sedm.1

Co pro mě osobně udělalo tento válečný snímek opravdu nadprůměrným filmovým zážitkem, bylo zpracování na jeden záběr, což jsem si ovšem původně příliš zrovna v tomto žánru nedokázal představit, jak to bude vůbec fungovat, nicméně Sam Mendes a jeho tým to dokázali s nevídanou lehkostí a přirozeností a ten film je skutečně neuvěřitelně působivá záležitost, ba co víc, především díky tomuto ojedinělému zpracování nabízí opravdu intenzivní jízdu, která mě naprosto vtáhla do děje a já si tak společně s vojáky vážně prošel oním bojištěm, a byl to fakt mazec. Zároveň díky tomu celá ta mise nepostrádá ani parádní napětí, či silné emoce, a o atmosféře pak ani nemluvě, syrová, nekompromisní, zároveň ale neskutečně přesvědčivá a pohlcující. Filmaři se tu jinak nebáli ani několika opravdu explicitních scén, a velkou pochvalu si zaslouží samozřejmě i herci v ústředních rolích dvou vojáků, ztvárněných sice neznámými, přesto ale zajímavými typy, kteří své postavy zahráli skvěle a hlavně přesvědčivě a i díky nim si divák po celou dobu uvědomuje, jakou nesmyslnou šílenost ta válka vlastně představuje. 1917 je zkrátka film, který si určitě zaslouží veškeré ovace, jeho zpracování je famózní a opravdu představuje silný filmový zážitek.

Primal je určitě bez diskuzí lacinou, přímočarou, nenáročnou, tuctovou, akční jednohubkou, ovšem i přesto všechno nebrání nic tomu, aby se i tak, při troše toho štěstí a nejspíš i tvůrčího umu, nedalo natočit příjemné a svěží béčko, které za tu hodinku a půl dokáže nabídnout vcelku slušnější akci, svižný spád, napětí, možná i atmosféru, ale především zábavu. Navrch tu pak ovšem máme ještě hlavní trumf této podívané, a tím je samozřejmě zatracovaný, a nyní navíc už i pořádně pupkatý, Nicolas Cage, pro kterého mám takovou nějakou zvláštně úchylnou slabost, každopádně, on i přesto, že si fakt vybírá jeden zoufalý projekt za druhým, tak nakonec ale většinou ve výsledku nedopadnou vůbec špatně a navíc, jako jeden z mála již vyhaslých filmových hvězd dokáže své filmy opravdu podržet, či dokonce i povýšit. Zde mu navíc sekunduje perfektní Kevin Durand jako ústřední záporák a ten mě tu tedy bavil také zatraceně hodně. Celkově se tak jedná o nenudící, svižné béčko, které sice nepřináší nic nového, či zajímavého, nicméně v rámci produkčních možností a tvůrčích schopností si myslím, že nejde o vůbec mizernou podívanou, a já se zkrátka bavil až překvapivě dost.

Pane jo, jak tedy s tímto filmem mám naložit, to vůbec netuším. Hodnotit nízko ho rozhodně nemohu, na to mi totiž až příliš utkvěl v hlavě, a to díky mnoha ohledům, ať už se tedy jedná například o velice působivé a přesvědčivé zobrazení všude přítomného lidského zla, jelikož nesetkat se ve filmu se snad jedinou čistě kladnou postavou, to už je co říct, bavila mě též syrová a nekompromisní atmosféra buranského prostředí, doslova nadšený jsem pak byl ze všech těch podivných, ujetých a hlavně naprosto nevyzpytatelných postaviček, jejichž společnými jmenovateli je výraznost a ojedinělost, a opomenout samozřejmě nemohu ani na herce, kteří zde propůjčili svůj veškerý herecký um ke ztvárnění všech těch podivínů a individuí, a vesměs to zvládli skutečně na výbornou. To vše mě oslovilo, a jistě toho není málo, aby film nedokázal zaujmout, jenže se tu vyskytuj i pár „ale“, která mi nedovolují být ve výsledku nakonec až tak nadšený. Nejzásadnější problém vidím ve spádu děje, kdy se celý film odehrává ve vážně vlažném tempíčku a i když beru, že to byl nejspíš i částečně tvůrčí záměr, já to považuji za chybu, neboť film mě pak kvůli tomu nedokázal až natolik strhnout a skutečně vtáhnout do děje. Dál mi trochu vadila naprostá absence napětí a více nečekaných momentů, či zvratů, a neoslovila mě ani závěrečná pointa, vyznívající tak trochu do prázdna. Jinak také moc nevím, jak si mám poradit se všude přítomností náboženského podtextu, respektive jestli tu šlo o jeho žalobu, či obhajobu, ať tak, či onak, každopádně já osobně jsem přesvědčen, že jde jen o vymývání mozků, takže já to beru tak, že za vším lidských zlem stojí právě náboženství, jen to ale měli tedy tvůrci, pokud to tedy také tak mysleli, dát přímo najevo a ne jen naznačovat. Můj celkový dojem z této podívané je zkrátka dost nevyvážený, nicméně díky mnoha opravdu výrazným atributům jsem ale přesvědčen, že The Devil All the Time stojí určitě za pozornost.

I přes poměrně zajímavě vyznívající zápletku a docela výrazný casting je nakonec můj výsledný dojem z této podívané dost slaboučký. Z dané látky totiž nedokázali tvůrci vytěžit prakticky vůbec nic, co by mě nějak zaujalo a vlastně jediné, co bych mohl zmínit za pozitivní věc, týkající se tohoto filmu, je výkon Jonaha Hilla, jinak ve všech ostatních ohledech to ale prostě není jednoduše dobré. Třeba když už jsem zmínil toho Hilla, tak takový James Franco, kterého mám jinak jako herce fakt rád, tak ten zde podal tak nepřesvědčivý a zcela nevhodný výkon, že jeho obsazení vážně nebyla v tomto případě trefa do černého. Co se pak týče samotné zápletky, ta postrádá prakticky vše, co by jí mohlo udělat jakkoliv záživnější, či poutavější, k čemuž přispělo především nudné zpracování, bez tempa, bez napětí, bez zápalu a bez spádu, nepodařilo se zde dosáhnout ani žádné gradace v závěru, zvraty v průběhu filmu též vyznívaly vesměs nenápaditě a závěrečná pointa by mohla dělat tak akorát královnu nudy a bezvýznamnosti. Nepodařila se zde navodit ani žádná atmosféra, a tak True Story zkrátka nabízí jen 100 minut nezáživné konverzace dvou nezajímavých týpků, bez jakéhokoliv oživení, takže za mě prostě bída.

Tak s touto podívanou se tentokrát korejčíci skutečně příliš nevytáhli. Nelze tomu tedy upřít minimálně v rámci subžánru zombie filmů poměrně originální, ovšem spíš takovou komorní, zápletku a opomenout nemohu ani opravdu vydařené masky útočících nakažených „spoluobčanů“, ale jinak mě i přesto bude v první řadě ve spojení s tímto snímkem napadat především výraz Nuda. Hlavně první polovina filmu prostě není vůbec záživná, mladík uzavřený ve svém bytě nezažívá kdovíjak strhující konfrontace s nemrtvými, spíš je to celé jen takové oťukávání, a navíc po seznámení se se sousedkou z protějšího baráku to začne váznout snad ještě víc, a tak se to celé v podstatě rozjede až v poslední třetině, kdy se ústřední dvojice hrdinů začne přemísťovat, čímž začne krapet gradovat i samotný film, ale pořád to má do nějaké zábavné zombií jízdy neskutečně daleko. Navíc tomu všemu chybí i nějaká ta působivější atmosféra, styl, napětí se tu vyskytuje též minimum a co se efektů týče, masky jsou, jak jsem již zmiňoval, fajn, ale pořádného gore se tu divák též nedočká. Absence jakéhokoliv momentu překvapení tomu také pak nepomůže, stejně jako křečovitý happyend, který to definitivně znehodnocuje. Mě tato odlehčená zombiárna z Ásie zkrátka tentokrát příliš neoslovila, a i když jí nechci zároveň ani nějak úplně odsuzovat, za mě potěší spíš intelektuálnější část publika, které si při tom může dovolit jednou za čas se odvázat, ale klasický příznivec hororů, jakým jsem třeba já, se u toho bude spíš nudit.

Bratrstvo pěti přináší poměrně originální zápletku, z prostředí vietnamských veteránů, kteří se vracejí na „místo činu“, kdy je ovšem nutné podotknout, že za filmem stojí odvěký černošský aktivista Spike Lee, čímž je celý film „obohacen“ o hromadu afroamerických agitačních projevů, nicméně důležité je zároveň ale i konstatovat, že to zase nemá na výsledný dojem až takový vliv, takže ten příběh čtyř navrátilců je především naštěstí hlavně o nich, a ne o hromadě bojovných keců za práva barevných. Jak jsem ale každopádně zmiňoval, zápletka je netuctová, nepředvídatelná, zajímavá a poutavá, a i když jí určitě tedy chybí větší svižnost, neboť těch vyloženě hluchých míst je až nepříjemně dost, tak na druhou stranu tyto momenty ovšem vyvažuje spousta scén vážně strhujících a napínavých, akce je pak spíš pomálu, ovšem když na ní dojde, je fakt nečekaně řádně nekompromisní, co jinak vůbec nefunguje, jsou emoce, což považuji v tomto případě za velký problém, a bohužel mě zklamala i nevýraznost veškerých postav, snad tedy jen s výjimkou vyšinutějšího Delroye Linda, jinak je to ale v tomto ohledu také bída. Pozitivní dojem pak ještě ve mně vyvolávala docela působivá atmosféra, celkově jsem ale z tohoto filmu spíš tedy v rozpacích, kdy je to zkrátka taková stylová podívaná, která rozhodně neboří hranice dokonalosti, ale o vyloženě nudný, či nepovedený snímek také nejde.

Upřímně věřím tomu, že v době svého vzniku mohlo jít o skutečný hit. Dnešní divák to celé bude samozřejmě vnímat dost jinak, především tedy vzhledem k velmi nenáročné a přímočaré zápletce, s nemalou dávkou sentimentu,naivity a teatrálnosti, jenže v sedmaosmdesátem tohle na tehdejší publikum platilo jak málo co jiného, lidé měli rádi tento typ odlehčených, jednoduchých filmů, s hrdinkou, která se postupně z nesympatické fúrie transformuje do (téměř)milé hospodyňky, a když jí navíc na tu správnou cestu přivedlo malé, roztomilé mimčo, davy jásaly, a my si tak sice dnes nad tou celkovou infantilností můžeme ťukat do čela jak chceme, ale dřív to prostě fungovalo. Ono když ale budu úplně upřímný, tak tento film vlastně až na tu předvídatelnou zápletku působí příjemně až dodnes, je to totiž celkově svižně natočené, nenudí to,Diane Keaton svou postavu ztvárnila velmi přesvědčivě, atmosféra je pak též fajn, stejně jako veškeré postavy,emoce jinak také docela zafungovaly, takže by se dalo nakonec vlastně i tvrdit, že Baby Boom patří v podstatě dokonce i k té hrstce filmů, na kterých zub času nezanechal zas až takové stopy a minimálně v rámci žánru dokáže tak tato podívaná zpříjemnit den i po těch více než třiceti letech.

Začátek filmu ve mně nevzbuzoval zrovna přesvědčivé dojmy, postupem času se ale musím přiznat, že mě to začalo poměrně bavit, vtáhlo mě to, a ve výsledku jsem tak byl nakonec docela spokojený, i když je třeba nutné konstatovat, že především co se zápletky týče, tak to je jedna obrovská tuctovka, s tisíckrát omletým, neomylně předvídatelným vývojem, bez jediného momentu překvapení, či náznaku originality, s jasně danou pointou, což pak minimálně u mě zásadně ubralo na celkovém hodnocení, jinak si ale v souvislost s touto podívanou není příliš na co stěžovat, samozřejmě ovšem s tím vědomím, že sleduji skutečně nenáročnou, jednoduchou oddychovku, která krom relaxu a příjemně stráveného času nepřináší nic jiného, za což by ovšem na druhou stranu dala většina jiných filmů nevím co, kdyby alespoň toto dokázala nabídnout. Každopádně, určitě zde lze velmi pozitivně hodnotit výrazný a sympatický casting, rozmanité a nenudící postavy, uchu lahodící sborové zpracovaní slavných hitů a poměrně svižný spád, naopak vytknout musím veškeré pokusy o dramatické momenty, ty fakt nefungovaly, a bohužel opakuji, velký problém vidím v oné celkové předvídatelnosti, bez jediné, nečekané události. Je to zkrátka taková milá, příjemná pohodička, takže rozhodně nevidím důvod nedoporučit.

Českých filmům se sice vyhýbám jako čokl zelenině, každopádně i já jednou za čas udělám fakt výjimku a dám nějakému tomu tuzemskému produktu šanci, čímž se ovšem pak na zas pěkně dlouho z takových hloupých nápadů rychle vyléčím, nicméně sem tam se opravdu stane zázrak, a i když tomu nechci ani věřit, tak se vynoří podívaná, ze které mi není po pár minutách na blití, ba dokonce, nejednou mi dokáže vyvolat i úsměv na rtu a není mi při ní ani trapno, co se to na té obrazovce vlastně odehrává za nesoudnosti. A tím ojedinělým, na české poměry až nevídaně snesitelným filmovým zážitkem se stali právě Ženy v běhu. Samozřejmě, nebudeme si nic namlouvat, je to pořád primitivní, naivní, nesoudný kýč, jenže je to celé zpracované tak příjemně, že se proti tomu dá jen těžko držkovat, a je v tomto případě skutečně lepší se nechat unášet tou milou lehkostí, plnou vážně fungujícího humoru, přijatelných emocí a hlavně sympatických postav, s dominujícím Ondřejem Vetchým, který si i jen přes své epizodní výstupy krade film sám pro sebe, to je vážně figurka ze života, dokonalý hlásič. Hodnotit, či hledat tu pak nějaké filmařské umění je zbytečnost, což v tomto případě ale určitě není výtka, Ženy v běhu jsou totiž primárně o jednoduché zábavě, která mě ovšem dokázala chytnout a tak musím zopakovat, po dlouhé době musím označit český film za poměrně povedený kousek, který jsem si dokázal s úsměvem na rtech užít po celou dobu, a to už je vážně co říct.

Po opravdu zvláštním a ojedinělém, nicméně zároveň ale i působivém a výrazném, Děsivém dědictví, natočil Ari Aster další zatraceně nevšední záležitost, která opět přináší velice neobvyklou podívanou, ze které jsem stejně tak jako z Hereditary rozpačitý a nejistý, zároveň ale i okouzlen jeho podmanivostí, netuctovostí, ale především nadšený z osobitého stylu zpracování, který je jednoduše nejoriginálnější široko, daleko. Je totiž vážně um natočit film s takovou zápletkou, prostředím, a navíc v takové stopáži, aby se u toho divák nesežral nudou, jenže opak je pravdou, a já si tak těchto sto padesát minut vážně užíval, a chvílemi jsem se i skutečně cítil, jako bych byl také pod vlivem nějakých halucinogenních látek, jako v nějakém oparu, ten film mě zkrátka nevídaně vtáhnul a já se musím přiznat, že podobné pocity jsem u jakéhokoliv filmu snad ještě neměl, takže už jen za to musím Slunovrat hodnotit jako nadprůměrný zážitek. Zápletka pak sice tentokrát nevyvolává tolik diskuzí, jak měla vyznít a co tím chtěl autor vlastně vyjádřit, jako tomu bylo u jeho předchůdce, což ovšem neznamená, že jde o tuctový, předvídatelný příběh, naopak, celu dobu divák znovu nemá ani na chvíli jistotu, jakým směrem se bude dějový vývoj ubírat, což samozřejmě pak napomáhalo budování funkčního napětí, dokonce tu opět nechybí ani jedna vážně šokující scéna (obětování), atmosféru pak nemohu označit za jinou, než vyloženě mistrovskou, a v neposlední řadě tu máme i výrazné a přesvědčivé herecké výkony, v čele s Florence Pugh, jenž mě již nadchla v Fighting with My Family a i zde byla prostě skvělá. Stejně tak jako u Hereditary je každopádně nutné ještě zmínit, že rozhodně nejde o divácky atraktivní a vděčnou záležitost, u které by se dokázalo klasické mainstreamové publikum bavit a jakkoliv ho docenit, tohle je vážně produkt pro náročnějšího a vnímavějšího diváka, ovšem ten z daného výsledku jistě zklamán nebude.