dzej dzej

Film jsem videl v Mexico City, dva dny pred navstevou davnych mayskch mest nepopsatelne bohatosti a vyspelosti. V teple domova by clovek leccos odpustil, ale tady stale zije odkaz uzasne mayske civilizace. Mel Gibson je natvrdly hlupak bez jakychkoliv historickych znalosti, bez soudnosti a taktu. Aby ho sam velky Quetzalcoatl spral!

Film pro všechny, kteří bez váhání označí Vídeň za své osudové město...

Po mdlé jedničce rozhodný posun k lepšímu. Zpomalení tempa filmu velmi prospělo - druhý Spiderman je v mnoha momentech dokonale "vážný" film s trpícím přirozeným nadpřirozeným hrdinou. Osamocení výjimečného hrdiny, jehož volný čas, osobní ambice, milostný život a přátelé jsou rozmetáni nutností sloužit spoelčnosti/lidstvu sice dokonale reflektuje Nolanův Batman Begins, ale ani SM2 nezůstává moc pozadu. Peripetie Petera Parkera jsou navíc umně špikovány scénami a gagy dehonestujícími spidermanovskou legendu (viz scéna ve výtahu a monolog o těsnosti SM kostýmu). Posun celé série ztělesňuje i Dr. Octopus, který je po mizerném Green Goblinovi opět tím pravým ďábelským záporákem.

Velmi klidně artikulovaný film ve kterém téměř každý záběr obsahuje ozvláštňující vizuální nápad, již samotná vytříbená kompozice mizanscény je silným zážitkem. Comicsové superhrdinské téma je dovedně a nenápadně propojováno s biblickými aluzemi. Osamělost výjimečného superhrdiny, jehož osobní život, štěstí a touhy jsou podřízeny vyšším účelům (tuto prázdnotu skrytou pod kostýmem dobře reflektuje Spiderman 2 a především Batman Begins) v mnoha ohledech souzní se samotou a pochybnostmi Ježíše Krista. Biblická symbolika proniká na povrch nejen ve jménech postav (hlavní hrdina David, jeho syn Josef, křehký prorok Eliáš), ale především v postupujícím příběhu. Po nedobrovolném křestu ve školním bazénu si David skrz přežité havárie (tj. moderní zázraky) a pomoc Eliase i syna uvědomuje vlastní výjimečnost i odpovědnost z ní vyplývající. Ve vrcholné scéně na nádraží pak v bundě s příznačným nápisem Security (ochrana), prochází se spasitelským gestem mezi lidmi a vidí všechny jejich hříchy. Superhrdina nebo mesiáš, ďábelský padouch nebo Jidáš – různě variace na věčný příběh strachu, samoty a konfrontace dobra se zlem…

Celovečerní stopáž = mírný pokles frekvence gagů, originálních nápadů a citací, přesto o parník lepší než všechny velebené 3D animované opusy. Pikatní zeleninové téma, nové vynálezy, suchý slovní anglický humor, odkazy na řadu klasických filmů (King Kong...) speciální (manželský?) vztah W+G, úžasně tvárná plastelína... další poctivý a báječný počin od Aaardman animation.

Druhý tripový výlet Terryho Gilliama. Zatímco Strach a hnus v Las Vegas představoval manickou fází tripu, Krajina přílivu je temnou depresivní polovinou jízdy (viz. např. přelidněnost hazardpole Las vegas vs samota opuštěného venkova). Drogové rauše otce a matky souzní s temnou patologickou fantazií malé hrdinky Jelizy-Rose. Krajinu přílivu lze vnímat mj. jako rekviem za dětskou fantazii - nejen pro její temnou deformaci u Jelizy-Rose, ale také pro její absolutní ztrátu ve světě dospělých. Všechny dospělé postavy fimu se se ztrátou fantazie nedokáží vyrovnat a snaží se jí uměle navodit drogami nebo nahradit obbsesemi či fetišem. V šíleném světě Krajiny přílivu tak Jeliza-Rose na půdorysu pohádkového příběhu (smrt rodičů v úvodu, postupné potkávání bizarních postav a kontakt s nimi, vnitřní cesta hrdinky...) prochází za pomocí schizofrenních dětských her těžko identifikovatelným časem a prostorem a stále silněji zpívá labutí píseň svého dětství. Krajina přílivu je bohužel přliš v zajetí narativní i formální subjektivnosti, stejně jako v umanuté fixaci na hlavní hrdnínku. Je to zvláštní, ale film přeplněný (zvrácenou) fantazií je velmi nudný a nestravitelný. Gilliam možná až příliš rozeznívá temné stránky duše, divák se podvědomě brání a hledá únik z takto definivaného filmového světa. Možná se mu tento experiment pouze vymknul z rukou... PS - opuštěný dům a vycpaná zvířátka = krásný odkaz na Hitchcockovo Psycho.

Nešvar Pixar-filmů a ostatních 3D-animation-filmů opět naplno v akci... Je to pro děti nebo pro dospělé? Děti jsou bez pochyby spokojené - antrompomorfizace plechových hrdinů spolehlivě funguje a zejména u kluků vede k bezpečné identifikaci s hrdiny příběhu. U zkušeného dospělého diváka je to už horší - dojem z Aut neodvratně kazí vlezlé sentimentální moralizování stejně jako plochoučké postavičky a předvídatelný příběh. Auta jsou precizní technicky a perfektní pro děti - tvůrci z Pixaru jim lišácky servírují postmoderní bajku se symboly konzumní společnosti v hlavní roli (v orientaci na věci, kterým je vdechnut život navazují Auta na Toy Story), odrostlému divákovi musí zákonitě dřívě nebo později začít chybět všechno co dělá film filmem - hrdinové, silný příběh, mystérium, moment překvapení a punc nezapomenutelnosti.

Nejlepší pohádka na trhu. Ve společnosti zbytečně přeceňovaných Tří oříšků pro Popelku a Pyšných princezen svým jemným morálním poslestvím, brilantní hudbou a chytrým humorem jednoznačně vyčnívá… „Hergot donnerwetter krucajselement!!! Zlomil jsem si šavli!“

Může být něco horšího než 1) být průměrný 2) uvědomovat si to (tj. být schopen rozpoznat nadprůměrnost druhých)? A nemyslím to zrovna jako záměrně dramaticky vystavěný kontrast Salieri vs Mozart, ale jako obecný životní problém, který tento film (kromě mnoha jiného) mrazivě vystihuje...

Kardinální otázka Goyových příznaků zní možná sprostě (nebo přinejmenším překvapivě), ale v celém fimu se neustále vrací: „Kdo je kurva?“. Trojice hrdinů je smýkána krutě ironickými dějinami v jasně definovaných pozicích. Goya funguje jako pozorovatel a zároveň zapisovatel – pozoruje chod času a zapisuje jej pomocí svých maleb. Linka jeho příběhu je rovná, jeho postava není vystavena žádným dramatickým zvratům (je Francisco Goya kurva když svým malováním slouží za peníze jakémukoliv režimu?). Zatímco Goya je i přes překotné historické události stále „nahoře“, dívka Inés se stává obětí dějin vláčenou skrz převraty, revoluce a masakry vstříc šílenství (jehož příčinou je především ztráta kontaktu s dcerou, která se živí jako… prostitutka). Hlavním hrdinou je pak páter Lorenzo - dokonalý oportunista, střídavě nahoře a dole, lákaný mocí a lákající moc (záporný hrdina, zlý člověk, či kurva, chcete-li). Formanovo americké téma výjimečného hrdiny a jeho konfliktu s představiteli společenské moci je v Goyových přízracích převráceno naruby – hlavním hrdinou není Goya (film nepopisuje jeho uměleckou osobnost či proces jeho tvorby) ale Lorenzo, který představuje právě onen princip moci, se kterým předchozí Formanovi hrdinové neustále bojovali. Hrdinové filmu připomínají postavy z Goyových Caprichos – hříšné, zmatené a ztracené existence. Stejně ztracený je bohužel i celý film, který se točí v kruhu neustálého převracení a relativizování všeho a všech a jednoznačně postrádá jednotnost výrazu a jasné vědomí co je potřeba sdělit, které jsou tolik typické pro vrcholné Formanovy filmy. Divák tak na kardinální otázku vlastně nedostane odpověď a když, tak odpověď nejasnou a generalizující: „Všichni, někdo více, někdo méně, někdo dříve, někdo později, nakonec stejně všichni.“ Goyovy přízraky tak představují odklon od režisérovy koncepce postupně budované všemi předchozími filmy stejně jako odklon od jeho humanismu a víry v lidské schopnosti (tlumočené osudy „těch velkých“).