klukluka

Dnes jsem prožil báječnej večer s Denzelem Washingtonem a jeho třemi vyrovnávacími góly. To prý v překladu mimo jiné znamená slovo equalizer. Jednička je báječná, dvojka o poznání slabší, ale pořád ještě nadstandard a trojka představuje úpadek. Z úcty k DW jí dám 3 pecky, ale do té třetí se musím trochu nutit a původně jsem ji tomu dát nehodlal. Vadilo mi, že se to po vystřílené sicilské farmě tak vleklo (ta rehabilitační pasáž). Napotřetí už se z toho pochopitelně taky vytratil moment překvapení, to je bolest sequelů, za to jsou další mínusový body, protože nepřišli s ničím, čím by to nám divákům vynahradili. Moment, kdy se z imobilního důchodce na dovči stal konečně znovu vraždící superhrdina, pro mě byl tentokrát vysloveně zklamáním, rozhodná scéna ve sklepní restauraci byla uhozená. Moc se mi líbila ústřední lokace, ale to v hodnocení akčního filmu příliš nezohledňuju- navíc už tuhle berličku nadužívali. Vynaloženého času nelituji, s DW je mi fajn, má v sobě (vždycky) cosi magickýho, ale myslím si, že ten slabší scénář bez velkýho humbuku padá tak trochu i na jeho starou hlavu, respektive na unavený tělo osmašedesátníka, kterej je ale i tak pořád v obdivuhodné kondici a s trochou naivity mu lze věřit, že sám napravil celej jih Itálie, aby už tady carabiniéři a Corrado Cattani nikdy neměli žádnou práci.

Viděl jsem už asi 90 dílů a všechny byly hrozný. Tuhle větu jsem si vypůjčil ze 14. epizody, která byla stejně jako většina z těch celkem dvaadvaceti protkaná skvělýma gegama, jejichž vynalézavost mě nepřestává udivovat. Co za vtipný lidi tohle vymýšlí? Jak je možný, držet tu pomyslnou laťku pořád takhle vysoko? Ta jedna pecka chybí jen proto, že už jsem z toho trochu uondanej, že už tomu nevěnuji absolutní pozornost. Ale vím, že mi snídaně bez Brooklyn 99 budou chybět…

Běda mužům, kterým žena vládne. Pan Vichr i jeho případný předobraz je pro mě jasnej adept na seppuku. Ztratil toho MOC, dostal míň, než nic. Ohromně se mi to líbilo, konec (poslední věta z úst Pavla Baťka) mě totálně rozsekal. Výborný, výborný, výborný!

V nějaké profi recenzi jsem si přečetl, že dílo srovnatelných kvalit se v ČR natočí jednou za 10 let. Já je tomu filmu neupírám, některých jsem si i vědom. Zároveň jsem si ale vědom toho, že podobně laděných věcí už jsem viděl X, že to na mě působilo klišovitě, že jsem v tom nacházel lapsy (získat zpět byt darovaný mentálně nemocnou paní by pro doktora práv neměl být nejmenší problém, stejně tak by pro solventního člověka neměl být problém sehnat pro nemocnou matku ústavní péči), že mi to přišlo poměrně nezajímavý, málo uvěřitelný, zdlouhavý a celkem laciný. Navíc mám velice nerad exekutory a na poctivé NEVĚŘÍM (!!!). Zkrátka mě tenhle film se dvěma gramatickými chybami ve dvouslovném názvu (alespoň si myslím, že v něm jsou) nenadchnul. A hodně mě těší jediná věc: že nemusím chodit do kina s tím profi recenzentem, co si z Tancuj Matyldo cvrknul do kalhot. Jenom bychom se kvůli tomu navzájem rozčilovali.

Měli si víc pohrát s castingem- místo Dansona by se mi v té roli líbil někdo, kdo se Lemmonovi aspoň trochu typově podobá. V Hollywoodu by to nemusel být až takovej problém. Jinak ten vcelku banální příběh opět ozvláštnili jakousi vzácnou diagnózou. Rozšířili mi tím obzory, ale přišlo mi to zbytečný. Už jen to synovo odhodlání být tátovi nablízku v posledních měsících jeho života na úkor všeho ostatního je samo o sobě dostatečně nevšední a mně osobně by to na film stačilo.

Slunce, seno, teambuilding. To zbabělý dementi před filmem vnímám jako výraz největšího pohrdání všem, kdo tomu dají lepší hodnocení, než odpad! Dopadlo by to stejně i bez nápovědy. P.S.: Osobně jsem se kdysi přesvědčil o tom, že si Anna Polívková zakládá na vlastní důstojnosti. Má na ni ale ještě nárok?

Nevím, jestli si zaslzím rád (viz úvodní text k této epizodě), ale zaslzel jsem si (a ne málo). Moje první (náhodné) setkání s Plným hnízdem nezůstane setkáním posledním.

Zatímco v první sérce se nevážně pojímala vážná témata (výpověď ze zaměstnání a obtíže při hledání nového, nevěry, rozpad manželství, nespokojenost ve vztazích, porozvodové trauma…), druhá sérka je, co se tematiky týče, mnohem odlehčenější. Řeší se hlavně partnerské vztahy, sex, gendery a korektnost. Sklouzává to až ke grotesce, s realitou už to kolikrát nemá nic společného. Jako způsob, jak v dobrém rozmaru prožít večer, to ale funguje výborně. Evokuje mi to italskou trilogii Moji přátelé z přelomu sedmdesátek/ osmdesátek. Tehdy stačilo na diváky vystrčit prdel, tady toho kvůli nám musí hlavní hrdinové podstoupit mnohem víc. Nikdo z nich se ale neshodil tak, aby se už nemohl objevit v případné třetí sérii. Mám dojem, že už na ní vyšívají a já se na ni rád podívám. Kecám. Vysloveně se na ni těším.

Jsem jasná cílovka- bílej heterosexuální chlap z vyspělejší části Evropy 45+. Klidně by mě k sobě mohli přibrat- Raúl, Santiago, Pedro, Luis a teď nově ještě Michal. Když na ně koukám v televizi, tak se celkem bavím, protože i strašně smutný věci jsou tady pojatý jakože vtipně a s nadhledem. Naživo bych se s nimi ale v té naší partě utrápil. Protože to, co se těm chlapům děje, to žádný vtipný východiska a příhody nejsou. To je přehlídka životních karambolů. A já, snad že se těm nešťastníkům lehce podobám, se v některých těch průšvizích nacházím a asi si to neužívám tak, jak to autoři zamýšleli. Není to pro mě chichichacha, ale čím dál víc spíš bůhehe. Takže tak.

Končím po pár dílech první sérky, neb mě to neba.