StarsFan

Nebudu se tu rozplývat nad dokonalým koncem, protože dle mého takový není; to ale nic nemění na faktu, že ty dvě hodiny, kdy je Douglasův život postupně demolován s lehkostí, jako kdybyste papír polili benzínem a zapálili, stojí za to.

Snímek, který se nesmírně těžce hodnotí. Podle traileru výborný, strhující film, ve skutečnosti průměrné, zdlouhavé, komorní drama. Přitom po stránce režisérské je film zvládnutý dobře. Zápletka je zajímavá. Neobyčejně obyčejné příběhy mám ráda. Mortensen byl přesvědčivý. A Isaacs ještě ještě víc. Mám snad problém se scénářem? Asi ano, protože i přes dlouhé časové období, kterým se příběh zabýval, jsem měla pocit, že se nikam pořádně nevyvíjí. Poznámka o závěru na závěr: Narozdíl od některých se mi podobný styl konců (nebudu prozrazovat, podívejte se na to sami) moc líbí. Nechává totiž člověka přemýšlet.

Divné, zapamatovatelné, netradiční. Bizardní. Přehlídka šokujících scének, které nedávají smysl ani samy o sobě, natožpak dohromady. Surrealismus v malířské tvorbě Salvadora Dalího mi sedí, jeho nejslavnější filmový počin už však znovu vidět nemusím. Což ale nemění nic na tom, že je působivý a nesmírně originální.

Zajímavé, místy však lehce zdlouhavé. V žebříčku tradiční produkce nadprůměr, ve srovnání s jinými Pacinovými filmy ale Author! Author! nijak nevyniká.

♫ Wait till the sun shines Nellie ♫ Film, o kterém by se dalo napsat mnohem více znaků, než dovoluje komentář na ČSFD. Jeden z těch důvodů, proč miluju černobílé filmy a Binga Crosbyho. A také jeden z důvodů, proč stále více propadám dixielandu, na jehož počest s největší pravděpodobností celé Birth of Blues vzniklo. Dokonalá přehlídka chytlavé hudby v příběhu, který balancuje na hraně snad všech žánrů, jaké se jen do snímku o jazzové skupině dají narvat. Romantika, drama, komedie, muzikál, sem tam vykoukne i něco z gangsterky a filmu noir. Úspěch střídá prohru, rozpory rozbíjí přátelství. Scéna na střeše je nazapomenutelná. Ne snad, že by byla zahraná nějak úžasně nebo že by se v ní nacházelo nějaké důležité poselství. Dokonce ani není vymakaná po stránce režisérské. Ale ta pohoda, kdy celá skupina sedí kolem gramofonu a mezi komíny se dohaduje, čí hudební nástroj na desce vyzněl nejlíp, je nesmírně nakažlivá. Takhle se má dělat hudba. Na skupinu, která by píseň "Wait Till The Sun Shines Nellie" podala podobně jako ve filmu Bing s Mary, bych se klidně jela podívat na druhý konec republiky. Birth of the Blues je ta nejlepší pocta jazzu, jakou si umím představit. Pocta Bennymu Goodmanovi, Louisi Armstrongovi, Paulu Whitemanovi a všem těm dalším, jejichž portréty se před závěrečnými titulky objevily. A svým způsobem i Bingu Crosbymu, jehož jméno sice padlo "až" během titulků, ale bez jehož přičinění by se jazz nestal tak rozšířenou záležitostí, aby mu podlehli další (včetně Franka Sinatry).

Na svou dobu nesmírně rozmáchlý muzikál, který měl sloužit jako velkolepá tečka za kariérou Freda Astaira. Ten si svůj odchod do důchodu nakonec naštěstí rozmyslel, ale i kdyby mělo být Blue Skies jeho posledním filmem, nemohli bychom si stěžovat. Vždyť se jeho číslo na Puttin' on the Ritz stalo už legendárním a pěvecky-taneční duet s Bingem Crosbym ve stylu "Fred se snaží (poměrně úspěšně) zpívat a Bing (ne tolik úspěšně) tančit" je nenapodobitelný. Ne nadarmo nazýval Fred Binga svým nejoblíbenějším tanečním partnerem... Ta dvojice si Blue Skies zkrátka užívá. Bing dostal asi vteřinového prostoru o něco méně než Fred, jeho postava to ale svou důležitostí pro děj to vynahrazuje. A ještě nikde nebyl tolik k sežrání jako v prvních deseti minutách tohoto filmu. Jen polít čokoládou a sníst. Okay, tím se asi dostávám daleko od podstaty, ale vám to jistě nevadí. Nebo spíš vadit nemůže, protože jak to tak vidím, jsem první člověk, který tento film komentuje a při podobném vývoji budu na příštích několik let jediný. Staré muzikály se u nás holt velkému zájmu netěší a to ani na pultech obchodů, ani na televizních obrazovkách. A nejspíše ani u diváků. Přitom u tohoto je to škoda. Ve kterém jiném filmu zazní třicet písní Irvinga Berlina? A to často v nezkrácené podobě? Pokud teď násobíte číslo třicet průměrnou stopáží písně a srovnáváte s délkou snímku, věřte, že v Blue Skies moc mluvených pasáží nenaleznete. Vlastně je to jedno velké hudební DVD, kde se dva protagonisté protančí (Fred) a prozpívají (Bing) z jedné kulisy do druhé. Kdyby toho děje bylo víc a tvůrci film ukončili o tři minuty dřív, řekla bych, že má tento film hodně společného s filmem Martina Scorseseho "New York, New York" aneb "nezodpovědný hudebník a žena, která ho miluje, ale nebaví ji věčně dělat ústupky". Takhle je to jen jedna velká hudební scéna občas přerušená nějakým tím krátkým odskočením k ději. Ale hezky inscenovaná, takže se na ni kouká moc dobře.

Těžko si představit naivnější děj než příběh chudého amerického obchodníka, který díky svému psovi dokáže přimět rakouskou hraběnku, aby se do něj zamilovala. Těžko si představit jasnější vývoj filmu než ten, kdy vám na počátku romantické komedie proti sobě stojí dvě osamělé osoby opačného pohlaví. A těžko si představit více zřetelné drobné vady, na které jistí recenzenti vždy tak rádi upozorňují (proč mluví Rakušané anglicky? proč jsou kulisy velehor často za postavami jen malované?). A přes to přese všechno... mi tento film udělal nesmírnou radost. Má spád, je originální a na dobu, kdy milostné scény začínaly (a končily) dotekem pevně sevřených rtů, skrývá v jedné scéně u piana i trochu toho sexuálního napětí. A navíc je vtipný. Scéna, kdy jedna šlechtična Binga popisovala slovy: "Uši jako netopýr a zbytek jako oškubaná kachna," mě v daném okamžiku roztřískala. Není to zdaleka poprvé, co si z Bingova vzhledu jiné postavy ve filmu utahují, a mě tak napadá... Do kolika úspěšných amerických romantických filmů byli letos obsazeni herci, kteří nesplňují přímo Hollywoodská měřítka krásy? A kolik z těchto herců by na sebe nechalo v každé druhé televizní show a filmu padat sarkastické narážky?

Kdesi v polovině filmu jsem přemýšlela, jestli uživatelé ČSFD svá pětihvězdičková hodnocení brali vážně, nebo je to jedna velká recese. Netvrďte mi, že těch 93% (= 7. místo v žebříčku nejlepších filmů) není nějaká šílená nadsázka, protože podobně děsivou scifárnu jsem neviděla od dob Emmerichových Deseti tisíc let před naším letopočtem. Ano, Avatar je po obrazové stránce hezký. Ne podmanivý, pod tímhle si vždy představím spíš vizualitu Franka Millera v Sin City, ale pěkně to vypadá, to jo. Bohužel kýčovité, barevné obrázky mi - narozdíl od 90% uživatelů tohoto portálu - na nějaké zázračné hodnocení nestačí. Nejsme tady na Československé databázi digitálních efektů, abych film vychválila do nebes jen proto, že někdo mohl vrazit stovky milionů dolarů do 3D zpracování. Ostatně, co jiného je na tom tak úžasné? Hudba nevyniká. Herecké výkony jsou podprůměrné. Příběh je předvídatelná, nudná, kýčovitá slátanina zabalená do cool ekologického kabátku, aby někteří mohli nadšeně slintat nad parafrází na náš styl života a říkat si, že ten film má poselství. Jestli tímto Cameron udal nový směr kinematografie a ostatní se ho budou snažit napodobit, koupím si v příštích letech velké pláno a na filmy se budu dívat už jen doma. Nezřím tě! Dodatek 6. ledna 2010 Nemohla jsem nadále žít s pomyšlením, jak teto film nadhodnocuji. Ta jedna hvězdička za slušné vizuální zpracování úplně stačí.

Ukamenujte mě, ale knížku jsem nikdy nedočetla. Skončila jsem kdesi v první třetině, když jsem zjistila, že ani přeskakování všech Garpových povídek - které mi od počátku lezly významně na nervy - mě nedonutí prokousat se příběhem až do konce. Film jsem si pustila s jediným záměrem: konečně se dozvědět, jak tato Irvingova kniha nakonec skončí. Teď to vím a spokojeně se můžu přesunout zas o dům (film / knihu) dál. Jsem asi zaujatá, ale ani knižní, ani filmová verze se do mé síně slávy nedostane. Kniha prostě jen proto, že mi přišla nudná, film pro to, že mi přišel nezajímavý (asi už to automaticky vyplývá z mého subjektivního náhledu na knihu). Jednu poznámku na závěr si ale neodpustím. Pokud se nějaký fanoušek pana Irvinga bude v budoucnu pokoušet zfilmovat jeho nejslavnější dílo, bylo by možná lepší udělat z toho seriál, aby se nestalo, že celý život Jenny před narozením Garpa bude shrnut v úvodních pěti větách (včetně velmi zvláštní scény s otěhotněním). A taky by možná nebylo od věci obsadit do role matky a syna herce, které dělí víc jak pět let. Skutečně by to působilo líp.

Jeden z nejhezčích hudebních podkresů, co jsem v posledních měsících slyšela, a velmi zvláštní scéna z tajného večírku, která strhává jak svou sexuální otevřeností, tak i nesmírně depresivním a komorním prostředím. On se Kubrick všeobecně nebál točit v momentech, kdy by jiní režiséři dávno vypnuli kameru, už jen úvodní záchodový záběr nechť mi dá za pravdu. Jeden z filmů, které chci časem vidět znovu.