StarsFan

Zvláštní. Jeden den si doma pustím "Marriage", kde hlavní postavy ztvárnili Chris Cooper a Pierce Brosnan, a další den do kina víceméně náhodou zavítám na "Remember Me", kde vedlejší postavy hrají... ano, uhádli jste: Chris Cooper a Pierce Brosnan. Ale přesuňme se k filmu. Ačkoliv nemám příliš v lásce upírskou ságu Roberta Pattinsona a ačkoliv jsem o tomto filmu před shlédnutím nevěděla nic víc, než že existuje, Remember Me jsem si překvapivě velmi užila. Už dlouho se mi nestalo, že bych viděla film, kde by všechny postavy dokonale zapadaly do děje, byly zajímavé a navíc skutečně přesvědčivě zahrané. Brosnan si tady střihl jednu z nejlepších rolí své kariéry a snad to jako kdysi velmi nadšená fanynka jeho filmů, která viděla téměř vše, v čem se kdy mihl, mohu prohlásit. Neberte mě jako jeho skalní fanynku, postupem doby si uvědomuji, že i přes několik rolí, které mu padnou jako smoking (James Bond), hraje spíše průměrně, Remember Me se mu nicméně skutečně povedlo. Podobně jako Chris Cooper nedostal mnoho prostoru, na druhou stranu byl uvěřitelnější než ve většině toho, co natočil, a hlavně: byl jiný. Jeho postava materialistického workoholika se skutečně vymyká všem jeho dosavadním postavám a nějakým způsobem pro mě jeho konflikty se synem představovali velmi zajímavou část filmu. Není to ale jen o něm (to rozhodně ne), každá postava tu je něčím zajímavá, byť je svým způsobem velmi běžná (ne jako když se vám scénáristé moderních komedií snaží představit nejbizardnější postavičky všech dob) a do děje příjemně zapadá. A to ať už je to portrétující jedenáctiletá holčička, jejíž obrázek přinese Pattinsonova postava ukázat svému otci, nebo Cooperova role policajta, jejíž povolání ještě jaksi víc vynikne v posledních minutách. Ne, Remember Me není romantická komedie, jak by někteří podle Pattinsona mohli usuzovat, je to spíše příběh ze života inklinující k dramatu o tom, jak se protínají životy několika postav. A jako takový je velmi příjemně zpracovaný, to modro-zeleno-šedé vizuální ladění mnoha scén se mi velmi líbilo. Abych to ale nadále neprodlužovala, řeknu jen, že Remember Me je přesně jeden z těch filmů, které pro mě stojí na pomyslné hranici mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Kdyby film skončil o pět minut dřív školní scénou a pohledem na hlavní postavu v okně a kdyby se nám nesnažil vše osvětlit a ukázat, jak která postava nakonec dopadla a co v "epilogu" dělala (matka vycházející z domu atp.), převážilo by se mé hodnocení nahoru. Takhle to jsou "pouhé", byť velmi, velmi silné čtyři hvězdy.

Máte-li rádi retro snímky s příjemnou hudbou a vizuálním zpracováním, které občas i přes škatulku "komorní drama" inklinují k filmu noir, a nevadí-li vám, že se příběh vyvíjí jen velmi pozvolna (zato ale poměrně nečekaně), račte vstoupit.

Nechápu, proč patnáctileté kluky museli hrát heci, kterým bylo v průměru minimálně o deset let víc. A nechápu, proč se tomuto filmu rozhodl zasvětit část svého života Ridley Scott, když mu muselo být jasné, že mu jeho cit pro vizuální zpracování bude tentokrát naprosto k ničemu. Ne, že by to byl špatný film, to rozhodně ne. Jen bych prostě podle některých zvučných jmen čekala mnohem víc.

Byla jednou jedna Česko-Slovenská databáze, na které se uživatelka StarsFan dozvěděla o slušně hodnoceném filmu s názvem Arlington Road. Z těch několika vrchních, protekčních komentářů tato slečna vyčetla, že film není tak úžasný, ale má strhující konec. To jí však nevadilo, v zápasu s logaritmy, které se měly následujícího dne objevit v testu z matematiky, pro ni bylo Arlington Road jasnou volbou. Pustila si tedy film a první hodinu byla nadšená. Ona má všeobecně tato mysteriózní, paranoidní dramata s hutnou atmosférou a nejasným vyústěním moc ráda. Pořád uvažovala, jestli tedy sousedi hlavního hrdiny jsou, nebo nejsou teroristi, a vymýšlela geniální konce obou variant, které - jak se její tvůrčí duše (snad) po právu domnívala - by mohly ohromit zdejší komunitu. V druhé polovině filmu už měla o (ne)záporácích poměrně jasno a začalo jí připadat, že se scénárista najednou rozhodl odbočit do úplně jiného žánru. "Toto má být ten výborný závěr?" myslela si a doufala, že stovkami bodů oceněná smetánka ČSFD ze svého výsadního postavení ještě nezešílela. A pak procitla. Asi patnáct minut před koncem si vzpomněla na jeden konec své oblíbené knihy (Absolutní přátelé - John Le Carré) a řekla si, že pokud to scénárista v tomto případě zakončí podobně, bude to pěkně drsné. A on tak učinil, přesně jak s každou následující vteřinou očekávala. "Světe div se," říkala si, "oni ještě dnes na druhé straně Atlantiku dokáží vymýšlet smysluplné, zajímavé konce." Nevědět ale od spoilerujících komentátorů - mezi které právě se s vidinou: "Stejně to tam píšou všichni, tak už se nic nedá zkazit," právě také vstoupila - že má takový konec čekat, pohnulo by to s ní asi mnohem více.

Film s nápaditými gymnastickými scénami, díky kterým i poměrně rychle ubíhá. K tříhvězdičkovému hodnocení chybí jediné: obsahově je tenhle příběh tak plytký, že si ho příštích padesát let dobrovolně znovu nepustím.

Místy zábavné, někdy velmi originální, často bohužel nudné. Pokud se komedii stane, že místo smíchu saháte po ovladači a snažíte se násilně urychlit průběh filmu, nejlepší vizitka to zrovna není. Skutečně bych chtěla dát v tomto případě Amatérům víc hvězdiček, ale jako nejlepší vtip celého filmu mi přišlo jméno režiséra v závěrečných titulcích. Jeff Bridges je výborný. Má však lepší filmy.

Jeff Bridges v Ježíšově hábitu, pravidelně rozmístěné háčky po stěnách, dva nalepené papírky na sklo kryjící fotografii, žádný hudební podkres během závěrečných titulků, dvířka v podlaze u squashového kurtu... The door in the floor. Jak hezky to zní. Detaily. Na jejich důležitost stále upozorňuje (anti)hrdina Ted Cole a je vidět, že si z jeho příkladu vzal poučení i scénárista či že spíš John Irving upravil i tentokrát hlavního hrdinu obrazu svému. Knihu jsem nečetla, film nacpaný metaforami mě však sebral daleko víc než Svět podle Garpa, ať už ve své vizuální či písmenkové podobě. Pokud je pravda, že film staví jen na první části knihy, a pokud je nějaká šance na to, že zbytek knihy má alespoň poloviční úroveň první části, moc bych si přála pokračování. I kdyby však nikdy žádné přijít nemělo - jakože nejspíš nepřijde - bude pro mě The Door in the Floor jeden z těch filmů, jejichž odkaz mi bude v hlavě doznívat ještě nějakou dobu. Velmi podmanivých 111 minut.

"Pouze" 3 hvězdičky. Já ale filmy vzniklé tandemem Burton & Depp neměla nikdy zrovna v lásce.

Pro filmové fanoušky možná nejlepší talk show vůbec. V Actors Studiu mnozí dnes slavní tvůrci začínali a po letech se na jeho půdu vrací, aby zatím neznámým studentům prozradili něco ze svého života a odpověděli na otázky. A kdo může vědět, jestli ten kluk, který požádal Kevina Spaceyho, aby si s ním zahrál jednu scénu z Glengarry Glen Ross, nebude za dvacet let slavným hercem? Pokud máte chvíli volna a chcete aspoň malou ukázku, vřele doporučuju tuto Oscarovou historku Al Pacina.

"Takže, kde jsme to byli? Romantická poezie. Shakespeare. Angličan. Mrtvý." Středoškolský učitel má těsně před svatbou se svou dlouhodobou přítelkyní, když se jeho život převrátí naruby: svým bývalým studentem, ze kterého se po ukončení školy vyklubal úspěšný herec, je během oscarového ceremoniálu označen za gaye. Studenti, přátelé i rodina si rázem více všímají profesorova jemného vystupování, ten se je nicméně snaží vytrvale přesvědčit, že gay není... Výborná, pro někoho možná přímočará komedie, ale já se smála od začátku do konce. Kevin Kline je geniální a jeho taneční kreace na píseň "I Will Survive" by si zasloužila své místo v historii, hned vedle závěrečného, svatebního "Macho Man". Vřele doporučuju. Už scéna z předávání Oscarů, kde je Steven Seagal nominovaný za svůj film "Sněhová koule v pekle", je svým způsobem nezapomenutelná. A Kevin! Už jsem říkala, jak je úžasný? "Praví muži netančí. Myslete na Johna Wayna, Arnolda Schwarzeneggera. Arnold netančí, stěží dovede chodit."