Adasin

Nejvíc mi na Coco vadilo, jak se ten film snažil být dojemný a sladký. Nejdřív jsme museli litoval Miguela (chudák si nemůže zahrát a zazpívat (zazpívat si u nás doma nemůžeme taky, protože se tím navzájem tak akorát štveme), pak i Hectora, který se k Miguelovi připojí "jen tak náhodou". Ono by to v jistých chvílích možná i fungovalo, kdyby se pokaždé nenašlo nějaké "náhodné" nebo náhradní řešení vzniklé situace - všechno tak samozřejmě nakonec dobře dopadne a Miguel tak bude na výlet do říše mrtvých (ano, mrtvých, ne do Disneylandu) vzpomínat jako na takový fajn výlet. Oceňuji ten nápad s využitím mexické kultury, byť to silně zavání současnými požadavky na rasovou a kulturní pestrost a toleranci ve filmech a seriálech jak pro dospělé tak i pro děti (zajímavé, že v Alabamě jim i tak vadí homosexuální zvířata v animáku). Také mě mrzí, že tento nápad nebyl využit trochu hororověji nebo že říše mrtvých nebyla od našeho světa nějak výrazněji odlišena - až na ty kostlivce je zde říše mrtvých téměř totožná s naším světem. Vadily mi i písničky, jenž by možná vyzněly lépe ponechané v originále, ale zase - kvůli dětem - to s titulkama prostě být nemůže. I přes všechny poznámky se mi na Coco překvapivě dobře koukalo, tvůrci si opravdu dali záležet nejen na animaci ale i na tom, aby si člověk pokud možno co nejméně všímal všech klišé - což si hodně lidí podle mě nevšimne - a nechal se dojmout. To nutkání bylo někdy opravdu silné. Pro děti to musí být zážitek, jen aby se pak nedivily, jak říše mrtvých vypadá v jiných filmech. 7/10

Komentář k Šílenému Maxovi jsem pojala trochu netradičně jakožto takové srovnání s Tron: Legacy, tudíž obsahuje mnoho SPOILERů z obou filmů: Asi to na první pohled nevypadá, ale tyhle dva filmy mají hodně společného, přestože se jsou v každém použity jiné postupy a každý se snaží zdůraznit jiné hodnoty a jiné významy. Ona podobnost podle mě spočívá hlavně v tom, že ani jeden z filmů není klasickým blockbusterem, na kterém by si smlsly davy složené z určitých věkových kategorií a naplnily tak pokladny kin. Jsou to spíš v jistém smyslu (proto ty úvozovky) „experimentální“ filmy, které jdou mimo běžná divácká očekávání. Oběma je celkem často vyčítán jednoduchý, nebo chybějící příběh (i zde, pokud se nejásá, tak se zmiňuje jednoduchost příběhu) a ploché charaktery postav. Oba filmy ale nesázejí v první řadě na zamotaný komplikovaný příběh, ale na to, jak ten jednoduchý a srozumitelný (ne chybějící – často zaměňováno) příběh vyprávět pomocí technologických vychytávek a nových způsobů natáčení. A oba to zvládají na jedničku, každý ovšem trochu jinak. Efekty jsou fantastické: zatímco druhý Tron sází na nejnovější digitální technologie a především CGI (všechno v něm je hladké, často průhledné, čisté, navzájem propojené a jsou tu zářící neonové linie), Šílený Max jede především na praktické efekty a odehrává se v poušti, všechno je zaprášené, špinavé a promaštěné olejem, benzínem, krví atd. Tedy pravý opak prostředí v druhém Tronovi, přesto mě i toto prostředí mimořádně zaujalo a obdivuji, jak je lze udělat vizuálně tak atraktivním (např. výrazná oranžová i nápadité líčení postav atd.). Akce je v Maxovi výtečná a je radost na ni pohledět. Max ale není pouze o nepřetržité akci, i zde se na chvíli zpomalí, abychom se mohli kochat záběry, vydechnout, zaměřit se na postavy. Max má oproti druhému Tronovi jedinou nevýhodu: nemá tak těsné spojení obrazu a zvuku. Vlastně si ani nemyslím si, že na takovéhle prostředí je vůbec možné napojit hudbu v takové míře, jako se to povedlo v druhém Tronovi – to by byl asi hodně zvláštní soundtrack, ale vlastně bych si přála jej slyšet - věřím, že Daft Punk by toho i zde byli schopni, mnohé skladby (např. Alive, Robot Rock, Human After All nebo The Brainwasher) by se k tomuhle filmu podle mě hodily stejně dobře jako soundtrack od Junkie XL (jinak jeho soundtracky opakovaně neposlouchám a na svém playlistu jsem od něj dosud neměla jedinou skladbu) a metalové skladby. Zajímavé je, že na rozdíl od Maxe druhý Tron nezískal Oscara za střih zvuku, přitom výkony zodpovědných osob jsou u obou filmů přinejmenším srovnatelné – nechápejte mě špatně, rozhodně Maxovi toho Oscara (nejen tohohle, všechny, které získal) přeju, jen je mi líto, že na Trona se páni Akademici vykašlali, a to přitom šel ještě dál. Kromě ohromení technickou stránkou mají oba filmy společných ještě několik málo věcí: oba jsou o cestě, v obou se hlavně cestuje a díky tomu je v nich většina akce, ale o cestě je i mnoho dalších filmů, kterým ovšem to zaměření většina lidí nevyčte. Oba jsou o záchraně něčeho (světa X města) a osvobození někoho z toho něčeho. V obou je určitá skupina, kterou nahání hlavní padouch se svými poskoky/armádou ve snaze něco získat. Dokonce i některé postavy jsou si v něčem podobné: Furiousa mi např. připomněla Quorru (fun fact: obě postavy v českém dabingu namluvila Sabina Laurinová) a Max zase Rinzlera, jelikož oba jsou skvělí bojovníci a ani jeden toho moc nenamluví. Vtipné je to, že hlavními hrdiny nejsou ti, po kterých jsou filmy pojmenovány – v Šíleném Maxovi bych za hlavní postavu označila spíš Furiousu než Maxe a v druhém Tronovi byl Tron taktéž na vedlejší koleji. Ani u jednoho filmu mi to vyloženě nevadilo (ale mrzelo mě to, to ano), protože zmíněné postavy měly i ty vedlejší role zásadní. 8/10

No... nesedlo mi to, a to hodně. Už u jedničky se mi nevím proč nelíbila ta myšlenka dělení do frakcí a ten divný výběr frakce u šestnáctiletých. Do toho divné postavy (všechny) obsazené z většiny mě nesympatickými herci (hlavně Jai Courtney, kterého nesnáším již od Terminátor: Genysis a představitelka hlavní role Shailene Woodley). Virtuální realita v rámci simulací pěkná, ale to mě zde neobměkčí. Musím ovšem přiznat, že mě zajímalo, co je v té skřínce nebo co to vlastně bylo, výsledek byl ovšem pro mě zklamáním. A vůbec: to ty lidi v těch frakcích za 200 let nenapadlo se podívat za tu podělanou zeď? Zvlášť, když je i venku evidentně čistej vzduch a dá se tam jít? Jediná pozitivní změna oproti minulému dílu: lepší soundtrack - ten se dobře poslouchal, takže hlavně za něj tu jednu hvězdičku. Někdo si může myslet, že jsem masochista, ale podívám se i na třetí díl, čistě ze zvědavosti, jestli to může být horší. 2/10

Náhodou zajímavá kombinace žánrů - sem bych připsala ještě drama, na ten závěr a vůbec celkové vyznění by to i sedělo. Hudební čísla jsou trochu divná a začínají často nuceně - hlavně, aby se začalo zpívat, ale aspoň se texty písní rýmují a i melodie jsou celkem dobré. Arnoštek ovšem vynikající parodie na Johna Travoltu z Pomády. Mimo jiné kouř je zde skoro všude - většinou někdo kouří nebo jde ve smogu - takový paradox je, že kuřáci zde mluví o čistším prostředí. 7/10

Tenhle film je úžasný. Zaujal mě už netradičním způsobem vyprávění. Nejprve je vypravěčem mladý spisovatel, jehož jméno se nedozvíme, v podání Jude Lawa, který popisuje svůj pobyt v Grandhotelu Budapešť a setkání s majitelem hotelu panem Mustafou. Zde mi přijdou zdejší obsahy poněkud zavádějící, jelikož lákají na pana Gustava, který se ale objeví až po nějaké době. K panu Gustavovi se dostaneme až díky vyprávění pana Mustafy, který to zase vypráví mladému spisovateli a do toho se ještě prolínají spisovatelovy pocity z toho vyprávění. Vyprávění je navrch rozděleno do částí, které mají i název. To mě vede k domněnce, že ty kapitoly vyprávění přiřadil onen mladý spisovatel, když je zpracovával do své knihy. Fascinující je, že film drží skvěle pohromadě a dokáže bavit po celou dobu stopáže. Ta je přitom pouhých 100 minut. Hodně rychle to uteče, za což jistě může to, že tenhle film je hodně rychlý. Mnohdy jsou použity krátké záběry a rychlý střih i u neakčních scén a spousta scén je komicky zrychlená (např. scéna se sáňkami, kdy pan Gustave se Zerem honí Joplinga). Často se používají časové skoky třeba o týden či o měsíc (naštěstí vždy uvedené datem nebo dobou, o kterou se děj posunul). K tomu se ještě v ději skáče i zpět, takže doporučuji u filmu dávat pozor, jinak může i kvůli rychlosti filmu hrozit dezorientace. A shazovat film jenom kvůli tomu, že jste nedávali pozor, mi přijde dost nefér. Co se rovněž určitě vryje do paměti, je vizuální pojetí filmu. Vezměte si např. srovnání hotelu a vězení. Hotel je barevný skoro jak cukrárna (všimněte si ve filmu podobného barevného ladění cukrárny Mendl´s) nebo hračkářství - samé veselé a teplé barvy, díky čemuž se v něm cítíme příjemně, kocháme se jeho krásou a přitom nepůsobí kýčovitě, vše je dokonale sladěné. Personál je navíc dobře rozeznatelný díky těm fialovým uniformám. Oproti tomu vězení je studené, všude jen bílá a šedá a černé pruhy. Déle si všimněte, že záporné postavy chodí v černém. Tak jako je výrazné výtvarné pojetí, styl vyprávění i tempo filmu, tak jsou i postavy. Film má opravdu hvězdné obsazení a to i ve vedlejších rolích. Každá postava je přitom trochu jiná a něčím výrazná. Třeba zrovna pan Gustave se svými zvyklostmi a ehm "úchylkami" nebo Brodyho Dmitri s tou svou netrpělivostí. Hudba Alexandre Desplata je už jen třešničkou na dortu. Ten hotel bych chtěla navštívit. 10/10

Stylový seriál, který má všechno a ještě víc. Legenda anime, řeknete si, nenechám se do toho taky zatáhnout, prostě se na to podívám. Jenže Kovboj Bebop není seriál, na který se dá jen tak podívat stylem „no, tak si dneska dám jednu epizodu, a zítra třeba další.“ Původně jsem si takhle chtěla Kovboje Bebopa pouštět, ale jak jsem nemohla delší dobu pokračovat, zjistila jsem, jak mi tenhle seriál chybí, a že chci vidět další dobrodružství Spikea a Jeta, že chci vidět, jak naberou další členy posádky, že chci poznat minulost všech postav. K tomu velmi povedená animace, skvělá akce a hudba od Jokó Kanno (blues a jazz jsem nikdy předtím nevyhledávala, ale tady mi to fakt sedlo). Následují SPOILERy: Popravdě se nemůžu rozhodnout, kdo z posádky Bebopa je moje nejoblíbenější postava. O tuhle pozici spolu celou dobu soupeřili Spike s Jetem, v těsném závěsu byla Faye. Spike má ze všech asi nejzajímavější a nejkrutější minulost, která v průběhu seriálu dohání nejen jeho, ale působí problémy celé posádce Bebopa. Byl členem syndikátu Rudý drak, syndikátu, který zkřížil cestu i Jetovi a připravil ho o levačku. Rukou syndikátu zemřela i jeho známá Annie a jeho „holka“ Julia, kterou v průběhu seriálu Spike hledá a diváci odhalují informace o ní spolu s dalšími členy posádky Bebopa. se syndikátem je spojený i nejlepší padouch seriálu Vicious, který byl dle flashbacků Spikeův přítel, jenž jej kvůli Julii zradil. Každý střet Spikea a Viciouse stojí za to, hlavně ten úplně poslední – ten nakonec rozhodl o Spikeově vítězství jakožto mé nejoblíbenější postavy. Jet je opravdu sympaťák, je škoda, že s jeho minulosti jakožto Ganymédského policisty neukázali víc než jeho bývalou a parťáka, z něhož se vyklubal člen syndikátu. Faye mi byla ze začátku, jak se přidala k Spikeovi s Jetem, i trochu protivná, ale jakmile jsem poznala její minulost a jakmile si na tu minulost ona sama vzpomněla, tak se můj názor na ni od základu změnil. Ed je asi nejdivnějším lidským členem posádky. Vsadím se, že nejen mě překvapilo, že to není kluk, ale holka. Na druhou stranu se ostatním nejednou hodilo její hackerské umění. Co se týče skutečného pohlaví, není to jediná postava, co mě překvapila: ten druhý je Gren z obou částí Jupiter Jazzu, kdy jsem zažila šok spolu s Faye. No a nakonec je tu ten nejroztomilejší člen posádky, Ein. Kdybych někdy měla mít psa, tak to určitě bude velšský corgi a dostane jméno Ein. Co se mi na seriálu opravdu hodně líbí, je vykreslení budoucnosti, kdy je Země zdevastovaná a většinou opuštěná a lidé žijí na různých tělesech Sluneční soustavy (např. vesmírné kasino z epizody Ballad of Fallen Angels, Venuše v epizodě Waltz for Venus, Mars). Je to hodně blízké mému oblíbenému kyberpunku a podobnou vizi můžete najít v knize Schismatrix od Bruce Sterlinga. Ke kyberpunku pak odkazují i různá kybernetická vylepšení (třeba Jetova ruka), implantáty, hackování, hlavní hrdinové žijící mimo společnost… Velmi mě potěšila epizoda Brain Scratch, kde je podobná myšlenka jako v Ghost in the Shell – duše v podobě dat ve společné síti (=osvobození od těla). Mimo to je zde parodie na CBS (CBC), televizní vysílání připomínající úvodní znělku Krajních mezí a tvůrci zde předpověděli herní využití virtuální reality. Rovněž se dle mého dá tato epizoda brát jako varování před propagandou a masmédii, však dnes hodně lidí (třeba jen podvědomě) koupí nějakou pitomost, kterou viděli v televizi. Další trefná předpověď je i v epizodě Speak Like a Child ohledně osudu „videokazety“ – hodně lidí dneska neví, co to vlastně je a již dnes se chodíme do technických muzeí dívat na staré přehrávače vidokazet, protože jsme ty svoje už dávno vyhodili. Pro mě se navíc jedná o hezkou připomínku dob, kdy jsme doma měli „VHSky“ a jak je pak začala nahrazovat DVD. Mezi mé další oblíbené epizody patří Heavy Metal Queen (kocour Zeros je úžasně roztomilý), Toys in the Attic („neměli byste nechávat věci v ledničce“), Mushroom Samba a finále The Real Folk Blues. Ještě musím zmínit tu loď ve tvaru samopalu z epizody Black Dog Serenade, záporáka podobného Tučňákovi z Batmana z epizody Pierrot Le Fou (mimochodem skvělý soundrack u flashbacků z jeho minulosti) a Wena z epizody Sympathy for the Devil, který mi připomínal Pridea z Fullmetal Alchemist: Bratrství - že by se zde autorka Alchymisty inspirovala? Konec SPOILERů. Doporučuji u každé epizody počkat na konec závěrečných titulků, preview na další epizody jsou vždy komentována jedním ze členů posádky Bebopa. Věčná škoda, že není víc sérií. Jak zakončit tento komentář? I když se v seriálu se objevuje více variant textu na konci, i já napíšu jen: „See You, Space Cowboy…“ 9/10

Prý že předloha je o dost lepší a že ve spoustě momentů se od ní film značně liší. Prý drží lépe pohromadě, postavy jsou zajímavější a dobové zasazení funguje. Tenhle film totiž nemá ani jedno - ani zajímavý příběh ani zajímavé postavy. Herci nebyli úplně nejhorší, Hana Alström (švédská princezna z Kingsmanů) a Carice van Houten (už navždy v ní budu vidět Melissandru ze Hry o trůny) jsou zajisté zajímavé volby, ale jelikož se jedná o český film natáčený v Česku, čekala bych, že většina herců budou Češi, což zde neplatí - Češi zde hrají především vedlejší spíše nevýznamné role (Rodenův architekt prostě postaví dům, pak je akorát v pár flashbacích - hlavně, že je na plakátech, Martin Hoffman je židovský manžel Hany, pro děj v podstatě bezvýznamný). Dále je otázkou, co za příběh to vlastně mělo být - o vile Tugendhad, rozpadajícím se manželství, útěku kvůli nacistům nebo o dvou lesbách? O vile Tugendhad se kromě výkresů a informaci o konstrukci stejně nic zajímavějšího nedozvíte, takže jestli jste na film šli kvůli vile, doporučím Vám si tam raději udělat rezervaci, ta návštěva za to určitě stojí. Jako drama o manželství taky nic moc, prostě klasika s nevěrou, kdy je použit klasický a naprosto předvídatelný motiv zapomenuté věci, aby se hrdinka mohla vrátit a mohla tam načapat nevěrného manžela. Následná konfrontace s manželem a milenkou místo působení na city připomene telenovelu (třeba Ordinaci). Telenovelu, v tomto případě spíše porno, připomínají i časté detailní záběry na intimní partie protagonistů, případně na jejich obličeje během sexu. Zajímavé je, že se jedná o jedny z nejdelších záběrů ve filmu. Vše ostatní je sestříháno v rychlém střihu a při snaze obsáhnout co nejšírší období československých dějin je střih často nepřehledný a až příliš často se skáče v čase. Tvůrci přitom nikdy nedají nějak víc najevo, že se děj posunul třeba i o několik let, to divák obvykle zjistí až po pár minutách, kdy tápe, proč je to a to jinak, přičemž se aspoň přibližně snaží odhadnout rok. Rok se v záběru (jakožto číslo) nikdy neobjeví ani na vteřinu, což bývá v jiných filmech celkem běžná praxe. Navíc pokud neznáte rozdíly mezi uniformami různých států a nemůžete slyšet jazyk, kterým vojáci zrovna mluví, špatně se rozeznává, že se zase skočilo v čase a vojsko v zemi se změnilo. Nemluvě o tom, že tak půlka záběrů mi přišla zbytečná a mohla klidně skončit na podlaze střižny. Kromě střihu orientaci v ději ztěžovalo i to, že se špatně rozeznával vypravěč, tedy to, kdo zrovna mluví ve voice-overu (zejména u čtení dopisů). Nepopírám, že to s vypravěčem není chyba postsynchronů a špatné volby dabérek, jelikož mi jejich hlasy přišly hodně podobné. Na zvuku je nápadné ještě to, že hudba ve filmu hraje vedle "dramatických" momentů především ve chvílích, kdy má dojít k milostnému aktu, což jen potvrzuje mou domněnku o tom, že tenhle film nejspíš měl být v první řadě o lesbickém vztahu hlavních hrdinek, přitom se ale musel aspoň trochu držet knižní předlohy a využít prostory vily Tugendhad. 4/10

Teda, oproti předchozím dílům slušný pokles. Předchozí díly mě pořád baví, nemám problém se na ně podívat znova, ale trojku už znovu vidět nechci. Oproti předchozím dílům má hrozně slabý příběh - prostě se objeví ultra záporák, který přemůže všechny mistry a jenom Po ho může zastavit - jo, bylo to tady už v jedničce, ale ta byla zábavnější a měla i něco do sebe, navíc Tai Lung byl mnohem lepší a sympatičtější záporák než Kai. I ostatní postavy měly víc prostoru. Ve dvojce byl taktéž zajímavý záporák a řešila se Poova minulost. Poova minulost se řeší i tady, ale kromě setkání Poa s pravým otcem a dalšími pandami nic moc. Ani vtipy už nefungují a já si přála, aby už Po konečně "dospěl." Animace je sice pořád hezká, jenže ani akční scény mě už nebavily. Velké zklamání, trilogii měli zakončit podstatně lépe. P.S.: Oproti předchozím dílům se zhoršil i český dabing (vím, že některé změny byly bohužel nutné, ale noví dabéři několika postav byli celkem mimo). 5/10

Neskutečná emocionální nálož, a jeden z mých největších zážitků v kině vůbec – jen velmi málo filmů mě dokázalo takhle emocionálně rozložit. To, co jsem viděla, jsem vstřebávala dlouhé hodiny (vlastně to vstřebávám i teď po dvou projekcích). Vypisovala jsem si všechny poznatky, projížděla diskuze, přehrávala si v hlavě různé momenty z filmu a kolikrát jsem se přitom málem rozbrečela. Prostě jsem nebyla dva dny schopna myslet na nic jiného, dokonce se mi o tom i zdálo. Bratři Russoovi mě už od Winter Soldiera (alias Návratu prvního Avengera) nepřestávají udivovat svými schopnostmi. Jejich marvelovky mají skvělý příběh, skvělou akci, skvěle pracují s postavami, mají emoce, a hlavně s tím množstvím postav, které ve svých filmech měli, se z těch filmů nikdy nestal nepřehledný guláš. Ani Endgame, vyvrcholení epické 22 filmů (+ plus část Agentů S.H.I.E.L.Du. a dalších seriálů kromě Netflixovských, kde provázanost s filmy vlastně nikdy neexistovala) dlouhé ságy, jenž začala nenápadným filmem (který je dodnes mou srdcovkou), není výjimkou. Než se zaměřím na to, co se v Endgame dělo, co mě překvapilo apod., doporučím Vám, na co byste se měli před zhlédnutím podívat nebo znát aspoň děj – úplně nejlepší je mít nakoukáno všech předchozích 21 filmů z Marvel Cinematic Universe, ale je mi jasné, že spousta lidí na to všechno třeba nemá čas a přesto chce na Endgame jít do kina. Jestli je to i Váš případ, před zhlédnutím Endgame si zjistěte aspoň děj všech dílů Avengers, prvních Strážců Galaxie, třetího Captaina Americy (Občanská Válka), Ant-Mana a Wasp a druhého Thora. Pro ještě intenzivnější emocionální prožitek přidejte i Iron Manovu trilogii a druhého Captaina Americu (Návrat prvního Avengera). Následuje mnoho SPOILERů, protože se z toho musím vypsat a bez nich to nepůjde: Začátek pokračuje v depresi z konce Infinity War. Až na Tonyho to Avengers s Nebulou a Rocketem ještě nevzdali a hledají Thanose. Tady je první překvapení – vlastně ho hned najdou. Jenže on už kameny nemá. A Thor udělá to, co měl udělat už na konci Infinity War, čímž vezme naději nejen sobě, ale i ostatním, protože už nelze nalézt řešení Thanosova lusknutí. Depka pokračuje. Pak následuje časový skok o pět let, o kterém se dlouho spekulovalo především díky změně barvy a délky vlasů Black Widow v trailerech. Po těch pěti letech to dá do pohybu krysa (předpokládám, že se z toho jednou stane meme), která přivede zpátky Scotta Langa alias Ant-Mana – tady zrovna je dobrá znalost Ant-Mana a Wasp, kde se vysvětluje, z čeho Scott vypadl a proč tam vůbec byl. Scott dá Avengers novou naději. Jednotliví členové ji přijímají různě – Steve a Natasha jsou pro, jelikož se i přes prohru s Thanosem snažili těch pět let lidem dál pomáhat (pěkné cameo jednoho z režisérů). Oproti tomu Tony, Clint a Thor jí odmítají – všichni tři toho hodně ztratili a nechtějí s tou záležitostí už nic mít. Tony navíc nechce ztratit to, co za těch pět let získal – nechce, aby se něco stalo Pepper a jejich dceři Morgan. To, že má Tony dceru, udělá radost zejména jeho fandům, kteří mu to určitě přáli, jejich scény jsou opravdu krásné a hláška „I love you 3000.“ je už teď legendární. Mimochodem „Morgan“ se v komiksech jmenoval Tonyho bratranec a co vím, za dobře s Tonym zrovna nebyli. Clintovi zmizela při lusknutí z Infinity War celá rodina (jak je to na začátku tohohle filmu) - Clint začal běsnit a vyvražďovat ty, kteří si to podle něj nezasloužili přežít. A tak se zrodil Ronin, fandům komiksů již známá Clintova identita. Největší šok ale (všechny) diváky čeká při pohledu na to, co se stalo z Thora: tlustej zarostlej ochlasta, který svým vzhledem připomíná hlavního hrdinu z filmu Big Lebowski (což vtipně poznamená i Tony). Tady naprosto chápu, že spoustu lidí vyloženě nasere, co se z jejich oblíbeného hrdiny stalo. V kontextu důsledků Infinity War se to však dá pochopit. Dalším šokem, i když ne takovým, je profesor Hulk – Bruce a Hulk se spojili a máme tu chytrého Hulka, který na novou šanci kývne hned a začne se podílet na vývoji bezpečného cestování časem. Dokud se do toho nevloží Tony (kvůli výčitkám svědomí), tak sledujeme měnící se věk Scotta Langa. Díky Tonymu je možné skutečně cestovat časem a získat tak kameny nekonečna z minulosti. Okolo tohoto cestování se jistě povedou diskuze ještě dlouho, já jsem však toho názoru, že to tvůrci ve filmu jasně vysvětlili a vůbec to dobře vymysleli. Vysvětlili to skrze postavu Ancient One - pokud by Avengers nevrátili kameny nekonečna do stejného místa, kde je vzali, vytvořili by tím alternativní časové linie. Čas v Endgame není lineární jako v jiných filmech, kde se cestuje časem, ale cyklický. Během cestování časem se opět zúročí znalost předešlých filmů (Avengers, Strážci Galaxie, druhý Captain America) – je tu jak mnoho vtipných pasáží („american ass,“ Hulk a schody, Steveovo „Hail Hydra“), tak je tu i první oběť. Souboj Natashi s Clintem je napínavý do poslední vteřiny a po jejím pádu mi bylo do breku tak jako Clintovi. Jejich výlet do minulosti není jediný, který se nepovede – problémy mají i Tony, Steve a Nebula. Tony a Steve to vyřeší stylově a třeba rozhovor Tonyho s otcem mě pobavil. Nebula se však nevrátí a kvůli ní se všechno pořádně zkomplikuje. Nebula je vůbec v Endgame důležitou postavou – nejprve se stará o Tonyho, pak dává Avengers důležité informace a pracuje s nimi, ale zároveň je příčinou mnohých problémů - kvůli Nebule se Thanos z roku 2014 dostane do „budoucnosti“ a změní své rozhodnutí o vyhlazení půlky vesmíru – teď ho chce zničit a vybudovat odznova. Bez Nebuly bychom tu vlastně neměli finální epickou bitvu, kde jsou všichni hrdinové a ti, kteří zmizeli při lusknutí v Infinity War (a nebyli definitivně mrtví). Ve finální bitvě je toho tolik, že je poměrně těžké to všechno pobrat hned napoprvé. Mezi pozornosti hodné momenty nicméně dle mého patří určitě to, že Steve zvedl Thorovo kladivo, „ženští Avengers“ (takový tým v komiksech existuje a jmenuje se A-Force), Star-Lord a „nová“ Gamora, a potvrzení teorie o tom, že Doctor Strange měl v Infinity War plán, ve kterém byl Tony klíčem k vítězství nad Thanosem. Naopak Captain Marvel tak velkou roli neměla, i když díky ní Thanos neluskl - kameny tak získal Tony. Jak řekl „I am Iron Man.“ a luskl, mi srdce bušilo jak splašené. Když umíral, brečela jsem – Iron Man je moje nejoblíbenější postava z MCU, takže mě to fakt vzalo. O jeho hologramu na konci a pohřbu ani nemluvě… (cheeseburgery, Tonyho „srdce“). Pro ostatní už to byl přece jenom šťastnější konec. Líbilo se mi, že Steve nakonec zestárnul a užil si život, tak, jak chtěl. Ti, co sledují seriály z MCU tu najdou podobnost s 5. sérií Agentů S.H.I.E.L.D. S „novým Captainem“ problém nemám (EDIT.: neměla jsem, teď mě pěkně s.... Poslední poznámka se bude týkat soundtracku – z velké části se jedná o předělané motivy z předchozích filmů (hlavně první Avengers), ale stále to funguje skvěle. Uf… tak to bude asi všechno. Díky moc všem od Marvelu za tu úžasnou jízdu a tak skvělé završení jedné éry. Hodně mi toho bude chybět, nejvíc Tony Stark alias Iron Man (R.I.P.). Jsem ráda, že jsem mohla být u toho. Asi už se nikdy nebudu takhle těšit na film z MCU. „Avengers, Assemble!“ 9/10

Nejdříve celkem dobrý dojem, ale podobně jako loni u Venoma, ten dojem po čase slábne a na víc jak dvě zhlédnutí to asi nebude, snad kromě úvodu. Dojmy krátce po projekci: Na to, že se jedná o origin, film mě občas i přes mnohé (ovšem slušně zpracované) klasické příběhové linky jako např. poučení o důležitosti rodiny a přátel dokázal příjemně překvapit - třeba úvodní scéna, která se týkala někoho jiného než hlavní postavy a pak ta záležitost s matkou hlavního hrdiny. Dokonce i tempo bylo tak akorát, a to mi těch 132 minut nejdříve připadalo zbytečně moc - nikdy mi nepřišlo, že by film zpomalil nebo byla nějaká část moc dlouhá oproti ostatním. Třeba část s testováním schopností byla dobře sestříhaná a doplněná dobrými songy. I akce byla přehledná - sice žádné zajímavé nápady navíc, na druhou stranu žádná otravná "shaky" kamera snažící se zakrýt horší triky. Vtipy na mě nefungovaly sice všechny, ale bavila jsem se dobře - žádný z těch vtipů mi vyloženě nevadil, i když šel vyloženě na sílu. Dětští herci předvedli celkem dobré výkony, přesto jsem si nejvíc užívala pasáže patřící Zacharymu Levimu a Marku Strongovi, kteří si své role podle mého užívali a bylo to na nich znát. Co mi moc nesedlo, byl kostým hlavního hrdiny - jako chápu, že to nejspíš má být věrné komiksu, ale ty svaly byly přece jenom kapku přehnané. P.S.: Nejlepší zobrazení sedmi smrtelných hříchů je stejně ve Fullmetal Alchemist (v obou verzích). 6/10