Aluska88

Tento film patří třem osobnostem. The Bangles, Jami Gertz a Robertu Downeymu:) The Bangles kvůli úvodnímu songu, který je prostě luxusní nářez, Jami Gertz, kvůli dokonalému ztvárnění nádherné "femme fatale" a Robertu Downeymu kvůli silnému výkonu. Ze začátku to vypadalo, že to nebude zase až tak drsné, ale pak se děj začínal zamotávat, postavy se dostávaly do čím dál větších sraček a nejvíc to odskákal právě Julian. V jedné scéně, kdy Julian hovoří na tenisovém kurtu se svým otcem, jsem měla i slzy v očích. A ten konec...

Jesse Eisenberg ve své typické roli samotářského, podivínského a nikým nepotřebného člověka v utopisticko-artové podivnosti. Během sledování jsem si několikrát vzpomněla na Brazil i Metropolis. Život přehlíženého člověka v šedivém a lhostejném světě bez emocí, kde je jedinec jako součást společnosti vlastně zcela nepotřebný a nikdo se o něj nezajímá. Zajímavý snímek, ale myslím, že jsem jej asi zcela úplně nepochopila:)

Mnozí zde Velkému Gatsbymu vyčítají pompéznost, nabubřelost a povrchnost. S tímto však musím nesouhlasit. Život Jaye Gatsbyho, tajemného milionáře, totiž přesně takový je. Takže okázalé a vizuálně úchvatné zpracování jeho příběhu je tak zcela na místě a dokonale zobrazuje jeho život přesně takový, jaký je. Plný velkolepých nekončících večírků, krásných dam a elegantních pánů, hlasité hudby a úžasných kostýmů. Typově do svých rolí všichni skvěle zapadli, od "velkého" Lea, přes "Parkerovského" Tobeyho, až po nádhernou Carey Mulligan. Když začala hrát píseň od Lany Del Ray, začalo mě jemně mrazit po těle. Ten song je prostě nádherný a sem dokonale zapadl. Celý moderní soundtrack, včetně Fergie, Kanye Westa a ostatních, je perfektní. Takže ano, Velký Gatsby je velkolepý, povrchní a okázalý. Ale to často životy takových lidí bývají, nebo tak alespoň vypadají. Plné luxusu, peněz a také prázdnoty.

Zajímavý snímek, který ale nejspíš neosloví každého. Post-apokalyptický příběh, který se více než na nebezpečí a průběh války zaměřuje spíše na rodinnou stránku věci. O tom, co se doopravdy děje, se vlastně nedozvíme téměř nic. Nakonec nám tak zůstává parta lidí "uvězněných" na venkově, kde neví nic o tom, co se děje. Jediný způsob, jak to zjistit, je vydat se na cestu. Na ní jsem si všimla několika logických nedotažeností a dějových návazností, které mě přivedly k myšlenkám, jestli mi náhodou něco neuniklo. Naštěstí samotný příběh, osobitá atmosféra a výkony všech herců, v čele s pubertální, nevychovanou Saoirsou Ronan, které to tu coby drsňačce hrozně sluší, převážil nějaké ty dějové kiksy. Jestli čekáte nějaký vizuální, či akční nářez, budete zklamáni, pokud Vám však nevadí minimalistický post-apo art, mohli byste být spokojeni. "Kolik ti je?" - "14." - "A máš řidičák?" - "Ne, ale jezdím už od šesti let.", "Počítej s nejhorším a ujisti se, že se to nikdy nestane."

Po tomto filmu jsem nabyla přesvědčení, že by někdo mohl vydat knihu s názvem Od Nosferatu až k Edwardovi Cullenovi, aneb dopad moderní doby na vývoj upírů. Protože to, jak se podoba upírů za jedno století změnila, od prvního výskytu na filmovém plátně, až po jejich "moderní" pojetí, je až zarážející. Dříve upíři děsili, vzbuzovali respekt a hrůzu a dnes? Dnes vypadají jako metrosexuální členové kdejakého boybandu na MTV. Být upírem v moderní době je vlastně úplně v pohodě. Nepotřebují už rakve, hlínu, temné prostory, jejich tváře nenabývají nelidských tvarů a o světle a slunci ani nemluvím. Za chvíli tu budeme mít upíry na pláži, se slunečními brýlemi a bronzovým tělem, na které budou letět plážové roštěnky. Oh God... A teď, když jsem zhlédla Byzantium, to vypadá, že dokonce přijdou i o ty špičáky. Chudáci. Co jim vlastně zůstane? Co bude v dnešní době dělat upíra upírem? Kde je Bela Lugosi s tím svým démonickým obličejem a pronikavýma očima? Kde je Fantom noci? Kde je ta hrůzná armáda temnot? Zastavte, chci vystoupit! Alespoň, že Saoirse Ronan je tu nádherná a zranitelná a Gemma Arterton zase sexy a nebezpečná. Ale čekala jsem tedy více.

Hodnocení Pojedeme k moři se zde nějakou dobu drželo v, pro český film, nezvykle vysokých číslech a já byla velmi zvědavá, jak se Jirkovi Mádlovi jeho režijní prvotina povedla. Zpočátku je to takové amatérské kamerové oťukávání, až jsem si říkala, kdy se začne dít něco... většího. A ono začne. Najednou se ocitáme uprostřed domácího násilí a jedno velké tajemství je na dosah svému objevení. Kamera malého Tomáše nám ukazuje, jak silné je jeho přátelství s kamarádem Harisem. Tak silné, že si ho nenechají vzít ani od žádné třídní krasavice. Mezitím Tomáš začíná přicházet na kloub jednomu tajemství, které mu však může zcela změnit život. Ono odhalení divák jistě brzy vytuší, jenže ono to má ještě jeden háček. Petr Šimčák si ve své roli vede výborně a rozhodně nepůsobí jako malý kluk, co neumí hrát, amatérismus nebyl znát:) Jiří Mádl dokázal do naší upadající filmografie vnést jemný závan čerstvého vzduchu a vůbec by nebylo na škodu, kdyby se tak dělo častěji a od více režisérů.

Mimořádný snímek, který budou jedni obdivovat a milovat kvůli jeho délce a ti druzí zatracovat. Já patřím mezi ty první. Dějová osnova Lovce jelenů by se dala shrnout v následujících bodech: 1.) Úvodní poznávání hlavních charakterů, jejích životů a následná velkolepá svatební oslava a chlastačka po rusku:) 2.) Jedna scéna z Vietnamu. 3.) Návrat válečného hrdiny domů a následné komplikace. Já za sebe tedy musím říci, že ona dlouhá, téměř hodinu trvající úvodní scéna mi rozhodně vůbec nevadila, spíše naopak. Měla jsem tak představu o partě přátel, které jasně vévodili štramák Robert De Niro a fešný mladý Chris Walken. Ti dva mezi sebou měli parádní chemii a já jsem tak, jako velká fanynka "bromancí" zaplesala nad jejich silným poutem, které mi přišlo snad i jako něco víc... Byla jsem proto ráda, když na IMDb můj dojem sdílelo více lidí. Zkrátka oni dva jako členové bandy kámošů k pohledání. A samozřejmě nesmím zapomenout na Freda:) John Cazale byl zajímavý herec, škoda ho. Jejich pitky vážně stojí za to, a tak dojde i na nahého pana De Nira běžícího za tmy dolů ulicí, či jednotný zpěv při úžasném podání Can't Take My Eyes off You. Tuto písničku jsem znala již dříve, ale od této chvíle to už bude "jejich song." Při závěru filmu jsem měla slzy v očích, chudák on... A hudba Stanleyho Myerse je úžasná, zejména ty části, vysoko v horách, nebe na dosah, nádhera... "Hey, you know your trouble, Mike? Nobody ever knows what the fuck you're talking about. "This is this." What the hell's that supposed to mean? "This is this." :)

Jedna věc se zřejmě nikdy nezmění. Vlastně dvě věci. Velká Británie nikdy nepřestane točit výborné a silné filmy a Česko je zřejmě zase už nikdy nebude umět točit... Snad žádní dětští herci nedokáží hrát s takovou přirozeností, lehkostí a až mnohdy mrazivou opravdovostí jako právě ti angličtí hoši a děvčata. Už mnohokrát mě o tom přesvědčili a pokud to tak bude i nadále, bude britská herecká elita i nadále jen vzkvétat, a to už od dětských let. Jaký protiklad oproti naší filmové a herecké situaci, která zde již nějaký ten čas vládne... Sobecký obr přináší pohled do té nižší sociální třídy, bídy a těžkého života, který vytváří tvrdé a nebo naopak slabé, či s nelehkým údělem smířené lidi. Conner Chapman je opravdový "scene stealer" a doufám, že o něm ještě uslyšíme. Závěr filmu, který následuje po jisté tragédii, je emocionálně hodně nabitý.

Musím říct, že jsem lehce zklamána. Asi jsem čekala o trochu více. Vizuál je vymazlený, kamera opět precizní a vždy dokonale vyrovnaná a symetrická, postavičky groteskní a hudba lahodná. Od samotného příběhu jsem však čekala o něco více. Možná větší hloubku nebo propracovanost. Děj mi přišel takový... prázdnější oproti Moonrise Kingdom, které se mi tedy líbilo mnohem více. Ale... to je věc názoru. Pro mě v tomto případě výrazně zvítězila forma nad obsahem. Ale herci se vyřádili, stejně jako četní pracovníci "art department.":)

Herecké výkony "par excellence" ve filmu Romana Polanského, který nám ukazuje, jak jednoduše se může (ne)povinná "zdvořilostní" návštěva u zcela neznámých lidí zvrtnout. Snad nikdy jsem neviděla film, kde by bylo tak jednoduché a zároveň tolik obtížné odejít z něčího bytu:) Zpočátku nepatrné detaily v rozhovorech obou stran postupně nabývají na intenzitě a postupně gradují do okamžiku, kdy je vyhrocený konflikt nemožné oddálit, či se mu snad vyhnout. Poté nastává pravý opak slušné společenské návštěvy. Skutečný konverzační "masakr", v němž se boří hranice správného jednání, zdvořilého a slušného chování, zásad morálky a společenských konvencí. Ten den každý něco ztratil. Jodie Foster ztratila nervy, Kate Winslet hrdost, Christoph Waltz mobilní přístroj, a John C. Reilly přišel o pár lahví dobrého alkoholu. Snad jen ten křeček z toho vyšel nejlépe:)