HonzaBez

"Kůň je někdy skoro tak důležitý jako žena..." Renesanční doba si žádá krásné a důvtipné ženy (Božidara Turzonová i Magda Vašáryová) i povznášející hudbu (Zdeněk Liška). Muži (Kopecký i Sovák) jsou tedy maličko vypelichaní a taky trošku "oslové". Ale jen trošku, aby se člověk na jejich účet mohl trošku pobavit (viz zejména druhá povídka). Jiří Krejčík udělal jinak vše proto, aby i v českých lokacích dal oběma povídkám odpovídající nádech své (tj. renesanční) doby (viz třeba skvělé kostýmy Theodora Pištěka).

"Ve filmu se nikdy nestřílí doopravdy:" V tom protektorátním filmu se v případě herečky Anny Letenské vskutku doopravdy "střílelo". Pokus o jakousi variaci na tento osud se Františkovi Filipovi vcelku povedl. Velkou zásluhu na tom má Jiřina Bohdalová, která je v tom filmu Letenské docela podobná. Uplatnila zde přitom jak něco málo ze své typicky rozverné polohy (pří scénách z natáčení), tak ale především tu méně známou dramatikou polohu. Výborně ji přitom sekundují Martin Růžek a především pak Radoslav Brzobohatý. Celkově tedy po herecké i režijní stránce nemám co vytknout. A tak mi nezbývá než jen upozornit na jisté historické nepřesnosti. Jednak Letenská (oproti filmu) poslední scénu filmu dotočila. A pak taky v úvodním titulku bylo uvedeno, že se onen příběh odehrává až v roce 1944, ovšem v jednom dialogu je zas zmínka o bitvě u Stalingradu, která proběhla již v roce 1942. Přitom právě v tomto roce se onen tragický příběh Letenské doopravdy stal. PS: Vzhlédnuto jako připomínka 85 let od začátku nacistické okupace v březnu 1939. 

"Kudy vedou barikády?" Petr Zelenka byl vždy hodně originální režisér, to však neznamená, že jsem pochopil, na jaké straně barikády v případě tohoto filmu stojí a proč ho vlastně natočil. Chce se připomínkou skandálního chování Bushovy administrativy v Iráku vymezit vůči současné západní/ euroamerické společnosti? Chce se vysmívat fenoménu politických "mesiášů", kteří se snaží tuto demokratickou společnost rozložit zevnitř? Postava leteckého navigátora Pavel (Kryštof Hádek) mi ze scenáristického hlediska přišla jen stěží uvěřitelná. Idealista co se chová jako magor? No nevím. A pitvořící Mádl to bylo jako co?

"Když začnou noviny zveřejnovat vše, způsobí anarchii." Téma svobody tisku v konfrontaci se zkorumpovanými politiky je obecně určitě silné, ačkoliv se obávám, že v dnešní době sociálních médií, kdy už pravda vlastně nikoho nezajímá, zas ne tak aktuální. Mě každopádně poněkud rozčiloval hlavní hrdina, co se furt "schovává za ženský". Jako, aby ten rozlet novináře Dolanneta byl do značné míry postaven čistě na tom, že že se kolem něj furt točí nějaké ženy, co po něm lační, to fakt nevím, zda je úplně ideální scénář. A že to celé skončilo, jak skončilo, to snad muselo být od začátku všem jasné. Dost předvídatelný (ač smutný) konec. A pak musím ještě okomentovat hudbu. Onen výrazný hudební motiv (hraný zejména na trubku) je sám o sobě určitě velmi působivý, ale ne ke všem scénám, v nichž zazníval, se podle mě hodil. I sebekrásnější motiv opakovaný furt dokola se člověku jednou omrzí.

"Takový je život. Bohatství i chudoba je od Boha, odjakživa....X To je ozvěna z kostela. To nebyl Bůh, co rozdělil svět na bohatý a chudý, ale lidí. Člověk z kamene." Jestli mě na tomto přeci jen poněkud ideologicky zabarveném filmu (viz poukaz na to, že co bohatý to kolaborant) něco překvapilo, tak to byla pasáž, v němž kněz apeluje na věřící, aby si uvědomili, že "ztratí-li člověk svoji víru, je pohřben zaživa". Ve své době to asi mohlo vyznít jako výsměch zpátečnické církve, na mě dnes ale ten výsek kázání vesnického kněze poměrně silně zapůsobil, protože obsahuje opravdu nosné myšlenky ("člověk může oslepnout, ohluchnout a oněmět, ale pořád je člověkem... nejlidštější spravedlnost, je spravedlnost boží, vždy právě pro tu spravedlnost ukřižovali syna božího...").  Zajímavý mi ale jinak přišel i celkový koncept dvou časových rovin filmu, které se nakonec propojí. A pěknou tečku tomu dávají závěrečná slova primáře: "Zachraňovali jsme život a nevíme komu. – Jak to, že nevíme komu? No přece člověku...." No nebýt té ideologické linky, možná bych i jednu hvězdičku přidal.

Může být něco víc než slavit vlastní svatbu? Dle autorů této televizní inscenace z vesnického prostředí zasazené do času těsně přes "vítězným únorem" 1948 zřejmě ano. Docela mi bylo mladé Vendulky (Zlata Adamovská) líto, že ji její nastávající (Jan Hrušínský) "vyměnil" za schůzování v obecním "akčním výboru", v němž komunisté připravovali převzetí moci. A taky jsem dost koukal na to, co za divné móresy tehdy na vesnici panovaly, že se na národním výboru pořádaly hromadné svatby (hned tří novomanželských párů najednou). Filmu vévodí dvojice dědků (Pešek a Sklenčka), co se spolu porůznu hašteří a pak zas usmiřují. Některé ty jejich výstupy jsou přitom vcelku roztomilé. Zvláště postava hokynáře Ryndy (Pešek), který nové době vůbec nerozumí, ale přesto se snaží mít pro ni pochopení, je docela i pěkně napsaná. Co oceňuji, že inscenace končí v osobní lince příběhu vcelku otevřeně a není zde jakkoliv zvýrazněno ono konečné vítězství komunistů (ač jej tušíme ve chvíli, kdy dojde do chalupy vzkaz, že už děda Kašpar nemusí jet v koněm do dolu). Ono vyústění mi ale celkově přišlo poněkud banální.

Albatros je za mě zajímavý už jen tím politickým rozměrem. A nejde jen o to, že se ten celý příběh o noční honičce policie na uprchlého vězně, odehrává na pozadí jedné volební kampaně a my tak můžeme vedle hlavní dějové linky (v níž thriller střídá romanci) sledovat i střet dvou politických rivalů (a jejich podporovatelů).  Zajímavá je třeba i scéna, kdy jeden z těchto politiků (a shodou okolností i otec oné rukojmí Pauly) v jednu chvíli říká, že "moc je jako orgasmus, co trvá celý den." Těžko jinak říct, zda konec mohl dopadnout méně tísnivě, než jak dopadl. Přiznám se, že jsem něco takového od jisté chvíle spíš i čekal. Zajímavé možná je, že i v tom konci vlastně dominuje politika.

"Nemohu s ním žít, no nejsem dost silná na to, abych žila bez něj..."  Kdyby tato replika nezazněla až v samotném konci tohoto francouzského snímku, možná bychom mohli mít pocit, že sledujeme nějaký romantický kus. My však máme tu čest sledovat opravdu dusné krimi drama, v němž hlavní postava jedná až neuvěřitelně chladně, skoro jakoby bez emocí. Jen jeho vnitřní dialogy nám trošku odkrývají jeho nitro. Těch se však divák dočká až po asi 20 minutách filmu, které proběhnou téměř beze slov. Odstranit mrtvolu není jen tak, ale i přesto je docela fascinující, že tomu režie dokáže věnovat takový čas, aniž by se člověk u toho jakkoliv nudil. Nenudil jsem se ani na okamžik, neboť vlastně až těšně před koncem se člověk dozví, proč musel ředitel Decrey odklízet tu mrtvolu a kdo byl ve skutečnosti vrah. A když už se zdá, že vše směřuje k romantickému konci, vloudí se do děje v domě manželů Decrey jedna chybička....malá, ale fatální. Takový konec jsem tak vskutku nečekal. I proto opravdu velká spokojenost.

Tento francouzský noir film je zajímavý hlavně svoji uvolněnou atmosférou nočního Manhattanu, kterou vedle neonu a dýmu dotváří skvělá jazzová hudba. A pak ještě těmi samotnými americkými kulisami. Asi si neuvědomuji, že se by v nějakém francouzském filmu, co jsem viděl, tolik mluvilo anglicky. Samotný příběh (resp. jeho vyústění) o  dvou novinářích pátrajících pod pláštíkem noci po osudu francouzského zástupce v OSN mi přišel spíše průměrný, ale za tu skvělou atmosféru přidávám čtvrtou hvězdu.

Hodně zvláštní film. Přes ten vizuálně noirový úvod (lákání dívek do auta), má člověk povětšinou pocit, že sleduje příjemně rozverný až romantický film v kulisách (povětšinou) noční Paříže. Hodně tomu přitom pomáhá vcelku typická francouzská hudba. A pak se stane něco, co se nemělo stát (ač po tom vysloveném varování o známém pařížském škrtiči z třicátých let jsem něco zlověstného začal tušit). Šílené na tom celém závěru však je, že Claude Chabrol se tváří, jako by se nic vlastně nestalo a do posledních vteřin filmu dá naprosto kouzelný záběr do krásných a rozzářených očí tančící Clotilde Joano doprovázený poetickou melodií.  Filmařsky navýsost kouzelné, ale s ohledem na to, co dané situaci předcházelo, se mi to trošku hůře vstřebávalo.