: "Kde je ta genialita? Ta dokonalost?". U většiny filmu jsem zažíval pocity, které jsem měl po čase u třetího Bournea: Promakaná podívaná, uhánějící k cíli jako splašený vlak (u Batmana je základem pro rytmizaci těkavá energická melodie - kde jsem ji už slyšel?), avšak pronikavějších emocí prostá (nevyužitý milostný trojúhelník a postava Rachel), dobře zahraná, leč tíhnoucí k podivné sympatii k pomalovanému pošukovi (Wayne/Batman přichází na buben)... Akční pasáže vesměs pouze nadstandardní, ze sedadel nezvedající, bez momentu, jenž by si chtěl divák dopřávat stále dokola (neodpustím si srovnání s loňskými popcornovějšími Transformery, které obsahovaly těchto euforických chvilek hned několik)... A nakonec je tu ta místy zvláštní poslední půlhodina (trajekty, sonar), jež jakoby podvratně uřezávala větev pod nastaveným depresivním, potažmo realistickým stylem... Netvrdím tu nic objevného (stačí si přečíst diskuzi) – zkrátka jsem se v kině podivoval, jakýže humbuk tenhle sic kvalitní,ale filmovou historii nikterak nepřepisující akční thriller s jedním skvostným záporákem, způsobil.

Paráda! Triumfální návrat Johna Woo na asijskou půdu prostřednictvím monumentálního historického spektáklu při zachování jeho typického režisérského rukopisu především v podobě efektních a přehledných bojů a slušné porce eye candy záběrů, co víc bych si mohl jako jeho fanoušek přát. Partie je rozehrána vskutku slibně a skvadra postav na straně obránců v podání části asijské herecké elity se vyprofilovala velice sympaticky. Čekání na druhou polovinu a obří námořní bitvu bude mučivé... Vedle úchvatného panoramaticky zabraného letu holubice bych vyzdvihl hlavní bitvu první poloviny, která je dokonalou ukázkou taktiky, nápaditých fíglů a exhibice brilantních bojových schopností generálů. Někdo by mohl mít poznámky k pohledům na nekonečné digitální šiky armád a flotilu lodí (víc jich neposlali snad ani Řekové na Tróju), ale to bylo už v LotRech a vůbec to nerušilo. Zkrátka John se vrátil ve velkém stylu a pranic nevadí, že hrdinové se neohání berettami, ale meči a kopími. 9/10

Pokud přijede spanilá Rena Tanaka někam mezi chlapy, obvykle tam nezůstane kámen na kameni... V Silver Season je situace krapet odlišná, jelikož se nejedná o bláznivinu typu Drugstore Girl, ale z větší části o sportovní drama, jehož režisér Hasumi se nevzdal zavedených tvůrčích postupů, zmámých od jeho nejlepšího filmu Umizaru. A to nejen v romantické rovině. Takže nám třeba budou oční rohovky vypalovat kamerové oblety a nájezdy na freestyle lyžaře zdolávající zasněžený horský sráz a našim zvukovodům lahodit hymnický hudební doprovod. Úvod nesoucí se v tomto stylu je vůbec vrcholem filmu. V nesportovních pasážích režisér občas tápe, ale s přispěním krásné Reny, pod jejímž milým pohledem tají i ty pomyslné ledy, se mu daří snímek vybalancovat na příjemnou zimní oddechovku. Za zmínku stojí také triková spoluúčast známého japonského studia ROBOT. 7/10 PS: Nedoporučoval bych se řídit nízkým ratingem na IMDb, který je dost mimo skutečnou kvalitu filmu.

Ať se na film podívám z jakéhokoliv úhlu, viděl jsem pěkný korejský gangsterský standard, což je pro mě v případě Fate menší zklamání. Fešný audiovizuál beru u takovéhoto typu korejských snímků jako samozřejmost, stejně tak zmíněné množství přehledně nasnímaných bitek chlapů ozbrojených tyčemi a noži. Na tomto území film moc netratí. Nesčetněkrát destilovaná gangsterská klišé nemusí být nutně na škodu. Jenže Fate chybí přidaná hodnota - kupříkladu náboj, kterým byl takový Frined prostoupený skrz naskrz. Motivace postav a obraty v jejich chování mě tu nijak netankovaly. Pokud jde o souboje, nejsou sice špatné, leč je jich až příliš, podobají se jako vejce vejci a nepřestává mě udivovat schopnost některých tvrďáků opakovaně unikat z na první pohled prekérního obklíčení ranami nešetřících chlapů. Při pohledu na další stejné kopací boje jednoho proti skupině jsem nostalgicky zavzpomínal na nápadité surové boje v A Dirty Carnival. 6-7/10

A pak že vojna není kojná... aspoň na Tchaj-wanu. Zvláštní milý prázdninový, poklidně plynoucí snímek o přátelství, moři, ohňostroji, dezertérech a láskách z dětství zavřených v blázinci. A jeden z důkazů, že Tchaj-wan nejsou jen artovky a horrory.

Japonky, nahota, sex (lesbický!), krev, zombies! Namíchaná ve správném poměru by děvčata v plaveckých trikotech od Areny přivedla milovníka japonských úchyláren do extáze. Ten však hýkat blahem mockrát nebude, poněvadž filmu chybí peníze, což se projevilo nejen na gore efektech, a ačkoliv snímek drží během sympaticky krátké stopáže křivku zajímavosti výhradně v kladných hodnotách (s vydatným přispěním sexuálních scén, při kterých si krásných ňader hlavní hrdinky užijeme opravdu do sytosti), hřeší na nevyrovnané tempo a nedostatek zombie učitelů ohánějících se ostrými pravítky.

Cenu pro největší filmový paskvil na MFF KV vyhrává... Mà morta, truca a la porta! Aha, on to je televizní film. Babkám s pletacími jehlicemi sjíždějícím odpoledne co odpoledne telenovely rovnou určený. S dodatkem, že babky musí mít morbidní smysl pro humor (ze závěrečné soulože jsem se oklepával hnusem). Několik vtipných situací, které nejsou nechtěné a směšné, by se ve filmu našlo, jenže zbytek - a vlastně celý film - je trágedie (houby komedie). Kondenzované zlo s nechutně pronikavým telenovelovitým odérem a jednou fešnou kolumbijskou uklízečkou, co vstane z mrtvých (rozhovor se sv. Petrem je ultimátní WTF).