StarsFan

Velmi obyčejný (pozor, není myšleno jako průměrný) film, který se podobně jako třeba What Just Happened? s Robertem De Nirem řadí do kategorie děl bez výrazné zápletky a zvratů. Místo jakéhosi pevně stanového období, kdy musí postava projít významným vývojem, tak člověk sleduje jen několik týdnů v životě divadelního scénáristy; práce v divadle, rodinný život, návštěvy lékaře. Momenty veselé i smutné, z pohledu věčně ironického, sympatického, byť někdy lehce nesnesitelného hlavního hrdiny ale hlavně nikdy nenudící. (Takhle nějak si představuju svého ideálního partnera.) Asi jsem sentimentální, ale podobně lidsky obyčejný příběh, který pod záštitou komedie nabízí velmi inteligentně napsaný příběh ze života, mi sedl dokonale. Vůbec bych se nezlobila, kdyby podobných filmů bylo víc a trvaly déle. Poznámka: O zabíjení psa tu i před dojem, který vyvolává název a text distributora, vůbec nejde. Ano, hlavní hrdina nedokáže vystát sousedovic psa, o nutnosti jeho likvidace ale pronáší jen sarkastické poznámky. Pes je zkrátka jen jednou z mnoha linek příběhu, jistě ne nevýznamnou, ale ani ne tou nejdůležitější.

Ani spanilý motiv nedokáže z průměru vytáhnout film, kde hodinu neuvidíte nic víc než pouť tří postaviček z místa A do místa B.

Nejujetější, nejšílenější a kritikou nejvíce rozcupovaná (nebo spíše jediná rozcupovaná) Branaghova adaptace díla Williama Shakespeara. Tenhle film je tak zvláštní, že sama nevím, jak ho hodnotit. Rozpory do sebe narážejí tak silně, že mám jednu vteřinu chuť dát tomu tak dvě hvězdičky a v další bych to nejradši zvýšila na pět. Tak zaprvé Kenneth Branagh ve svých čtyřiceti hraje vysokoškolského studenta. Dobře, řeknete si, není to první přerostlý puberťák, kterého nám film kdy ukázal. Jenže tu máme problém. Branaghově úsilí omládnout o dvacet let příliš nepomáhá prostý fakt, že všichni přátelé z jeho univerzitní partičky jsou minimálně o deset let mladší. A že on naopak vypadá - jako ostatně vždy, když si nechá narůst knír - tak o deset let starší. (Kdo by tipoval, že mu při natáčení ještě nebylo ani čtyřicet?) Normálně byste řekli, ať si ve filmu najde roli zasloužilého profesora s doktorátem, mudrce, otce některé z postav, jenže... sakra, on z té čtyřčlenné skupiny zvládá svou postavu nejshakespearovštěji a nejzábavněji. Ano, zábavný. Takový ten film je. Všichni se pohybově snaží napodobit cosi mezi Genem Kellym a Fredem Astairem (které mám velmi ráda), hlasově se pokouší přivést k životu Franka Sinatru (kterého miluji) a i přesto, že ve zpěvu i tanci sekají chyby, se já bavím, což pro komedii není zrovna špatné znamení. Nevím, jestli to byl záměr, ale sotva se ozvala hudba, měla jsem chuť prohlašovat, že tohle je ta nejgeniálnější a nejoriginálnější Shakespearovská adaptace všech dob. Nejgeniálnější není. Nejoriginálnější ale rozhodně. Dodatek 29. dubna 2010: Přikláním se k tradici začaté pravděpodobně Isherwoodem a i přes některé nedostatky dávám tomuto Branaghově počinu nejvyšší hodnocení. Ne snad proto, že by se jednalo o mistrovské dílo, Kenneth má při tanci blíže k ženami oblíbenému označení "cute" než k Fredu Astairovi, jenže... měsíc před závěrečnou středoškolskou zkouškou nemám chuť sledovat nové filmy a je to právě tento Shakespearovský muzikál, co mi téměř dennodenně dokáže jednou či dvěma hudebními scénkami zvednout náladu. Pokud se do maturity nezblázním, bude to jen díky Love's Labour's Lost. A pokud neodmaturuju, bude za to moct Love's Labour's Lost taky. Dodatek 24. července 2012: Po zhlédnutí nezkrácené adaptace této hry v divadle, musím říct, že plně chápu Branaghovu snahu vyhodit polovinu textu. Jen zpětně lituju, že si trochu lépe nevybral herecké obsazení a že si, ať už z finančního nebo časového hlediska, nemohl dovolit strávit více času přípravami. Ve světě, kde herci před natáčením muzikálu běžně docházejí měsíce na taneční a pěvecké lekce, je totiž fakt, že Ken svému obsazení daroval sotva tři týdny, zatracené poznat. Škoda. I přesto, že se jedná o mé guilty pleasure, totiž musím uznat, že potenciál tohohle filmu byl míle nad konečným výsledkem. Nápad prolnout Marnou lásky snahu s muzikálem odehrávajícím se před druhou světovou je totiž geniální. A ta šílená nadsázka, kterou dokonale přes roli Tmothyho Spalla vystihl bogu, mi neskutečně sedí.

Čím více se blížím k dvacítce, tím více obdivuji ty, kteří v tomto věku dokázali něco významného. Pravda, Kennethovi při natáčení Jindřicha V. táhlo už na třicet, to ale nic nemění na tom, že napsat scénář, zrežírovat ho a ještě se obsadit do hlavní role vyžadovalo velkou dávku talentu a hlavně entuziasmu. A jak se v pozdějších letech ukázalo, toho má Kenneth při adaptování Shakespearových her na rozdávání. Nemůžu si pomoct, ale velmi mi sedí jeho pojetí; v každé hře si najde něco osobitého (v Jindřichu V. kupříkladu pojal krále více jako docela normálního, pochybujícího člověka než neporazitelného hrdinu) a zároveň to komponuje s původním jazykem, který zní, jako byste se skutečně přesunuli o pár stovek let v čase. V některých diskusích si stěžovali i rodilí mluvčí, že ne všemu rozumí, a já - jelikož jsem neměla k dispozici titulky - jsem dokonale všechny obraty nepobrala také, ale k podobnému filmu mi ten krásný, vznešený jazyk plný "th" dokonale sedí. A Kenneth má nejen úžasný hlas, ale také přízvuk, díky kterému se vše, co jako král vyřkne, velmi dobře poslouchá. Po zvukové stránce navíc film disponuje dalším významným kladem: výborným soundtrackem s překrásným chorálem "Non Nobis Domine", který doprovází podle mě nejsilnější scénu z celého filmu: sbírání mrtvol po bitvě u Agincourtu. A ještě jednu scénu si dovolím doporučit: Závěrečné anglicko-francouzské námluvy, kde rázem pochopíte, proč tisíce Britů milovaly pár Ken & Em stejně jako princeznu Dianu a prince Charlese. Zkrátka a dobře, Jindřich V. je po všech stránkách výborné dílo. A až tuto nesnesitelnou tíži bytí vztaženou na krále, jenž si velmi dobře uvědomuje svou zodpovědnost za své poddané a jenž musí kvůli svému postavení tvrdě zakročit i proti svým nejbližším, někdy uvidím s titulky, mé hodnocení s velkou pravděpodobností poskočí o jednu hvězdičku výše. Dodatek 4. února 2011: Titulky stále nemám, ale to nic nemění na tom, že jsem si tuto Kennethovu výpravu do počátku 15. století za jedním z nejpatriotičtějších (a přitom téměř neznámých) anglických králů zamilovala. Slavný tříminutový projev před bitvou u Agincourtu už vám na požádání můžu odrecitovat zpaměti, Derek Jacobi je jedním z nejcharismatičtějších vypravěčů v dějinách a Patrick Doyle se už jen za Non Nobis Domine zapsal do mé skladatelské síně slávy.

Řada povedených scének, z nichž většina jde vidět už v traileru, dohromady bohužel nevytváří tak celistvou hmotu, abych ji zde nade vše vychvalovala. Ani závěrečná LSD scéna aneb "Clooney s kozou v náručí, McGregor s květinou" nedokáže vynahradit pocit z 2/3 filmu, kde se nic zajímavého, ani ujetého, ani zapamatováníhodného nedělo.

Doporučení hned pro začátek: Nečtěte si zdejší obsah, jinak budete po spuštění filmu velmi překvapeni, že mu děj neodpovídá. Kenneth Branagh v roli otce Michaela je sice hlavním vypravěčem příběhu, v první polovině do něj však téměř nezasahuje a místo toho se nám snaží vysvětlit vztah mezi manželi Barretovými a mladým studentem Harvardu s tváří Neila Patricka Harrise (ano, to je ten, který se o deset let později proslavil rolí Barneyho v jednom oblíbeném americkém seriálu). A což o to, příběh je to zajímavý, jen člověk, který si přečtě druhou polovinu místní synopse, zákonitě přemítá, zda k naplnění tohoto bodu příběhu dojde v druhé polovině, nebo zda se autor obsahu tentokrát lehce sekl. Jak tomu je, by asi nebylo hezké předem prozrazovat, pravdou zůstává, že sepsat pro příští generace ČSFD jiný úvod by se celkem hodilo. Ale dost o souznění příběhu s několika větami na této databázi. Asi by se to chtělo přihodit do komentáře i něco chytrého o vizuální či hudební stránce, hereckých výkonech, odkazu filmu... Bohužel mě nic dostatečně inteligentního nenapadá. Na jednu stranu mají možná pravdu někteří místní komentátoři, když tvrdí, že vám film rychle vyšumí z hlavy, na tu druhou je na něm i přes tu nevýraznost cosi kouzelného. A Kennethu Branaghovi to slušelo (ačkoliv ty nabarvené kaštanové vlasy si mohli tvůrci odpustit). Z pozice ženy a ateisty v jednom mě napadá, že chlapů jako je on, by na podobné povolání bylo škoda. I kvůli němu film v mém hodnocení vychází na slušných 70%, které kvůli některým dírám ve scénáři - nevím, proč příběh dvojice Barretových musí vyprávět zrovna muži, který mu byl od počátku přítomen - tentokrát zaokrouhluji dolů.

Krásný film s melancholickým nádechem, na který jsem jedno páteční dopoledne zavítala do plzeňského kinosálu jen já. Bylo to poprvé, co jsem do kina vyrazila sama, nemůžu ale říct, že by mi to tentokrát vadilo. Zaprvé na podobné filmy nikoho po svém boku nepotřebuju, zadruhé bych nerada komukoliv vysvětlovala, proč to nemá nic společného s avizovanou komedií. Everybody's Fine je ale výborný film. Už jen ten název. Distributor ho do češtiny přeložil jako "Všichni jsou v pohodě", stejně tak by ale mohl znamenat "Pokuta všech". A obojí by vzhledem k ději výborně sedělo. Je to, jako když se vás váš americký kolega po pozdravu zeptá, jak se vám vede, a vy odpovíte, že je vše v pořádku. Nic jiného se od vás neočekává, nikoho nezajímá, jestli vám zkrachovala společnost nebo zemřel rodinný příslušník, jestli se rozvádíte s manželem nebo vám banka chce sebrat barák kvůli hypotéce. Ne, prostě "jste v pohodě" stejně jako postavy v tomto filmu. Na venek se snažíte držet masku dokonalého života, uvnitř ale trpíte. A vinu za to nesou všichni, přehnaně náročný otec i děti, které ho nechtějí zklamat. Scéna, kde De Niro sedí s dětmi u stolu, zatímco se schyluje k bouřce, a ptá se jich, proč mu lhali, je úžasná (nehledě na to, že detektivní mysl a všímavost De Nirovy postavy lze jen obdivovat) a závěr v galerii mi zas vehnal slzy do očí. Ne, Všichni jsou v pohodě není komedie, na realističtější, příjemnější, melancholičtější a krásnější "depresivní film" ale v kině jen tak nenarazíte.

Strašně divný film, jehož nejlepší částí je asi úvodní, rocková, lehce úchylná píseň v podání Jeffa Bridgese. Kdyby role tohoto pána nesestávala ve většině případů pouze v hraní nehybné sochy, asi bych byla spokojenější, ale takhle... to byla prostě pekelně zdrogovaná nuda. A to i přesto, že malé Jodelle Ferland předvídám budoucnost s nějakým tím zlatým plešounkem.

Velmi zajímavé, na druhou stranu také velmi náročné na udržení pozornosti. Ne snad kvůli zpracování, spíš ta látka (postavy vydávají pouze jakési skřeky a nemůžou konat žádné složitější činy) je na stominutovou stopáž poněkud... stereotypní.

Velmi vtipný film. Bohužel to ale asi nebyl záměr.