emma53

Ještě mohli přidat horor, mysteriózní, romantický a možná by se tam ještě něco našlo. Takový opravdu nevšední a nepravděpodobný shluk situací, který přesto udržel mou pozornost až do konce a toho si cením. Po herecké stránce to bylo taky velmi dobré i tu chemii jsem zaregistrovala mezi detektivem a psychiatričkou, tak nevím v čem je problém. Asi to bude můj negativní pocit vzhledem ke scénáři o kterém se tady zmiňuje už pár uživatelů. Bylo to hodně zajímavé, ale asi až moc, takže u mně to víc jak trojka dnes není. Ale za kouknutí to určitě stojí.

Začínám mít zvláštní pocit, že v Íránu je procentuálně větší počet dětských než těch dospělých hereckých představitelů. Pochopitelně i zde je malý Ahmade se svou malou postavičkou a kukadlama odzbrojující a nelze ho než litovat, protože takové trable s jedním sešitem se zdají až neuvěřitelné. Asi by se takové filmy měly promítat v našich školách povinně, aby si ta naše mládež alespoň trochu víc vážila toho přepychu ve své třídě ve srovnáním s tím, v jak deprimujících podmínkách se učí v jiných zemích. Možná, že kdybych viděla tento film jako první z těch íránských, tak bych to zřejmě ohodnotila víc, ale přece jen po filmech jako jsou Božské děti, Bílý balonek nebo Čas opilých koní musím jít o něco níž.

Tak to je jedna z nejčistokrevnějších tragikomedií, co jsem měla v poslední době možnost vidět. Welcome to the Dollhouse má šťávu a není to žádný prázdný a bezduchý snímek. Možná, že jsme se v nějakém byť jen malém momentu našli také, když jsme byli ve věku jako Dawn a tak jsme se dokázali do její zmatené, rozervané, naivní a nepochopené dušičky vcítit, včetně jejího jednání. Jó, základka, pár situací bych určitě ráda změnila, ale vrátit čas jde zatím jen ve sci-fi..

Pět let mladší Kim od seriálu Most a já jen mrkala na drát. Tady vypadal o deset let mladší a když sprintoval, tak jsem nevěřícně kroutila hlavou. Asi mu ty drogy daly zabrat :-) Výborná kamera, atmosféra, herci, pitomý drogy versus prachy a všudypřitomný stres. Jo, tak takhle to asi nějak chodí, věřila jsem jim, takže podle toho jim to napálím. A Madse jsem taky skoro nepoznala.

Na Vivian a Edwarda asi nikdy nezapomenu. Nevím jak kdo, ale myslím, že mnozí z nás tu pohádku viděli xxxkrát. A takovým filmům dám bez váhání plnou palbu. Je jasné, že dnešníma očima bych ten film hodnotila jinak, ale tenkrát jsem ho baštila se vším všudy....ach ty svině klouzavý...to používám při některých situacích i dnes. Je to kultovka, která nezapadne, děj se co děj.

Grbavica ve mně okamžitě evokovala jiný film, kde jsou hlavními postavami také ženy ze Sarajeva - Jako bych tam nebyla. V tomhle případě se jedná o Esmu a její nezáviděníhodnou situaci nejen, co se pracovních příležitostí týká, ale i jejího vztahu a postoji k Sáře. Sára to cítí a vše vyvrcholí v situaci, který se stává dost velkým problémem, jak financovat její školní výlet. Získání slevy na tento výlet je přece tak jednoduchá záležitost, stačí mít jen ten jeden dost podstatný doklad. Můžu říct, že jsem Sáru chvíli litovala a za chvíli bych jí seřezala jak nezralé žito, omlouval jí pouze její teenagerský věk a absence otce. A z Esmy na mě čišel ten smutek, vnitřní osamělost, pro mě později pochopitelná nechuť k jejímu večernímu zaměstnání, touha po něze, lásce a pochopení, zcela uvěřitelně. Závěr byl strhující a šokující, ale já jsem Esmu se vším všudy chápala. Pro Sáru to bylo možná kruté a bolestné, ale v tu chvíli to bylo na místě a pro Esmu to byla svým způsobem osvobozující chvíle.

S určitostí vím, že si tu dobu nedovedu ani v nejmenším představit, ale taky s určitostí vím, že Marie.Louise se nerozhodla zrovna tím nejlepším způsobem svojí situaci vyřešit. Z celého příběhu je jasně patrné, že smysl pro zodpovědnost si vysvětlila tak trochu po svém. Její touhy, sny a přání si nakonec začala plnit s velkou dávkou naivity, že se to snad obejde bez výrazných následků a potažmo ani svědomí ji moc neoslovovalo. A doba ve které se vše odehrávalo, nebyla zrovna nakloněná k tomu, aby její prohřešky prošly jen několikaletým žalářem. A jak už tady jeden uživatel píše, ona byla ideální obětní beránek. A jak mně bylo ve filmu s podobným tématem Vera Drake hlavní představitelky trochu líto, tak tady jsem měla silně protichůdné pocity k Marii a to určitě svědčí i o velmi dobrých hereckých kvalitách Isabelle Huppert.

Rozjezd byl skutečně nesmírně pomalý a než na to konečně trochu dupnuli, tak jsem myslela, že to snad vzdám. Jistě, že jsem do toho šla opět kvůli Madsovi, který do toho dal snad celý svůj um, ale stejně to můj průměrný dojem a ještě navíc s hodně ementálově děravým scénářem nezachránilo. A to celé zabalené do příšerného dabingu, takže víc než trojku nedám ani náhodou. A to je ta jedna hvězda navíc za Madse a za závěrečnou tečku.

Zdaleka jsem netušila, že dokument o pilotovi formule může být tak emocionální rozbuška, že na konci budu mít sevřený hrdlo a slzy mně potečou po tvářích jak hrách. Vynikající dokument o člověku, který věřil v Boha, ale nevěřil ve svojí nesmrtelnost. Co o sobě řekl? Tohle je můj cíl. Můj úkol. Má vášeň. Můj život...........žel i jeho smrt. Za poslední dobu, co jsem měla možnost vidět, to byl jeden z nejlepších a nejsmutnějších sportovních dokumentů a já se vůbec nedivím, že zanechal tolik šrámů na duších jeho fanoušků. Přidávám se k nim.

Dalo by se říct, že je to všechno možné, někde v hlavě nastane zkrat a pak se může stát chování člověka naprosto neadekvátní a zvrhlé. Tady v těch třech příbězích, které spolu zdánlivě vzájemně nesouvisely, byly hnány až do extrému v explicitě násilí a já marně přemýšlím o tom, proč to hnala Eva až tak do krajnosti. Jinak po herecké stránce to bylo skvělé, tam nemám jediný problém a kamera, včetně sterilní studené atmosféry ve kterém se příběhy odehrávaly se taky povedla. Takže když to na závěr trochu odlehčím, dávejte pánové pozor na to, co ve vás dříme. Aksel zkrátka umí, jinak je to depka jak Brno.