nash.

Nehledal jsem osudovost, složité charaktery ani komplikované psychodrama s nějakým hlubokým přesahem. Chtěl jsem po náročném dni nějakou nenáročnou, svižnou a pokud možno pořádně přepálenou akční zábavu, u které bych mohl nechat mozek odpočívat. A přesně to jsem dostal. Béčko natočené jako áčkově opulentní podívaná, která připomíná mix bondovek a Komanda (vsadím se, že Chris Evans má Bennetta dobře nastudovaného, a to včetně knírku). Odsýpá to, bavil jsem se a ani chvíli nenudil (no možná při závěrečném pošťuchování u kašny, které už mi přišlo zbytečné). A k tomu jako bonus Praha. Za mě paráda.

Po skvělém Orient Expressu spíše zklamání. Marně jsem totiž doufal v podobně vymazlenou lahůdku. Přitom to tak mohlo být, kdyby si Brannagh odpustil zbytečný, s příběhem nijak nesouvisející úvod, a při natáčení hleděl spíš do scénáře, než do seznamu, ze kterého si postupně odškrtává černochy, lesby, mezirasové vztahy a další povinné položky progresivního woke díla, ze kterého by se nejspíš i distingovaná Agatha pozvracela. Na kvalitě příběhu nepřidá ani jeho zjednodušení na úroveň pochopitelnou i pro intelektuálně méně zdatné jedince. Takže tu sice máme parádně navozenou atmosféru, ale místo pátrání a poirotovské dedukce jen předlouhý představovací rozjezd s náznaky, a po zločinu, na který se čeká snad hodinu, rychlé polopatické shrnutí motivů všech podezřelých a vzápětí odhalení pachatele, snad v obavě, aby divák nemusel čekat moc dlouho a nezačal v mobilu lovit třeskutě vtipná videa z tiktoku.

Bylo to jako takový trochu plytký Woke Pleasantville, ze kterého mám rozporuplné pocity. U první půlky převládalo nadšení. Smršť skvělých vtípků a vymazlených bárbínovských detailů i nápad propojení pocitů a výprava „musíš najít tu, která si s tebou hraje“, i náslecná konfrontace reálného a bárbínovského světa, to všechno super s atakem na plný počet hvězdiček. Jenže pak byl zřejmě scénáristka zlikvidován nějakou feministickou bojůvkou, která zbytek scénáře nahradila agitkou o zlých Kenech a osvobozeneckém boji zotročených Bárbín. Tam, kde před lety Pleasentville přinesl parádní emocemi nabitý příběh o svobodě, o touhách a předsudcích, o probuzení a krásách života v alegorii černobílého/barevného světa, tam Barbie trapně selhává, a místo emocí, katarze nebo pozitivního vyznění nabízí jen tunu místy dětinské, místy buranské a nenávistné propagandy.

Když Santa McClane při nadělování dárků uvízne v domě, kde banda lupičů drží jako rukojmí bandu zpovykaných pracháčů a jednu holčičku, která sice na jeho seznamu figuruje v kolonce hodných, ale nemá problém vyrobit pasti mnohem brutálnější než Kevin, je naděje, že nastanou Vánoce krvavé a veselé. A taky že ano. Tenhle mix Smrtonosné pasti, Sám doma a klasického vánočního santaclausovského příběhu, nabízí nejen špetku vánoční nálady, ale především zábavně brutální vybíjenou, ve které se smrtící zbraní může stát nejen vánoční hvězda, ale třeba i cukrová tyčinka. Což je v záplavě těch vánočních cukrkandlů příjemně osvěžující. A David Harbour jako naštvaný Santa nemá chybu.

Banální, ale vlastně nadčasový příběh. Zaměstnaný muž, znuděná žena, které nestačí jen láska a to, že se o ni muž stará, takže si najde milence. Zajímavé kontrastem stále aktuálního příběhu zasazeného do kulis světa před téměř sto lety. Triviální děj ozvláštní mladá začínající Mandlová, záběry z pražských ulic 30tých let a také zajímavé dobové interiéry.

Je smutné sledovat neschopnost českých filmařů natočit zábavný pohodový film, který by bylo možno ohodnotit jako povedený. Křeč, trapnost, nuda ať už je řeč o scénáři, režii nebo hereckých výkonech. Jeden Čermák, občas jedna Sedláčková a to, že se místy v tom blátě blýskne drobný zábavný moment, to bohužel nezachrání. Občas si říkám jestli to zúčastnění opravdu nevidí nebo je jim fuk, jak žalostně zaostávají za scénáristy, režiséry, herci ať těmi prvorepublikovými nebo těmi, kteří točili filmy v 60. letech, ale dokonce i ti, kteří točili v letech 80tých?

Nejsem znalec mangy a neviděl jsem Hru o oliheň, takže to pro mě bylo první setkání s tímto tématem a musím říct, že jsem asi nemohl zvolit lépe. Zejména druhá řada byla výborná. Téměř každý díl dokonalý, jeden totální psycho, druhý totální akce, třetí totální masakr. U jedné nedýcháte napětím, jiné citlivější jedinci proslzí. Je to brutální, nelítostné, nikdo si nemůže být jist životem, dokonce ani hlavní postavy, přesto se najde čas někdy překvapivé dialogy i čas představit osud i pocity většiny hlavních postav. Nechybí řada nečekaných zvratů, několik scén které fungují jako totální emocionální ždímačka. A jak už to u japonských filmů bývá, všechny holky nádherné, sympatické nebo zajímavé.

1 serie: Ačkoli je tu Jeff Bridges drsňák, že by před ním strachy zbledl i Liam Neeson, není to žádná výplachová akční jízda poskládaná z pyrotechniky, headshotů a mlátiček. Spíš bravurně rozehraná hra několika koček a několika myší, kde se to nejnapínavější odehrává během přestřelek slovních. Napětí by se dalo krájet, dialogy jsou hutné, nechybí několik zcela nečekaných zvratů a odhalení, a když na to přijde a dojde na akci, je brilantní, byť je spíš kořením a občasným zpestřením, které má v příběhu své logické místo a není tu jen na efekt. Bridgesova tvrďáka navíc jako dokonalý protipól skvěle vyvažuje John Lithgow, bez kterého by to vše bylo polovičním zážitkem.

To je tak, když má někdo výborný nápad na komplikovanou sci-fi detektivku, pořádně a nekompromisně to rozjede, výborným způsobem postupně odkrývá karty a motivace… a pak se mu to najednou rozpadne pod rukama a sesype, protože se ocitne ve slepé uličce a neví co dál. Proto po pěti výborných epizodách přichází nesmyslný závěr, který nedává smysl a všechno dobré spláchne do kanálu. Lahůdkový vizuál, kvalitní filmařina a netradiční kulisy to bohužel nezachrání.

Chudák Gardner se musí v hrobě obracet.