tombac

Poslední čtvrtina filmu a onen rozesmátý konec mi daly přesně to, proč se na korejské romantické komedie tak rád dívám. Ano, je to u mě už letitý evergreen: před pozřetím korejského snímku naprostá mizérie a po jeho konci positivní nálada a aspoň chvilková radost ze života. Nu, Korejci jsou na vylepšování mých nálad experti. :) Špetku chladu bych filmu, který staví na útěku z manželského stereotypu pomocí milenců a sexu, vůbec nevyčítal. Ta vášeň, ta tam prostě přítomna je. Možná indie počin, ale opentlený tradičními korejskými barvičkami, hravým úvodem a milým feelingem.

Zpočátku Wanted asociuje Matrix, ať už dynamickou úvodní akcí popírající fyzikální zákony (řekl bych, že nejlepší v celém filmu, měla na mě až euforický účinek jako jízda sporťáku po stěně vysokopodlažního baráku v Denní hlídce), hrdinovým paběrkováním v kancelářské kóji a jeho verbováním. Pak už se Bekmambetův snímek vydává svou cestou, ačkoliv hrdina musí projít specifickým tréninkem a je podroben mentorskému dohledu smyslné Angeliny. Už dopředu bylo jasné, že hlavní atrakcí vedle Jolie bude frenetický Bekmambetův vizuální styl. Ve Wanted se i přes zachování svých trademarků vcelku mírnil a snad jen s výjimkou části závěrečné akce se akční scény nezvrhávájí v nepřehledný výbušný chaos. Ale i tak platí, že pokud se vám líbilo zpracování obou Hlídek, problém tu mít nebudete. Jen škoda, že po úvodním náhulu už další akce nevzbuzují takový "wow" dojem (subjektivní, jestliže vás nadchnou vzduchem rotující sporťáky a do propasti padající vlaky) a kolize obloukem letících kulek se nepravděpodobně opakují. Příběh, stylizace, postavy, vše je podřízeno jednoduché komiksové adaptaci, zbytečné hledat tu více. A ačkoliv jsem od filmu možná čekal větší "nářezovost", uspokojil mě. Jen bych měl další drobnou výtku k anachronickému využití příslušníka socialistického vozového parku během moravské mise. Zaplaťpánbu za to Pendolino. 7/10

Originální marketingový nápad, jenž nositeli překvapivě získá popularitu, může být dvojsečná zbraň, o čemž se přesvědčí hrdina debutující zpěvák. Filmy z hudebního průmyslu se mi povětšinou líbí a přestože trot (s tímto termínem se setkávám prvně) muzika mi stylem zpěvu a kostýmy připomínala éru Gotta a Vondráčkové, které jsem nikdy nemusel, Dal-ho nebyl výjimkou. Hudebnímu zákulisí v barvitém korejském podání nuda a šeď nehrozí, a když se k tomu přidá trocha vtipu a romantiky, mimózní Cha Tae-hyun a nenásilné morální ponaučení, máme tu příjemnou oddechovku. 7/10

Provazce deště bičují bunkr uvnitř demilitarizovaného pásma. Vojenská jednotka vniká do temných chodeb za svitu baterek na samopalech. A kdesi dál tiše prýští na podlahu krev z mrtvých těl... Ano, napjatě očekáváný horror od režiséra R-Pointu je konečně tady. Nadějný kousek, v který jsem doufal, že vleje trochu životodárné tekutiny do žil umdlevajícího korejského horroru. A režisér Kong Su-chang nezklamal. Stejně jako v případě předchozího mysteriózního dílka zůstal svůj, jeho film se v rámci žánru vymezuje, není dopředu čitelný, což je při rozplétání záhady, co se na vojenské základně vlastně stalo, jeho výhoda. GP506 není čistý horror, balancuje na pomezí tohoto žánru a mysteriózního dramatu. Staví na napětí z neznáma, vyhrocených situacích a nechronologickém vyprávění. I přes pár nepravděpodobností se jedná o solidní nadprůměr. Pokud budou mít nové korejské horrory podobnou úroveň, zlobit se ani trochu nebudu. 7/10

Nevěřím, že v originále vypustí postavy z úst v určitých situacích takové pochybné hlody, jaké jsou k nalezení v titulcích, takže jsem se k tomu rozhodl při hodnocení filmu nepřihlížet. Byla by škoda kazit si tím toto jinak nadprůměrné akční drama s bezchybným formálním zpracováním a několika silnými momenty. Uznávám, že někomu nemusí sednout panická obava a úcta gangsterů k člověku, jenž byl podstatnou část svého života za mřížemi, ani podvratná hra tvůrců s divákovým očekáváním. Korejci umí být nečitelní a překvapit. Několikrát jsem byl na vážkách, zda kladně nebo záporně, ale rozuzlení mě ujistilo, že 7/10 zaokrouhlím nahoru.

V zásadě film nabízí vše, co sliboval v traileru, tj. průměrnou šablonovitou bojovkovou teenageřinu. Nic víc. Sympatické je mi na něm to, že ukáže i několik poutavých combat technik (páky na končetiny). Stejně tak Djimon Honsou předvede, že roli trenéra nedostal jen kvůli známému jménu, jelikož potřebné dispozice ke kickboxu mu, jak vidno, nechybí. V soubojové rovině - pokud nečekáte zbytečně zázraky - vcelku přesvědčivé (což se nedá říci o scénách s Jackovou matkou). PS: Nenechte se od filmu odradit odpadovými hodnoceními místních "znalců".

Film úsměvně vyšinutý jako Tetsu a obyvatelé psychiatrické léčebny (včetně sester a doktorky Shirai :), do které se dostane depresivní Asuka. O hořce vyznívající sekvence v něm není nouze, přesto z něho prýští uvolněnost a positivní nálada, jež ve finální fázi silně atakují diváka. Menší srovnání s Parkovou Cyborg Girl není už vzhledem k lehce legračnímu panteonu svérázných postaviček určitě mimo, leč na místě je konstatování, že Tichý pokoj má příběh, japonsky citlivé pojetí a formální hrátky v něm téměř nenajdeme. 9/10

Libový frajírek Kit věčně s cigárem v puse, jeho kámoš amatérský fotbalista, co neudělá ani krok bez oranžových kopaček, a jejich společná razantnější kámoška prostitutka. Figurky, jež vedou flákavý život bez perspektivy. Balík kokainu padl do těch pravých rukou… V soulských ulicích film zaujme nenuceným tempem, gangsterskou tématikou a originální vrtulovitou technikou soulože :). V pusanském přístavu snímek přitvrdí, avšak zásluhou vedlejší, poměrně nezajímavé zápletky se zlodějskou grupou na skútrech se rozmělní v tuctovou komediální gangsterku.

Přetažený a překombinovaný thajský skoropokus o Shutter like horror. A to trailer vypadal tak nadějně (přiznám se, že jsa natěšený, jen na jeho základě jsem si v duchu připravoval článek do blogu s výmluvným názvem „Thajský horror opět ve formě!“)... Když si pustíte jednotlivé fragmenty filmu, často vám budou připadat efektní, což zvýrazňuje dunivý hudební a zvukový podmaz, ale jako celek Sop 19 překvapivě zeslabují předimenzované řemeslné položky, ať už se jedná o zbytečné zkratkovité záběry, zálibu tvůrců v digitálních tricích, zpomalených záběrech a bullet-time (švenkování kamery kolem zpomalené nebo zastavené vlasatice působí zvláštně), a především úmorně dlouhá stopáž. Aby se mi chtělo klimbat u snímku, ve kterém se prohání zkrvavená vlasatá obluda, to se mi stává sporadicky i u nejslabších subžánrových příslušníků.

Lézt do starých dřevěných baráků, ve kterých v minulosti došlo k brutálním vraždám, to si v horroru koleduje o pěkný průser. Podle posteru by člověk soudil, že na naši hrdinku s digitální kamerou v třesoucí se ruce budou vylézat zpráchnivělé zombies, leč v Thajsku mají velkou tradici duchařské příběhy a většina thajských horrorů nějakého bafajícího bubáka obsahuje, v čemž ani The House není výjimkou. Přejete si černé siluety postav nebo rozkládající se dlouhovlasou ženštinu blijící tmavý humus? Máte je mít. V dnešní době pouzí strašáci na navození strachu nestačí. Ideálně by měli předvést nějakou nechutnou fičuru (kupř. po schodech se plazící krkající Kayako). V tom The House přichází zkrátka. Staví sice na prolínání realit, kdy má hrdinka před očima vrahovo nechutné konání, vidí postavy čmárající krví na zeď a další anomálie, jenže absentují v něm okamžiky, ze kterých by člověku naskakovala kopřivka či alespoň se mu vryly do paměti. Vrcholem zde budiž pitoreskní vykročení duchovy nohy zpoza dřevěného trámu. The House má solidní audiovizuál, což není v případě thajských horrorů pravidlem, a několik "čtyřhvězdičkových" atmosférických pasáží, ale konec konců se jedná pouze o průměrnou asijskou duchařinu s příměsí melodramatu a některými poněkud rušivými digitálními triky.