Kobitch

Michael chybí. Na druhou stranu jsem rád, že to jde i bez něj (a kolikrát je to tak i lepší). Nové postavy jsou v pohodě.

Film, ve kterém Idris Elba namluvil lišku, nemůže být špatný. Já vím, možná to neplatí vždy, u tohoto snímku slavného ilustrátora Charlieho Mackesyho však ano. A není to jen liška, kdo v této bajce promlouvá k bezprizornímu malému chlapci, který se snaží dostat domů, ačkoliv netuší, jak takový domov vypadá nebo kde se nachází. Jak je z názvu patrné, bude mít na své cestě více zvířecích přátel. Snímek vznikl podle stejnojmenné knihy, kterou jsem nečetl, a jakkoliv jsem v úvodu avizoval, že špatný není, tak do úplného topu mu něco chybí. Respektive přebývá. Film je na mě až moc sladký a nabízí až příliš mnoho moralizujících mouder, zvířata se objevují přesně tak, aby to mělo co největší potenciál vyždímat z diváka slzu dojetí, že se to u mě vlastně trochu míjelo účinkem. Velmi bych uvítal, kdyby autoři méně tlačili na pilu a nesnažili se dojmout za každou cenu – z mého pohledu by to snímku jen pomohlo vymanit se z kategorie „krásná, ale přeslazená srajda“. Nejlepším aspektem filmu pro mě zůstává jeho vizuální opojná stránka — pracovaly na něm desítky animátorů a je to vidět. [Oscary 2022]

Z celé pětice letošních Oscarů možná ten nejoriginálnější a nejvtipnější snímek, který bourá hranici mezi tvůrcem, hlavní postavami a divákem samotným. Film celou dobu sledujeme skrz displej, na němž je jasně patrná ruka animátora, která ve zrychleném sledu pohybuje postavičkami a dává jim tak život. Co se ale stane, když si hlavní postava najednou uvědomí, že žije ve filmu, prostoupí čtvrtou stěnou a snaží se svému tvůrci – Bohu prchnout z dohledu? Na to velmi vtipně odpovídá autor snímku, který natočil během pár měsíců při lockdownu ve svém bytě. Na první pohled nehezká animace a ošuntělé figury s přiznanými nedodělky nejenže neruší, ale umně slouží záměru celého filmu. Ten mi pak ze všeho nejvíc svojí myšlenkou připomněl Matrix, pokud by v něm tedy byli pštrosi. [Oscary 2022]

Poetická jednohubka o námořníkovi, který měl z prdele kliku. Nebo smůlu, záleží, jak se na tento na pravdivém příběhu založený film člověk podívá. Představte si, že stojíte na molu v kanadském přístavu Halifax, v poklidu si kouříte cigaretu a hledíte si svého. Pak se stane nešťastná událost, srazí se dvě lodi, které shodou okolností převážejí asi pět bambiliónů tun trhavin, munice a jiných ohňostrojů. Bam, letíte vzduchem, protože vás tlaková vlna výbuchu, který jinak zničil vše v radiusu několika set metrů, odnáší neznámo kam, až nakonec přistanete na dva kilometry vzdáleném kopci. Nahý, protože tlaková vlna z vás servala všechno oblečení. Ano, tento příběh se stal v roce 1917 a o století a něco později jej na obrazovky přivádí duo zkušených animátorek, které za svoji kariéru uzmuly již několik oscarových nominací. (Na blogu např. v ročníku 2011 za Wild Life) Film toho nenabízí mnoho po obsahové stránce, ale to, co máme možnost vidět, je vtipné, groteskní a vlastně i docela zajímavé. Všichni ví, že je nějaká věc nemožná, dokud nepřijde blbec, který to neví a udělá to. Tady pan námořník nevěděl, že letět dva kilometry vzduchem a přistát úplně nezraněn daleko od odpalovací rampy je… nemožné. A přece se to stalo, což mě osobně dává naději, že stát se na tomto světě může opravdu všechno. [Oscary 2022]

Tohle je příběh o roce, kdy jsem se snažila přijít o panenství. Jinak také nazvaný Můj rok plný čůráků. Těmito slovy vás uvítá autobiografický snímek Pamely Ribon, jehož ústředním motivem je láska, sex a něžnosti. Vydařený snímek o nevydařeném roce 1991 plném idiotů, trapasů a nových zkušeností je zajímavý, vtipný a do hlavní postavy se člověk vžije, protože těmito věcmi si sám jednou procházel (a buď na ně nostalgicky vzpomíná, nebo je rád, že už jsou tyhle horory dávno za ním). Animace nijak neurazí, je spíše úsporná, ale snímku to nijak neubírá. Jeho kvality netkví v precizní vizuální stránce, nýbrž ve výpovědi mladé holky, která si na začátku devadesátek prošla všemi různými situacemi, od skoro-znásilnění v kumbále na košťata, až po bizarní rozhovor s otcem o tom, že sex je naprosto odporná záležitost, kterou ženy nemají rády. [Oscary 2022]

Pěkná premisa a dál... Nic? Jakože vůbec nic? Teď čerstvě po příchodu z kina jsem zklamaný. Nečekal jsem druhé Bruggy, jenže tohle mi ani omylem nestačilo. Pokud mi měl film zprostředkovat nudný život na ostrovní vsi na konci světa, mohl to klidně udělat i zábavnou formou.

Doslova a do písmene se rozplývám nad čarokrásným vizuálem, nádhernou hudbou, dojemnou hlavní linkou a několika scénami, které mi vyrazily dech a vehnaly slzy do očí. Už jen úvodní seskok do města ze skalního příbytku za zvuků několika smyčců byl pro mě emotivnější než valná většina klasických filmů, které se o totéž snaží a zřídkakdy se jim to podaří. Snímek portugalského všeuměla João Gonzaleze, který jej napsal, nakrelil a složil k němu hudbu, patří na imaginární piedestal krátkých filmů, u kterých se povedlo na jedničku skloubit formu, obsah i sdělení. Film, jakkoliv je krátký, dokáže v omezené stopáži rozvrhnout nejen malé rodinné drama, ale i mnohem větší a komplexnější problémy přesahující samotného člověka a několik dalších menších témat. Nejenže se snímek pod jejích rozmanitostí nerozpadne, on z ní dokonale těží a dává divákovi podněty k zamyšlení, jak vlastně funguje svět kolem nás a jakou úlohu bychom v něm měli hrát. A že pravidelná malá drobnost může mít mnohem větší dopad, než si myslíme. Každá scéna, každý čmrkanec tu má jasný důvod a zpočátku možná zvláštně zvolená barevná paleta se ke konci ukáže jako prostředek k emocím, které skrz barvy proplují pod kůži lépe, než by to dokázala slova. Vyzdvihnout musím nejen hudbu (dostupná na Spotify), ale i ozvučení. Ševelení větru, praskání lan i ordinérní věci zní prostě nádherně. Pokud se dá do krátkého animovaného filmu zamilovat, pak jsem zamilovaný až po uši. [Oscary 2022]

Reklama na anti-aging produkty jak vyšitá. Jako by mi bylo zase 5 a koukal jsem s bráchou a tátou na první Top Gun, který u nás jel s každou reprízou povinně v bedně. Cruise vypadá stejně, Connolly vypadá pořád úžasně, Jon Hamm ani Ed Harris asi nestárnou. Hold i kopírka prvního dílu jak vyšitá, ale vyplatilo se jít do kina, bojové scény jak lusk. Snad jen toho poprcávání s Jennifer ve zpomalených záběrech a retrospektivních klipů mohlo být méně.

Co je láska? Dá se vůbec popsat jednoduše a srozumitelně tak, aby výsledný popis obsáhl všechny její podoby a nuance? V přechozích odstavcích jsem se na lásku opakovaně zeptal a odpověď se vždy lišila. Stejně tak se liší malé, různě namíchané epizody ve snímku Stěrač předního skla, které nám jednou zobrazí lásku neopětovanou, podruhé lásku prožívanou mlčky vedle sebe ve zlaté hodince na osamocené pláží a jindy zase lásku tragickou. Podob je mnoho a režisér a animátor Alberto Mielgo se nesnaží podstatu lásky nějak vysvětlit, protože to ani není možné — každá láska je jako vzor, který na předním skle v dešti vytvoří stěrač. Na první pohled jsou stejné, ve skutečnosti mají tolik drobných odlišností, že žádné dvě nejsou identické. Po vizuální stránce je snímek nádherný. Barevnou paletou, designem postav a melancholickým vyzněním mi připomněl hru Life Is Strange. Ach, vzpomínky. [Oscar 2021]

Co je láska? Je to oddanost režimu své země až za hrob? Chilský kraťas je inspirovaný skutečnými událostmi a zobrazuje útržky ze života reálné ženy (nebo lépe řečeno bestie) Íngrid Olderöck. Ta během vojenské diktatury v Chile v 70. letech mučila v rámci tajné policie desítky lidí a nechala je znásilňovat svým psem Voloďou, který je ve snímku také zastoupen. Vpravdě děsivý příběh, kterému ještě sekunduje nehezká estetika spolu s až hororovým hudebním podkresem. Brrr. Ale i nehezké věci mají své místo na tomto světě a já jsem rád, že vznikají i kraťasy, jejichž smyslem není pobavit, ale například vzdělat či poukázat na dějiny lidstva, které by se ke mně jinak vůbec nedostaly. Jak jsem zmínil, stylisticky není snímek nijak oku lahodící, což na druhou stranu jde ruku v ruce s ústředním tématem. Celkově je zpracování lehce neatraktivní a vypadá skoro až odfláknutě, z letošní pětice se mi líbil nejméně, ale jeho zhlédnutí bych i tak doporučil. [Oscar 2021]