Artran

Irritation Game.

Goro mstitel.

Působivé. Avšak víc jako záznam narůstajícího vyčerpání a zoufalství lidí, kteří se ztratí v lesích mimo civilizaci (zdravím Gus Van Santova Gerryho), než jako historka o čarodějnici, byť obé se ve filmu doplňuje. Škoda, že nejsou některé úkazy více ambivalentní a není možné je všechny vysvětlit (i) jako paranoiu postav. Také by si film zasloužil o něco fotogeničtější lesní prostředí, které někdy vypadá jako křoví kolem Prahy. Herci nicméně působí mnohem autentičtěji, než je tomu např. v Cloverfield. Překvapivě jeden z hororů, u kterého jsem se necítil pitomě.

Scéna s otčenášem je k nezapacení :)

Je mi naprostou záhadou, kde se v téhle komorní komiksovce utopilo těch 122 miliónů. Troška drbů: https://www.youtube.com/watch?v=97hBpwl582Y.

Kdyby mi to tak nekazily ty popcornové postavy, pak bych byl s ohledem na úsporně zobrazenou metaforu naznačenou názvem náchylný i k vyššímu hodnocení. Škoda.

Zjednodušený pohled na složitou problematiku se zhypnotizovanými herci navrch (bohužel, tohle není Srdce ze skla).

"Byla jste lidská bytost, která se domáhá svého práva, a víc než to, byla jste žena, která se domáhá svého práva. Dá se tím všechno omluvit? Kdyby šli dva muži chodbičkou vlaku a dívali se po ženách, myslíte, že by se nad tím někdo pozastavil? Nebo kdyby nějaký muž vedl takový život jako vy? A příběh paní H. by byl navýsost banální, kdybyste byla muž, a ten, koho byste dobývala, by byla žena. Když muž z touhy opouští děti, jen nad tím pokrčíme rameny, ale jako žena na sebe musíte vzít břímě viny, které se z vás nikdy nesejme. [...] Bránila jste se proti mužskému pohlaví, které utlačuje a mrzačí a zabíjí vás a miliardy žen ve jménu náboženství, etiky a bůhví čeho."_____ Kdyby výše uvedené bylo zobrazeno autenticky, kdyby Trier byl trpělivý pozorovatel a nikoli prvoplánový provokatér, nebyla by Nymfomanka pouhým konstruktem, který nakonec podvrací samotný záměr. Trier hájí ženu, která je pro něj jen abstraktní ideou. Postavy jsou teze, které v zásadě utvářejí film jako života zhusta zbavenou intelektuální hru na interpretaci. Nymfomanka je na jednu stranu sofistikovaná, na druhou stranu neuvěřitelně povrchní. Jistě, někdy i protest samotný může mít svoji sílu a můžu si myslet, že by Trier s Flaubertem prohlásil "Joe jsem já", jenže na rozdíl od Flauberta je Trier příliš uzavřen v slonovinové věži své hlavy a Nymfomanka tudíž zůstane jen nabubřelým ozvukem jeho ega. I postmoderna se musí nakonec kořit životu. Komentovat jednotlivé pasáže (a že právě o ty má jít!) včetně logicky uzavřeného závěru (Joe je symbol totální svobody) je zcela zbytečné. Neříkají totiž v zásadě vůbec nic. A pokud ano, pak je to natolik zbastardizováno, že dám raději přednost jinému umělci s vyzrálou vizí, který nemá potřebu si před divákem stále na něco hrát.

https://www.youtube.com/watch?v=VnYDrs2ykcI

Napadá mne srovnání s Flash Gordonem. A na toho to nemá ani náhodou. To je skutečný camp!