StarsFan

Příjemný, pohodový film, ke konci ale trochu zdlouhavý. A zajímalo by mě, jestli bylo jméno Billa Mitchella inspirováno Johnem Mitchellem, jednou z hlavních postav aféry Watergate.

Knihu jsem nečetla, přesto z hodin literatury na škole moc dobře vím, o jakou "volbu" se jedná, takže mě vyvrcholení zasáhlo o poznání méně než jiné zvraty; kupříkladu Stingův rozhovor s Nathanovým bratrem. Jo, spoilerování by mělo být v některých případech trestné. Ale co už. Od první vteřiny jsem věděla, k jakému závěru film spěje, a tak jsem si užívala spíše provedení. Nevím, jak byly postavy vykresleny v knize, ale k žádnému ze tří hlavních herců nemůžu mít silné výhrady. Meryl Streep svou roli Sophie pojala svědomitě, navíc si maskéři vyhráli i s vizuálním dojmem (4 podoby Meryl aneb "Meryl před Osvětimí", "Meryl v Osvětimi", "Meryl po příjezdu do USA", "Meryl v Brooklynu"). O Klinovi někteří píšou, že oproti knize nebyl dostatečně šílený, nemůžu posoudit, nicméně moje názory na jeho postavu byly proměnlivější než počasí, takže rozhodně nemůžu říct, že by byl nudný. Naopak mi jeho Nathan sedl z celého filmu asi nejvíc a celkem mě mrzelo, že nedostal víc prostoru. A co se týče samotného Stinga, byl takové nepříliš výrazné pojítko příběhu, ale vzhledem k jeho dvěma zajímavým sousedům mi to nijak nevadilo. Toliko k hercům. Jo, a ještě jedna poznámka na závěr; film je víceméně rozdělen na dvě části, jakýsi "současný život" a "vzpomínky na válku". Řada recenzentů, zdá se, prerefuje to druhé, já si užívala obojí stejně. První část kvůli rozporuplné postavě Nathana, druhou díky výborné proměně Meryl Streep. Pokud se vám nechce číst dlouhou knihu, myslím, že film v tomto případě nebude úplně špatnou volbou.

Docela obyčejná romantická komedie o Američance, která se navzdory strachu z létání rozhodne vydat na druhou stranu Atlantiku, aby zachránila zkrachovalý vztah, a ke které se na cestě připojí francouzský pašerák, jehož zištné důvody postupně přebíjí náklonnost k neznámé ženě. Všechno se vyvíji přesně tak, jak čekáte, žádná scéna není tak výjimečná, aby vám utkvěla v paměti. Ale má to dobré obsazení a sympaticky francouzský soundtrack, takže se na to dívá dobře. (Doporučení: Části filmu se odehrávají ve francouzštině, takže nemluvíte-li francouzsky a chcete-li pochopit, proč se Renův policista snaží Klinova pašeráka uchránit před vězením, doporučuji titulky. V opačném připapě si můžete po vzoru Meg Ryan užívat pocitu, že vždy tak úplně netušíte, co si ostatní postavy mezi sebou říkají. Což asi taky není na zahození.)

Výborná kamera, výborná atmosféra, výborná hudba, výborné herecké obsazení. Takového Marty Scorsese se mi líbí a jsem ráda, že po těch několika posledních projektech, které mi úplně nesedly (Letec, Skrytá identita) přišel zas s něčím, na co se moc dobře dívá. Scény v nepřístupné části věznice (Máš babu!) jsou vizuálně podmanivé. Jen to vyvrcholení mi moc nesedlo, ale možná je to jen přesycení posledním desetiletím, které si žádá "netradiční" finále. Ať tak či onak, mám pocit, že ne všechny střípky zapadly vesele do sebe a hrany některých by měly být ještě lehce dobroušeny. Časem se na to budu muset podívat ještě jednou.

Asi vybočuji z řady, ale potom, co jsem viděla tento film na hodině Anglo-americké literatury, nechápu, co dělá v červených barvách. Zaprvé, s Poem tohle nemá co dočinění. Zadruhé, celý scénář je psán stylem "postavička A si všimne, že je něco v nepořádku, vyběhne na chodbu, běží hradem, připojují se k ní postavičky B, C a D, všichni doběhnou na druhý konec hradu, zjistí, že nic nevyřeší, a rozejdou se" opakovaného asi tak 10x za sebou. A konečně zatřetí, výkon Vincenta Price mi rozhodně nepřišel dokonalý, spíše tragikomický. Tenhle film má (minimálně dnes) prostě blíže ke komedii než hororu.

Pokud čekáte katastrofický film o tom, jak se jedna rodina sjednotila kvůli přírodní katastrofě, nedočkáte se ho. Nebo možná ano, jen tu příroda dostává mnohem menší prostor, než je obvyklé. Místo záběrů vybuchujících sopek, děsivých povodní a padajících budov Ang Lee vsadil na postavy a mě napadá, že je to jen dobře. Tedy bylo by to dobře, kdyby to ve mně zanechalo nějakou stopu, ale já mám všeobecně u filmů Anga Leeho jeden problém; jeho filmy, jakkoliv se zaměřují hlavně na charaktery a emoce, se mnou naprosto nepohnou. Sleduju krásný obraz doprovázený podmanicou hudbou, běhají tam výborní herci a... sotva to skončí, vím, že po měsíci si ani nevzpomenu, že jsem ten film viděla. Ledová bouře u mě dopadá o něco líp než Zkrocená hora, to ale nic nemění na faktu, že znovu si ji nejspíš nepustím.

Kdykoliv se snažím The Emperor’s Club nějak shrnout, chce se mi napsat, že ten film je skvělou ukázkou aristotelovské etiky, načež mi dojde, že Etiku Nikomachovu četl málokdo a že jsem asi jediný šílenec, který má chuť rozebírat ve filmovém komentáři eudaimonii a morální teorie. Jenže paralel mezi Aristotelovými myšlenkami a filmem o učiteli, který věří, že může změnit jednoho ze svých studentů k lepšímu, je tolik, že se nabízí alespoň několik zmínit. Stejně jako Aristoteles i učitel antických dějin William Hundert z The Emperor’s Club zastává názor, že morální hodnoty musí být v lidech rozvíjeny, a považuje proto formování žáků za svou povinnost. Stejně jako Aristoteles, podle něhož neexistují žádné univerzální morální zákony a jen osoba jednající v souladu s rozumem a ctnostmi může pochopit, co je správné udělat, se i William Hundert dostane do situace, kdy je jeho jedinou nadějí vsadit na svůj úsudek a doufat, že jeho rozhodnutí bylo za dané situace správné. Stejně jako Aristoteles, který považoval vedení racionálního, ctnostého života za jediný způsob k dosažení eudaimonie (= spokojeného života), i William Hundert věří, že pro plnohodnotný život je potřeba být morální osobou. A konečně stejně jako Aristoteles i William Hundert nakonec dospěje k přesvědčení, že eudaimonii, podstatu svého bytí, nemůže hodnotit na základě izolovaných momentů štěstí nebo bolesti, ale jako shrnutí všeho, k čemu jeho život vedl. The Emperor’s Club jsem viděla poprvé před několika lety a tehdy mě zaujal primárně kvůli nedokonalosti hlavního hrdiny, nečernobílému vidění světa a skvělému obsazení v čele s Kevinem Klinem; dnes mu jakožto člověk, který má morální filosofii poměrně rád, musím přihodit i tu poslední, pátou hvězdičku.

O Nixona jsem se zajímala už dávno před tím, než se k nám do kin dostal film Duel Frost/Nixon, a vždy jsem na něj pohlížela trochu jinak než ostatní. Ano, ten chlap udělal chybu, ale nedokážu k němu cítit nějaké silné antipatie. A ještě víc je to zjevné v tomto rozhovoru. "Dal jsem jim meč a oni ho do mně s chutí zabodli. Myslím, že kdybych byl na jejich místě, udělal bych úplně to samé." Richard Nixon se tady zpovídá z toho, co udělal, osobně ale z celého rozhovoru cítím, že je jeho přiznání dílem jeho samotného a ne Davida Frosta, jak tady soudí dva lidé, kteří rozhovor komentovali přede mnou. O Nixonovi se soudí, že to byl možná nejzáhadnější a nejhůře popsatelný prezident, jakého Amerika kdy měla, a já musím souhlasit. Nedokážu říct, jestli byl dobrý nebo špatný, před pěti lety jsem v něm viděla kriminálníka, dnes ho spíše považuji za lehce zmanipulovatelného člověka, který se obklopil špatnými lidmi a ti ho nakonec stáhli ke dnu. Pokud se chtcete i vy něco dozvědět o Nixonově smýšlení po aféře Watergate, račte vstoupit. Lepší dokument nenajdete.

Nevím, jestli za to mohou podmínky, za jakých jsem tento film viděla, ale nesebral mě zdaleka tolik jako naprostou většinu zdejší komunity. Zajímavě surrealistický film s famózním Hrušínským a překrásnou vizuální stránkou Spalovač mrtvol je. Jenže mi také nepřišel zdaleka tak strašidelný (znepokojivý), jak bych u filmu s přívlastkem "horor" čekala.

Knihu bych kvůli jazyku asi nikdy nepřečetla, film mi přišel roztomile poetický, laskavý a hřejivý. Více podobných knižních adaptací!