Marze

Dráha Pennova filmu je příznačná pro zámořskou nezávislou scénu. Útěk do divočiny stál patnáct milionů dolarů a za půl roku od své premiéry ve Státech vydělal jen osmnáct milionů. Zato projel řadu festivalů od Toronta přes Londýn až po Soluň .

Skládanka je to chytrá, byť její princip časové smyčky je obehraný; navíc skládanku, jejíž proporce se navzájem neruší. Triků, akce, řečí, vtipu, strachu, citu; všech přísad je tu tak akorát, aby děj nevázl a divákovy smysly se podělily o zážitek s mozkem. O zbytek se postará Tom Cruise, jemuž antihrdinové vyloženě sluší. Ovšem cílem vyprávění nejsou ani světové památky rozstřílené napadrť, ani proměna zábavně, leč velmi věrohodně vyplašeného civila v bojovníka; však také první jatka, která zažívá, se zjevně inspirovala slavným úvodem Spielbergova díla Zachraňte vojína Ryana. Ze smyčky, která jen párkrát zahrozí monotónním rytmem, film jednak odvozuje vítězství mravenčí úpornosti nad okázalým heroismem, jednak nenápadný humor postupně zevšednělé absurdity. Skutečnost, že i po sérii tréninků působí muž vedle své cvičitelky jako dřevo, patří k četným výrazům nevtíravé hravosti, které film povyšují nad běžnou modelovou situaci. Snad každá variace jednoho a téhož dne se v drobném detailu liší; skriptka by měla dostat  Oscara, protože uhlídat tolik rozličných nuancí musely být galeje.Ale vyplatily se, právě ty maličké odchylky udržují pozornost i tempo. Skalní znalci asi najdou logické nesrovnalosti, ale z pohledu běžného diváka stačí, že princip zápletky funguje. Pochopitelně se dostaví některá klišé, která zajímavou šarádu připodobní tuctovému standardu, počínaje něžnou chvilkou na sblížení dvojice a konče  akční podobou finále. I vesmírní útočníci účinkují děsivěji, dokud jen čeří hladinu, než když se vyrojí v plné kráse kříženců Vetřelce s Chobotnicemi z II. patra.

Režijně to není tak silný v kramflecích, ale originální nápad rozvíjený s hračičkářskou rozmařilostí vyloženě zasvítil v přemíře adaptací skutečných příběhů, tedy filmů bez nutné autorské fantazie. Naopak Ona staví právě na ní, a navíc s přirozenou lehkostí spojuje zdánlivě neslučitelné žánry: komedii, romanci a sci-fi. Zhrzený mimoň oddaný technickým hračkám samozřejmě neodolá nabídce operačního systému vyšší úrovně, čímž se ke slovu dostane Samantha - hlas neviditelné Scarlett Johanssonové, osobitě zbarvený a proměnlivý. Zprvu úslužně ochotný, pak zvídavý, mazlivý, podezíravý, vášnivý, dryáčnický, plačtivý - kdo by snad chtěl tohle dabovat, zasloužil by zbičovat. Ona líčí romanci nezvyklou, ale velice přirozenou. Čistou, neuspěchanou, komorní, důvěrnou, blízkou, potrhlou, pošetilou a navzdory humoru posmutnělou. Romanci založenou na základní lidské potřebě - aby mi někdo naslouchal, kdykoli to potřebuji.

Všechno je tu pro rodinnou kroniku, jejíž výjimečnost spočívá paradoxně v její obyčejnosti. Maminka čte dětem Harryho Pottera, tatínek, s nímž se rozešla, se tu a tam vynoří ze svých toulek, vezme potomky na výlet a káže jim o americké politice v Iráku. Babička, za níž se přestěhují, si drží od otce svých vnoučat při jeho návštěvách lehký odstup, nicméně žádné vášně nevybuchují, rodina se chová rozumně. Divák se sice podvědomě strachuje, kdy udeří nějaká katastrofa, ale s tak lacinými postupy Linklater nepracuje, stejně jako si vybírá raději všednodenní, často zábavné momentky nežli zprofanované rituální zastávky lidského života. Nelze zamlčet, že postupně se do vyprávění vkládá jistá monotónnost, kterou skoro tříhodinový rozsah filmu ještě podporuje. Přesto se Chlapectví konzumuje lehce, protože obratně mísí něhu, stesk, vtip a hlavně důvěrnou blízkost prožitku, jaký nosí v paměti každý.

V jediném snímku složil autor do mozaiky osudů předvánočního Londýna tolik nápaditých příběhů, že by klidně vystačily na pět slušných britských filmů a na deset českých. Když se připočte nádherně samozřejmá, vždy lehounce sebeironická noblesa ostrovních herců, divákovi je až líto, že se jich sešlo tolik, jeden lepší než druhý, a že si je nestačí pořádně vychutnat. Láska nebeská vůbec neskrývá, že chce být filmem takzvaně pozitivním, ale dokáže to bez ulepené cukrkandlové falše díky neselhávající metodě: jemně rozlítostnit - a okamžitě shodit humorem zpět na pevnou zem.

Film opisuje Forresta Gumpa. Staříka, postavu univerzální v její osamělosti i nezdolnosti, představí úvod rychle, prostě a čistě, včetně opatrných šouravých pohybů jeho rozhodného "útěku". Následné vyprávění se drží běžné metody, od groteskních milníků současné road movie odbíhá k neméně groteskním vzpomínkám a zase zpět. Že obsah má vskutku vtip, čtenář už ví, ovšem na plátně se lineární popis blíží spíše seriálu a více než ze stránek knihy ční z filmu jistá nepůvodnost. Tupí gangsteři či venkovští policajti jsou výbavou každé druhé krimikomedie, poradenské služby velikánům století podávali Forrest Gump i Jára Cimrman, doteky s absurditou dějin mají hrabalovský nádech typu Obsluhoval jsem anglického krále. Ani rozvážná, vyrovnaná, smířlivá rozšafnost hrdinových glosátorských postojů, z nichž promlouvá moudrost předků - Tak to bývá, tak to je - se neline z filmové pouti poprvé, stačí zmínit Příběh Alvina Straighta s vdovcem brázdícím Ameriku na traktůrku. Hlavně však na rozdíl od svých průraznějších kolegů Alvina Straighta i Forresta Gumpa nemá stařík cíl, za nímž by se vydal, k němuž by se upínal; jedno pozdní poznání mu film oproti knize upře, takže milé putování se stává poněkud monotónní. Nicméně na uvolněný večer nabitý usměvavou pozitivní náladou Stoletý stařík stačí bohatě i v kině. Předloze ovšem zůstává něco dlužen a momentky se Stalinem, Reaganem či slabomyslným Einsteinovým bratrem už taky nepřevrátí kinematografii naruby.

Citlivost. Fantazie. Vzrušení. Smích. Dojetí. Něha. Úžas. Moudrost. Čistota. To všechno v sobě nese film roku Vzhůru do oblak. Vyprávěné přirozeně a čistě, jakoby na jediný nádech, si diváka omotá kolem prstu. V záplavě žertů člověk málem neocení, že Vzhůru do oblak nabízí i výtvarnou podívanou. V půvabných měkkých barvách, jakoby zevnitř prozářených světýlkem pohádkové neskutečnosti. Submarino Dánsko 2010 110 minut Submarino se sice původního desatera nedrží doslova, nicméně hlásí se k němu úsporností slov, hudby i stylizace. Vládne tu syrová věcnost včetně sexu; po pravdě, odcizenější obraz světa už být nemůže. Tíživá sociální nálada – vedle bratrů žijících zjevně na podpoře do děje zasáhnou ještě úchylný kamarád, lehčí dáma a uliční narkomafie – téměř nemá skulinku; Submarino vypadá jako jedna velká lidská špeluňka plná ztracenců. Paradoxně z přespříliš vyhrocené všeobjímající deprese už se klube manýra a tvůrčí schválnost, byť jí nelze upřít působivost a výtečný Jakob Cedergren v hlavní roli má takřka westernový sex-appeal. Vinterberg svou mužskou ságu drsně dramatizuje a zejména ve druhé části i zbytečně nastavuje. Jednak stavbou, neboť obdobné časové úseky líčí nejprve pohledem jednoho a poté druhého sourozence, než se jejich cesty znovu protnou, jednak stále mnohomluvnějším pointováním. Včetně závěrečného okamžiku, kdy divák v duchu hrdinu žádá – Prosím, neříkej to naplno, všichni to už víme, zkazíš to! Neposlechne. Za trest šlo deset procent z hodnocení dolů.

Pro mě nepřekonatelný seriál.

V Auroře i v Koloseu a na všech místech v dokumentu jsem byl, nejzajímavější se mi zdála interpretace historických událostí pamětníky. V Norimberku jsem byl loni v červnu na velkém hudebním festivalu Rock im park přímo v areálu sněmů NSDAP a navštívil jsem i muzeum v areálu což doporučuji. Na prohlídce muzea Berlínské zdi v Berlíne jsem byl také minulý rok.

Zdá se, že jde o nejobtížnější dobývání ostrova v 2. světové války . Ostrov Surivači. Japonci s vymytými mozky propagandou.