StarsFan

Filmy líčící příběh chlapa, kterému jednoho dne přeskočí a rozhodne se riskovat celý svůj život kvůli téměř neznámé ženě, mám moc ráda. A ještě větší oblibě se u mě v posledních třech letech těší Jeremy Irons, který působí jako by byl pro role výše zmíněných přímo stvořen. Moje očekávání před francouzským filmem Fatale byla tedy vysoká a o to větší následovalo i zklamání. Nedá se popřít, že sexuální scény jsou tu realističtější než v 95% toho, co jsem kdy viděla, a že odvaha Ironse, který se nejednou objeví v záběru nahý, byla v 90. letech nezměrná (nutně se nabízí srovnání s Lolitou). Bohužel všechno ostatní na mě působilo strašně strojově. Chápu, že vášní posedlý muž nebude se svou milenkou rozebírat teorii relativity, ale proč ti dva spolu za dvě hodiny prohodili asi deset vět, je pro mě záhadou. Chybělo mi tu nějaké napětí, vášeň, emoce; dvojice, která se za dvě hodiny filmu, kdy proběhne víc jak pět milostných scén, pomalu ani nedostane k polibku, je prostě z mého pohledu silně divná. Nehledě na to, že mezi Ironsem a Binoche nefunguje VŮBEC žádná chemie. Nevím, jestli za to může skutečně fakt, že si prý oba herci během natáčení zrovna moc nerozuměli, ale pokud cítím víc erotického napětí v Lolitě, kde po Jeremyho boku hrála čtrnáctiletá dívka, nutně mě napadá, že je tady hodně věcí blbě. Fatale rozhodně není špatně natočený film, jen mi prostě tolik věcí nesedí (jako například ještě nezmíněná Stephenova naivita), že se buď nudím, nebo na ně zaměřuji veškerou svou pozornost. Pokud chcete vidět dobrý film podobného žánru, doporučuju pustit si radši Základní instinkt.

Asi to měla být parodie na Červenou Karkulku. Upřímně v to doufám, protože jinak budu pana režiséra do konce života strašit ve snech za to, jakýho kreténa ze mě udělal, když jsem si tohle pustila s výhledem drsného, vysoce atmosférického, noirového dramatu. Možná jsem si měla předem přečíst několik komentářů, abych zjistila, že místo jako charismatického, sexistického zabijáka uvidím Kiefera v noční košili a čepečku hrajícího si v postýlce po vzoru vlka na babičku. Sakra! Věřím tomu, že parodie to může být dobrá a že si ten film jde při správném naložení užít. Jenže to člověk nesmí čekat brutálně dobře natočenou psychárnu a všímat si mezer ve scénáři větších než ozonová díra.

Tahle dvouhodinová africká střílečka honosící se titulem "prequel k sedmé sezóně" nemá krom jména Jacka Bauera a ksichtu Kiefera Sutherlanda s běžnou Čtyřiadvacítkou vůbec nic společného. Vždyť i libovolně vybranej díl libovolný z dosud natočených sérií v sobě má víc kouzla než tohle. Okay, dokážu se přenést přes skutečnost, že se Jack jakousi záhadou dostal z USA do Afriky (ačkoliv se tento fakt budu co nejrychleji pokoušet vymazat natrvalo ze své mysli) a že si hraje na jakéhosi spasitele místní africké školky. Ale proč se sakra (Damn it! Damn it! Damn it!) za dvě hodiny pokouší zvládnout to, co by mu v seriálu trvalo čtvrtinu dne, a proč nemá film po vizuální, ani hudební stránce s běžnou Dvacet čtyřkou co dočinění? Kam zmizely ty úžasný části, kdy člověk u odtikávajících hodin sleduje, co se děje na vícero místech zároveň? Kam zmizela osobnost Jacka Bauera? A jak je možný, že si tohle udržuje na ČSFD stejné hodnocení jako téměř bezchybný seriál? Damn it! Chci sedmou řadu, chci ji hned a chci, aby se vrátil starý známý Jack i staré známé zpracování! Damn it!

Byl by to krásný zástupce filmu noir nebýt té rozjásané hudby hrající i v těch nejtemnějších scénách. Vybombardovaný Berlín se svými kanály je ale úžasný, stejně jako jako úplně poslední scéna filmu. Tomu se říká styl!

Šíleně překombinovaný závěr a pro mě nejasný význam některých scén (polibek, pohled Kennetha v minulosti do zrcadla) podkopává obě dvě nožičky i třetí hvězdičce. Protagonisty hlavních rolí a v té době ještě manžele vidím na obrazovce vedle sebe moc ráda a Kenneth rozhodně není špatný režisér (zvlášť černobílé scény si užívá), ale zachránit vše se tím nedá. Nedokážu se ubránit srovnání s jinými známějšími filmy podobného žánru (třeba Šestý smysl), které jsou po celou dobu výborné a závěr jim jen dodá jakousi třetí dimenzi. Zemřít znovu by naopak bez pointy bylo jen rozfláklým vyprávěním o ničem, jenže co má člověk dělat, když z toho na konci vyleze tak šílená kravina?

Nezbývá mi než ztotožnit se s komentářem bogu. Neviděla žádnou jinou filmovou adaptaci Othella, tak nemám, s čím srovnávat, zato se ke mně ale dostala řada Shakespearových her v režii Kennetha Branagha a těm se bohužel Othello při vší snaze rovnat nemůže. Branagh má zvláštní dar přenést Shakespearovo dílo na plátno tak, že ačkoliv po většinu času doslova cituje předlohu a z úcty k autorovi nevynechá jedinou scénu, ani si další nepřipíše, jeho filmům nechybí život. Oliver Parker pojal Shakespeara poněkud volněji, řadu scén vyškrtal a třeba konec (teď mluvím o Branaghově postavě Iaga) zas lehce změnil. Pravda, snažil se nám vše vynahradit tím, že Iago často mluví přes kameru jakoby přímo k divákovi, ale když porovnám Othella s Kennethovým dvojnásobně dlouhým Hamletem, propadám často pocitu nudy. Asi je to zvláštní, ale zkrácení Shakespearova díla ani jeho drobné úpravy rozhodně nepřidaly filmu na dynamice, právě naopak. Snad za to může podle mě i poměrně nešťastné vybrání hlavních rolí, Jacob je jako Desdemona zbytečně unylá a Fishburnovi zas chybí pro roli tak důležitá majestátnost. Branagh mi to ve všech svých scénách vynahrazuje, jenže pokud se u filmu vyžívám jen u postavy hlavního záporáka, napadá mě, že je tu něco špatně.

Jeden z mála nepředvídatelných filmů. U tradiční filmové produkce, která se ke mně valí přes všechna média, přátele a rodinu, jsem si nějak zvykla, že za deset minut otipuju prostředí a uhodnu, kdo s kým skončí a jak se děj bude vyvíjet. U Petrových přátel to nejde. Postavy se chovají lidsky, nesou si své hříchy minulosti a snaží se s nimi vyrovnat. Mezi sebou vtipkují a předstírají, že je vše ve stejném pořádku jako před deseti lety, když je ale kamera zastihne samotné, ukazuje se, že nic není úplně tak fajn. Někdo trpí smrtí dítěte, jiný pocitem, že zústal sám, další řeší manželskou krizi složitější o to, že ONA je pořád pryč a ON ji vlastně nikdy úplně nemiloval. Celkem by mě zajímalo, jestli Petrovi přátelé nemají předlohu v nějakém divadelním představení, protože přesně tam bych si tento příběh odehrávající se v jednom domě dokázala představit. Dejte tomu stejně schopného režiséra a herecké obsazení jako je tady a máte jednu z nejlepších her roku. Dodatek 11. května 2010: Napodruhé zvyšuji hodnocení. Tak upřímný, realistický, pohodový film říznutý sarkasmem aby člověk pohledal. Petrovy přátele si asi nebudu pouštět dennodenně, ale věřím, že když se k nim jednou ročně vrátím, uchvátí mě ta jejich atmosféra přesně tak jako dnes. Dodatek 27. prosince 2011 Čím častěji tento film vidím, tím komplexnější a lepší mi přijde. Tihle "Kenovi přátelé" se mi zkrátka zaryli pěkně hluboko pod kůži.

Shakespeare v podání Kennetha Branagha v sobě vždy skrýval jisté kouzlo, které jsem v jiných filmových interpretacích (snad ještě krom Pacinových verzí) najít nedokázala. Jak to ten chlap dělá, že v hrách zachová původní jazyk, přesto jsou pořád tak svěží? Shakespearovy hry můžete milovat, nebo nenávidět a já, ač se nepovažuju za nějakého znalce, se řadím spíše do první skupiny diváků. Filmovým zpracováním jeho her jsem ale často zklamaná; o vršících se vrstvách patosu ve verších, jenž každý zná, skutečně není. Kenneth do všech adaptací dává své zaujetí a svůj mozek, zvláštní náhodou (či spíš předem pečlivě promyšleným plánem) jsou ale jeho verze nejbližší podstatě Shakespeara jak myšlenkou, tak dějem. Kdyby náhodou někdy režíroval nějakou Willovu hru v Londýně a ještě hrál hlavní roli, dejte mi okamžitě vědět. Pojedu se na něj podívat, protože tenhle chlap dokáže veršům vtisknout život. Jeho slovní přestřelky s Emmou Thompson, v té době ještě jeho manželkou, patří k vrcholům filmu. Škoda, že odbočka k Michaelu Keatonovi a hlavně prkennost Keanu Reevese jinak mé hodnocení o hvězdičku sráží. Dodatek 4. února 2011: Kašlu na špatné obsazení hlavního záporáka; kvůli dvojici Emma & Kenneth, hudbě Patricka Doyla a sympatické režii si Much Ado About Nothing těch pět hvězd zaslouží. Pravděpodobně nejlepší shakespearovská filmová komedie, co jsem kdy viděla.

Sice jsem nikdy nepatřila k skalním fanouškům Michaela Jacksona, ale na jeho písních jsem vyrostla. Má drahá sestřička, starší o jedenáct let, totiž jeho hudbu bezmezně milovala; objela všechny koncerty v ČR a okolí, vyšívala obrovské transparenty, měla lístky i na letošní koncert v Londýně. Když se ke mně v červnu, jen tři týdny před tím než měla odletět do Británie, doneslo, že Michael zemřel, nechtěla jsem tomu věřit a už v tu chvíli mi došlo, že lidstvo zase ztratilo jednu z momentálně nevýraznějších hudebních osobností. Tento film mi to jen potvrdil. Michael byl neuvěřitelný perfekcionista, jeho koncerty byly obrovskou show, kde všechno muselo dokonale sednout. Natáčel nové videoklipy k písním, zběsile tančil, na podiu se s ním za jeden večer mělo objevit vše od demoličního auta přes lidi oblečené v kostýmech zombií až po hořící předměty. Pohled na film dokonale vystihla jedna moje kamarádka, která po This Is It prohlásila: "Nikdy jsem nebyla jeho fanynkou, ale teď mě mrzí, že jsem neměla lístky do Londýna na jeho koncert a že se neuskutečnil." Mě taky. Díky za všechno, Michaele. And God bless you.

Nesmírně vkusné úvodní titulky. To bylo první, co mě napadlo, když jsem Wallandera viděla. Většina kriminálek láká diváka na zběsilé tempo a moderní vyšetřovací metody, což se povětšinou projeví už v úvodu. Asi znáte takovou tu úvodní půlminutu současných detektivek, kdy kamera za rockové písně nalétává na obličeje jednotlivých představitelů a v mezičase za nimi stihne ještě zabrat veškerou nejmodernější techniku, kterou právě toto oddělení k vyřešení případů používá. Wallander je jiný. Úvodní titulky jsou klidné až obyčejné, přitom ale nesmírně stylové a originální. Podobná charakteristika je pak vlastní i celému seriálu. Zatímco mě jiné kriminálky o desítkách pokračování s dokonalými, chladnými vyšetřovateli nebaví, do Wallandera, jehož první sezónu tvoří pouze tři díly, jsem se zamilovala. Vše se odehrává v jiném tempu, mnohem poklidnějším, mohlo by se zdát. Režisér se vyžívá v až perfekcionistickém zobrazení veškerého dění, takže vizualisticky změřená část mé duše od první minuty skákala nadšením. Všechny ty záběry se švédskou krajinou / pustinou jsou úchvatné a podobně podmanivá je i mysteriózní hudba, která je provází. Pár pěkných scének by ale seriálu nepomohlo, kdyby postavy pohybující se v nich nestály za nic. Tady se scénář zaměřuje hlavně na jednoho muže; vyšetřovatele Kurta Wallandera v podání Kennetha Branagha. Asi se to bude zdát zvláštní, ale právě k Branaghově roli jsem po třech dílech cítila silnější vztah než k jakémukoliv jinému představiteli kriminálky, jakého si dokážu vybavit. Tenhle chlap začal žít odděleně od své ženy, která si našla brzy nového přítele, zatímco on zůstává sám. Jakékoliv náznaky budoucího možného vztahu zabíjí svým pocitem, že je třeba k vyřešení případu udělat ještě mnohem víc a že si momentálně nemůže dovolit odejít z práce a žít svůj vlastní život. Samota na něj ale doléhá více, než by bylo komukoliv milé a nemít dospělou dceru, která ho bezmezně miluje i přesto, že on sám se považuje za mizerného otce, asi by se nervově zhroutil. Podobně lidskému vylíčení hlavní postavy navíc hodně napomáhá fakt, že nás tvůrci nechávají nahlédnout na postavu i v momentech, které by kterýkoliv jiný seriál pravděpodobně vystřihl. Kurt Wallander tedy brečí, zívá, je unavený i vynervovaný, naštvaně třískne mobilem, necítí se zdravotně v pořádku, z přepracování usne na místě činu, chodí na záchod. Takové kriminálky se mi líbí a takový doufám, že se tento seriál ještě s několika díly vrátí. A tak mě napadá: viděli jste někdo Insomnii? Mám pocit, že ten film má s tímto seriálem hodně co společného. Dodatek 11. dubna 2010: Půl roku čekám na druhou řadu v domnění, že se Branagh do Wallandera pustí až po dokončení Thora, a pak zjistím, že si druhá série odbyla svou premiéru na BBC jen pár týdnů po tom, co jsem dokoukala první. Co však k druhé řadě říci, aby se člověk neopakoval? Asi nic, tohle se musí vidět. Nejrealističtější kriminálka současnosti s nejlidštějším hlavním hrdinou, jakého jsem kdy v seriálu viděla (producenti první i druhé řady si odnesli cenu BAFTA za nejlepší dramatický seriál a Branagh má za obě řady to samé ocenění, jen za nejlepšího herce). A taky ty nejúžasnější švédské scénérie, jejichž kouzlo snad potvrdí i to, že počet Britů, kteří navštíví ročně Ystad, se po odvysílání tohoto seriálu náhle zvýšil o polovinu. Kennethe, prosím, až dokončíš režii Thora, vrať se zas do Švédska před televizní kameru. Podle dostupných informací totiž natočení dalších dílů záleží pouze na tobě. Dodatek 31. července 2012: Třetí řada opět skvělá, i když vrcholné druhé série dle mého nedosahuje. První díl s úžasným "bodem zlomu" kdesi v polovině a výborným závěrem u poradkyně sice aspiruje na jeden z mých nejoblíbenějších dílů vůbec, jinak mi ale přišlo, že tentokrát zůstalo mezi jednotlivými epizodami až mnoho nedovysvětleno a že Kurtovi rodinní příslušníci dostali až moc málo prostoru na to, abych si mohla "užívat", jak mu práce rozkládá osobní život. Hlavně druhá epizoda, kterou Wallander strávil prakticky celou v Lotyšsku, mi přišla v tomto ohledu trochu mimo; vlastně mi až přišlo, jako by Wallanderův vývoj na jeden díl naprosto ustrnul. I tak se ale už těším na finální čtvrtou řadu a na ten smutný závěr celého seriálu, který je nejspíše nevyhnutelný jako příchod zimy po podzimu, se připravuji už teď.